Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Made in USA

14.4.1998

Proč jsou Američané tolik hrdí na novou ekonomiku

Jihovýchodní Asií prochází strašidlo finanční a bankovní krize a některé země, jako například Indonésie, se nacházejí na pokraji hospodářského zhroucení či katastrof. Japonsko se již sedmý rok potácí v recesi a většinu západní Evropy trápí a drásá historicky rekordní nezaměstnanost. Amerika, rozuměj USA, je ale doslova rozjetá a sebevědomá, a víc než kdy jindy právě dnes můžeme oprášit starobylou frázi o zemi neomezených možností.

V makroekonomickém ráji

Stačí si připomenout základní čísla a ukazatele, kterými se hospodářské úspěchy obyčejně měří. S výjimkou krátké a mělké recese na přelomu roků 1991 a 1992, která trvala jenom dvě čtvrtletí, roste americká ekonomika vesele již šestnáct let. Hospodářský růst dosáhl loni 3,8 % a srovnatelný růst trvá již šest let. Inflace činí zanedbatelných 1,5 % a mnozí ekonomové dokonce tvrdí, že je ve skutečnosti ještě nižší, protože struktura spotřebitelského koše, kterým se inflace měří, je podle nich zastaralá. Od západní Evropy se USA liší především historicky nízkou mírou nezaměstnanosti, která v únoru dosáhla 4,6 %. (Když před rokem poklesla nezaměstnanost na 5,3 %, mnozí experti tvrdili, že to už více nejde.) Průmyslová výroba roste meziročně o 4,9 % a USA zůstávají suverénně největším světovým exportérem. Loni prodali Američané do ciziny zboží a služby v hodnotě 690 miliard dolarů, což je o třetinu více než v Německu a o polovinu více než v Japonsku. Přitom je americká ekonomika především robustní samohyb. Zatímco v Německu se export na hrubém domácím produktu podílí více než z poloviny, v USA činí vývoz pouhých 14 % HDP.
Dravé a dynamické americké firmy jsou průkopníky v oblasti nejmodernějších informačních technologií, kybernetiky, biotechnologie a farmacie. Nejsou ale jenom průkopníky výzkumu, vyrábějí technologie, které se dobře a úspěšně prodávají. V 70. a 80. letech se zdálo, že Japonsko a Německo by mohly právě v této oblasti Ameriku předehnat, nyní tyto země za Spojenými státy zaostávají. Jedním z nejzajímavějších a také nejdůležitějších úspěchů je obrovský a neuvěřitelný růst cen akcií na amerických trzích s cennými papíry. Do nejrůznějších finančních instrumentů, cenných papírů a fondů dnes investuje 46 % amerických domácností (dvakrát víc než před deseti lety) a nejdůležitější index na newyorské burze (Dow Jones Industrial Index) v posledních čtrnácti dnech dvakrát překročil hodnotu 9000 bodů. Je to dvojnásobná hodnota ve srovnání s rokem 1993 a podobně je na tom i ukazatel "tržní kapitalizace" amerického akciového trhu, tedy součet cen všech akcií, se kterými se veřejně obchoduje. Důvěra spotřebitelů i investorů je psychologickým základem hospodářského úspěchu, a když zároveň rostou produktivita práce a mzdy (za poslední rok o 4,9 %), je obrázek zcela růžový. A to ještě politici v čele s prezidentem tvrdí, že se jim v nejbližší době podaří odstranit rozpočtový deficit, tedy dlouholeté trauma všech amerických ekonomů, a především politiků, kteří díky tomu už mohou zapomenout na nepříjemné diskuse o zadlužování generací.

Navěky, nebo do příští krize

Není americký optimismus přehnaný a nejsou všechna zmíněná čísla příliš dobrá? Z historie přece dobře víme, že přílišné sebevědomí přináší nakonec velké zklamání. Není to všechno tak trochu (nebo tak hodně) bublina, která nakonec, podobně jako koncem dvacátých let, s velkým rachotem praskne? Jak stojí výše, hospodářský růst je přece do značné míry psychologická věc a o lidech je známo, že když se nedaří, propadají přílišnému pesimismu. Když se nám daří, je tomu přesně naopak: zapomínáme, že tomu tak nemusí být věčně. A v každé kapitalistické zemi dosud platilo pravidlo, že období prosperity musí být "zákonitě" vystřídáno obdobím útlumu. Není divu, že právě o těchto otázkách dnes američtí ekonomové přemýšlejí. Mimo jiné se objevila i teorie "nové ekonomiky", na niž hospodářský cyklus tak úplně platit nemusí.
Hospodářský cyklus známý z historie kapitalismu má čtyři fáze: fázi prosperity, fázi přechodnou, období deprese či recese a nakonec oživení. Je to známý příběh. Během období prosperity půjčují banky vesele peníze, spotřebitelé a firmy vesele utrácejí a nové pracovní příležitosti tlačí ekonomiku k plné zaměstnanosti. Nakonec ale přijde okamžik, kdy se růst zpomalí, úrokové míry vzrostou, investice se stanou méně návratnými nebo úplně nenávratnými, mzdové požadavky jsou vyšší než produktivita práce a výrobní vstupy se prodraží. Jednou větou: náklady podnikatelů se celkově zvýší, naopak podíl zisku se sníží. A když se investice nevyplácejí, firmy přestanou uvažovat, jak uskutečnit nové nápady, a místo toho se soustředí na prodej zásob. Hospodářství se tak dostává na cestu do pekel, odborně řečeno na cestu k recesi či depresi, a poptávka začíná výrazně klesat. Ani spotřebitelé už nechtějí utrácet a kupovat zboží, a firmám nezbývá než propouštět zaměstnance. S růstem nezaměstnanosti klesají mzdy a poptávka a společnost jako celek postupně ztrácí náladu. Nakonec se ale ceny (včetně mezd) přizpůsobí poptávce a zásoby se začnou ztenčovat. Návratnost investic opět začne převyšovat cenu peněz, tedy především úvěrů. Firmy znovu začnou nakupovat a přijímat zaměstnance. Nové pracovní příležitosti vracejí společnosti optimismus, spotřebitelé začínají utrácet a vše se obrací k lepšímu.

Nikdo není neomylný

Ekonomové přesně nevědí, proč ekonomika funguje v cyklech, a proč tedy dochází k recesím. Pravděpodobně ale existují tři hlavní důvody, které se mohou vyskytovat v nejrůznějších kombinacích. První z příčin recese mohou být chyby v hospodářské nebo měnové politice vlády. K přehmatům v hospodářské politice můžeme zařadit masivní ochranu domácích výrobků, na kterou vsadila ve dvacátých letech většina světových vlád (a tedy také americká), což nepochybně nejen rozjelo velkou hospodářskou krizi třicátých let, ale také způsobilo, že byla tehdejší krize tak dlouhá. Další možnou příčinou jsou chyby v monetární politice, za které je zpravidla, i když většinou nikoli sama, zodpovědná centrální banka. Politika americké centrální banky FED rozhodně prohloubila krizi v 30. letech: banka tehdy mohla čelit deflaci tištěním peněz. Opačný případ je, když banka krizi důvěry vyvolá inflací, která znemožňuje podnikům správně plánovat, předvídat. Podniky si totiž mnohdy pletou inflační pohyby cen s vyšší poptávkou a potom investují iracionálně a špatně. Podobně málo rozumně se při inflaci chovají také spotřebitelé. Vlády pochopitelně mohou přispět ke krizím také tím, když vyvolají válku nebo politické napětí v strategických oblastech. Recesi může vláda či centrální banka způsobit ještě špatnou reakcí na "vnější šoky", například na neočekávaný nárůst cen ropy.
Třetí důležitou příčinou recesí mohou být technologické skoky. Technologický vývoj - zpravidla v jiné zemi - může nastat zcela nečekaně a domácí podniky mohou náhle zjistit, že investovaly a soustředily výrobu úplně špatně. Příčiny recesí nakonec mohou být čistě psychologické. Lidé činí rozhodnutí podle racionálních i iracionálních pohnutek, kalkulací a očekávání, jež vždy nemusí vyjít. Stejné pravidlo platí i pro podniky, které se rozhodují podle očekávané poptávky, ceny peněz, podle vývoje a cen technologií, produktivity, budoucích cen a desítek dalších komplikovaných ukazatelů. Proto není divu, že dochází k chybám.

Inflaci jsme zrušili

Jenže v amerických odborných časopisech se poslední dobou stále množí články, že dnes je všechno jinak a že teorie o hospodářských cyklech přestává přinejmenším v samotné Americe platit. Je-li hospodářský cyklus skutečně mrtev, teprve uvidíme, přesto je jisté, že cykly jsou v USA po druhé světové válce v průměru stále delší a delší a období recesí či depresí se naopak stále zkracují, recese jsou navíc velice mělké. Ekonomika už roste od roku 1982 v podstatě nepřetržitě s výjimkou krátké recese v roce 1991. Tento pokles si ale sotva zaslouží jméno recese. HDP poklesl na půl roku o pouhých 1,6 % a nezaměstnanost dosáhla jen sedmi procent. Navíc ji nedoprovázela inflace či rozkmitání cen. Podle mnohých ekonomů dokázala hospodářský cyklus odstranit nebo přinejmenším výrazně oslabit "nová ekonomika".
Proč například Ameriku nesužuje inflace, která by měla případné recesi předcházet? Hlavní příčinou inflací bývá zpravidla příliš nízká nezaměstnanost, která tlačí mzdy nahoru, a také ekonomická situace, kdy jsou výrobní kapacity příliš vytíženy - výroba pak nestačí dohánět poptávku a ceny rostou. Ještě před pár lety považovali američtí ekonomové nezaměstnanost okolo šesti procent za nebezpečně nízkou. Nezaměstnanost dnes ale klesla pod pět procent a inflace nepřichází. Podobné to je s vytížením výrobních kapacit. Za "nebezpečnou" byla ještě nedávno považována míra vytížení okolo osmdesáti procent, dnes ale stroje pracují na 85 % a inflace stále nikde.
Tak se podle mnohých ekonomů právě projevuje nová ekonomika, imunní vůči hrozbám inflace. Jaké jsou její základy? Především se ekonomika globalizuje - růst mezinárodního obchodu a pokles celních tarifů znamená vyšší konkurenci a zároveň nabízí nové trhy a odbytiště. Změnila se také struktura a příčiny zaměstnanosti, výroba užívá nové informační technologie a na burzách se objevily nové finanční produkty. Společným důsledkem takových změn je mnohem plynulejší a hladší působení nabídky a poptávky.
Vlivu rostoucí globalizace a mezinárodního obchodu se dá snadno porozumět: mezinárodní konkurence nedovoluje americkým podnikům zvyšovat ceny a Američanům se naopak stále více daří vyvážet. Další fenomény jsou ale mnohem zajímavější a možná také důležitější. Podívejme se nejprve na trh práce. Ještě v padesátých letech pracovala v sektoru služeb polovina Američanů, dnes ale služby zabírají čtyři z pěti pracovních míst, tedy nejvíce ve vyspělém světě. Je to důležité, protože na služby působí hospodářský cyklus méně než na průmysl. Služby totiž nemohou vytvářet hory zásob neprodejného zboží, a tím mizí jedna z hlavních příčin recese. Podobně malé sklony k výkyvům má i poptávka po službách. Lidé si mohou rozmyslet nákup nového auta, ale zpravidla nezmění svůj způsob stravování, nepřestanou chodit k lékaři apod. Služby také poskytuje větší množství malých firem, což znamená daleko menší angažovanost zaměstnanců v odborech, a odbourává se tak nepatřičný tlak na mzdy. USA má také nesmírně pružný trh práce a většina amerických firem snížila počet plně zaměstnaných osob v posledních patnácti letech o třetinu.

Zdravé základy a informační technologie

Další důležitou "novou skutečností" jsou informační technologie. Jejich využití vede například k tomu, že se ve výrobních podnicích nehromadí zásoby surovin ani hotových výrobků. Rozhodnutí o tom, kolik který den vyrobit, kolik materiálu, polotovarů a pracovní síly je kde a kdy potřeba, co lze čím nahradit, zpracovávají důmyslné počítače a softwary. V oblibě je stále více just in time delivery system (systém včasných dodávek). To, co je potřeba k výrobě (nebo naopak k odbytu), dodavatelé na hodinu přesně vyrobí a polotovary na minutu přesně doručí nákladní automobily (nelíbí se to ovšem ekologům, protože tím roste objem automobilové dopravy). Proto mohl výrobce počítačů Dell nedávno postavit továrnu, která nemá žádné sklady, tedy ani pro suroviny, ani pro hotové výrobky. Většina automobilů, které se dnes v Americe šinou po výrobních pásech, má již předem svého objednavatele, který si zadal určitá specifika.
Firmám mohou prospět i finanční produkty. Nejrůznějšími systémy (známými pod názvy futures, swapy, opce apod.) se dokážou pojistit proti výkyvům poptávky na některých trzích i proti kurzovým rizikům. Jde o velmi složité a relativně nové produkty a řada podniků jejich neobezřetným používáním prodělala v uplynulých letech velké peníze. Celkově ale platí, že se tyto instrumenty, jejichž účelem je ztlumit efekt nejrůznějších šoků a výkyvů, používají stále častěji a také účinněji.
Příčinou recesí mohou být i přílišné investice do nemovitostí, například do různých kancelářských prostor, hotelů, rekreačních středisek. Banky na tyto projekty obvykle ochotně půjčují, stavby ale mohou zkrachovat jako každý jiný podnik. I v tomto ohledu jsou dnes (zdá se) američtí investoři mnohem obezřetnější než dříve, protože si mnohokrát v historii spálili prsty. Stále větší procento investic do nemovitostí provádějí společnosti kotované na kapitálovém trhu, které jsou nuceny obezřetně rozptylovat riziko a nesoustřeďují se pouze na jeden hloupý projekt, například na kasina či golfová hřiště.
Je také třeba zdůraznit, že Amerika má i svoje zdravé základy, které fungují "cyklus necyklus". Patří mezi ně nepochybně kvalitnější instituce oproti zbytku světa, jako například rychlý průběh bankrotu, relativně nízké daně a sociální transfery - příčina západoevropských potíží totiž nespočívá v hospodářském cyklu, ale ve skleróze sociálního státu. Američanům pomáhá i vysoká úroveň odborného školství, a především univerzit, příliv nejlepších mozků z ciziny a rozvinutý kapitálový trh, který motivuje manažery a napomáhá přísné vlastnické kontrole. To jsou věci známé a staré, ale pokud chce někdo pochopit americký úspěch, nesmí na ně zapomenout.

Něco

Všichni ekonomové s teorií "nové ekonomiky" či zániku hospodářského cyklu nesouhlasí. Jedním z nejhlasitějších odpůrců je profesor Paul Krugman z Massachusettského technologického institutu. Všechno, co zastánci "nové ekonomiky" tvrdí, může prý být pravdivé, potíž je ale podle Krugmana v tom, že cyklické výkyvy jsou patrně zakořeněny v lidské psychice, a lze je tudíž těžko zcela zlikvidovat. Nějaký šok nebo nějaký důvod k recesi nepochybně přijde, potíž je v tom, že ho ještě neznáme. V historii to tak bylo skoro vždycky: příčinou krizí bylo obvykle něco, co si lidé nedostatečně uvědomovali, něco, na co si nedávali pozor a co je překvapilo. Neopakovali stále tytéž chyby. Něco tedy přijde, potíž je ale v tom, že zatím nevíme a zákonitě nemůžeme vědět co.
Podobně polemizuje se zastánci nové ekonomie i předseda americké centrální banky a nejobdivovanější americký ekonom Alan Greenspan. Ten tvrdí, že historie již znala oslavování "nových ekonomik", a lidé byli nakonec zklamáni. Podle Greenspana nás "historie učí zdrženlivosti". Ovšem i tolik opěvovaný Alan Greenspan si může říkat, co chce, důležitější je, že v "novou ekonomiku" věří investoři, občané, kteří horlivě nakupují akcie, a hlavně obyčejní spotřebitelé.
Co tedy může způsobit recesi? Samozřejmě politici, respektive vláda nějakým obzvláště přihlouplým rozhodnutím. Může být roznětkou asijská krize? Zatím to tak nevypadá. Vývoz vytváří v Americe pouhých čtrnáct procent HDP a postiženy mohou být pouze podniky, které se na vývoz do Asie soustředily. Zatím se Američané spíše radují z opačného efektu. Asijská krize a prudká devalvace zlevňují asijské spotřební zboží, které zaplavuje, a především bude zaplavovat americký trh. To znamená další tlak na pokles inflace i na modernizaci amerických firem. Právě v okamžiku, kdy mnozí ekonomové tvrdí, že americké ekonomice hrozí přehřátí, levný asijský dovoz sníží ceny a mírně zvýší nezaměstnanost, čímž hrozícímu přehřátí zabrání, a americká centrální banka bude moci snížit úrokové míry. A nízké úrokové míry v neinflačním prostředí budou znamenat další rozmach ekonomiky. (Mimochodem právě skutečnost, že se mnozí Američané z asijské krize "radují", prohlubuje víru v konspirativní teorie v postižených zemích.) V této souvislosti stojí také za zmínku argument, který říká, že mezinárodní krize či otřesy nepřicházejí v jednom okamžiku, a nemohou tedy americkou ekonomikou snadno otřást. Evropská finanční bouře přišla v roce 1992, mexická krize v roce 1995 a asijská v roce 1997.

Květinová generace před důchodem

Jak již bylo řečeno, americká ekonomika je unikátní svým kapitálovým trhem, který již léta nebývale roste a na který dnes vrhá své úspory pomalu každý. Americký kapitálový trh a důvěra občanů v něj je na jedné straně požehnáním americké ekonomiky (firmy získávají levné zdroje a mohou úspěšně investovat), na druhé straně se podle některých pozorovatelů právě kapitálový trh může stát roznětkou případného výbuchu. A může být nebezpečný právě proto, že tolik domácností na něj vrhlo své úspory. Pokud si tito investoři spálí prsty, může se přílišný optimismus rychle zvrátit ve svůj opak. Optimisté proti této hrozbě užívají v zásadě jeden hlavní argument. I kdyby současné vysoké ceny akcií nedávaly smysl v krátkodobém horizontu řekněme pěti let, protože očekávané dividendy a růst cen akcií nemohou takovou návratnost přinést, na dlouhodobém výhledu to nic nemění. Pokud si investoři ponechají akcie třeba třicet let, jsou současné ceny v zásadě opodstatněné. Někteří analytici v této souvislosti připomínají nezanedbatelný vliv demografie. Nejdůležitějšími investory na kapitálovém trhu jsou dnes tzv. baby boomers (tedy poválečná generace, ze které pochází i současný prezident). Protože se pomalu blíží důchodovému věku, považují svoje investice na kapitálovém trhu za formu úspor. A právě proto, že je považují za formu úspor, akcie si ponechají, i kdyby došlo k mírnému či většímu propadu cen.
Optimisté připomínají ještě další pojistky proti případným recesím. Jednou z nich je například "efekt bohatství". Vzhledem k tomu, že ceny akcií rostou, akcionáři (tedy vlastně spotřebitelé, protože na kapitálovém trhu spekulují více než dvě pětiny občanů) se cítí bohatší a jsou ochotni utrácet. Růst cen akcií je také nezanedbatelným příspěvkem, který snižuje rozpočtový deficit. Daň z kapitálových výnosů přinesla loni do rozpočtu 60 miliard dolarů. Klesající schodek je přitom důležitým stabilizujícím ukazatelem, který dále podporuje důvěru v kapitálový trh a přispívá k dalšímu růstu cen akcií.

Indonéský azyl

Pesimisté namítají, že když investoři vydávají peníze především z toho důvodu, že tak činí všichni ostatní, je to velmi iracionální, a tudíž pro budoucnost nebezpečné. Fakt, že lidé ignorují očekávané výdělky a chovají se jako stádo, může být skutečně typickým příznakem toho, že americký kapitálový trh je do určité míry přehřátý. Optimisté se ovšem brání s tím, že většina občanů investuje skrze fondy, které jsou obezřetné a zkušené. Podle některých analýz z poslední doby jsou to ale právě velké fondy, které slepě sledují stádní princip a investují tam, kam investují všichni ostatní. Skeptici také upozorňují na to, že většina současných amerických obchodníků s cennými papíry (tedy brokeři a tzv. money makers) si již vůbec nepamatuje poslední dramatický propad cen akcií v roce 1987. Historická paměť je prý důležitá, a pokud s papíry obchodují především ti, kteří neznají nic jiného než růst cen akcií, nemusí ve chvíli, kdy akcie poprvé klesnou, rozumně reagovat.
Odpověď na otázku, jak dlouho bude bez potíží fungovat nová americká ekonomika, tedy zní trochu jako poučka zenbuddhismu: Nechme se překvapit. Buď bublina praskne, nebo nepraskne. A nemusí to být výbuch, ale jen drobná korekce úspěšného trendu. Může přijít zítra, nebo za pět let. Skepse je srdcím Čechů bližší, proto na závěr ocitujme opět proslulého pesimistu Paula Krugmana. Ten tvrdí, že by se dnes cítil o mnoho bezpečněji, kdyby investoval do akcií v Indonésii než na nafouklé newyorské burze. Uvidíme.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dědictví Ronalda Reagana

Výsledky amerického hospodářství za rok 1997 přivítaly nadšenými titulky nejen americké listy, obdiv a závist vyvolaly i v Německu, jež tradičně hledí na USA jako na staršího, zkušenějšího bratra a v němž dnes ekonomové přemýšlejí, proč to v Americe jde, a v Německu nikoli. Například týdeník Der Spiegel došel v jednom z únorových čísel k závěru, že za svůj současný úspěch vděčí Amerika "arcikonzervativnímu" prezidentu Ronaldu Reaganovi, který v zemi zavedl "čistý kapitalismus". V praxi to znamenalo, že zlomil moc odborů, snížil daně i sociální dávky, svým zbrojním programem masivně podpořil průmyslový výzkum a zlikvidoval telekomunikační a energetické monopoly. V posledních deseti letech to zemi mimo jiné přineslo 14 milionů nových pracovních míst a příjmy státní pokladny se za posledních osm let zvýšily o dvě třetiny. Němci jsou hrdí na svůj sociální stát a rádi kritizují "studený kapitalismus" ze zámoří; dnes jim ale nezbývá než přiznat, že právě pracovní místa jejich sociální stát vytvořit neumí a že také příjmy státní pokladny stouply v posledních osmi letech jen o pětinu. Spiegel dokázal americkému modelu vytknout jedinou věc: protože stát a odbory mají menší vliv na přerozdělování, vydělává dnes 60 procent domácností stejně nebo méně než před dvaceti lety, před počátkem Reaganovy éry.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.