Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Na východě opět v módě barter

30.3.1998

Proč ruské podniky nepotřebují peníze

O Rusku se píše hodně a není k tomu třeba výměny premiéra. Náměty o mocných finančně-průmyslových magnátech, kteří si parcelují zemi a akumulují kapitál, o mafiích, ekonomickém boomu v Moskvě nebo o tom, že se neplatí daně, jsou dostatečně zajímavé i bez zápletky z nejvyšší politiky. Mnozí prognostici věští Rusku v nejbližších letech ekonomický rozmach, jiní malují čerta na zeď a tvrdí, že se ze svých ekonomických potíží země jen tak nevyhrabe. Málokdo se ovšem seriózně zabývá tím, proč v Rusku stále přežívá tolik starých neefektivních podniků, proč se již tolikrát předpokládaný ekonomický růst ne a ne rozjet, proč vláda vybírá sotva třetinu plánovaných daní apod. Makroekonomický pohled, pobyt v moskevském hotelu či rozhovory s místními politiky nebo novináři nám mnoho neobjasní. Je totiž třeba rozjet se do regionu a hovořit s podniky.

Transformace se zatím nekoná

Jednou z výjimek je v tomto ohledu Barry W. Ickes, profesor ekonomie z Pensylvánské státní univerzity, který se Ruskem a restrukturalizací podniků zabývá již několik let a právě publikoval svou poslední rozsáhlou studii. Její závěry jsou vpravdě gogolovsky tragikomické a fantaskní. Prostě ruské. Přestože Rusko dosáhlo jisté finanční stabilizace a formálně privatizovalo většinu průmyslu, k restrukturalizaci podniků, která jediná může nastartovat zdravý ekonomický růst, zatím nedochází. Ruské podniky zaměstnávají stále mnohonásobně více dělníků, než by odpovídalo výrobě a prodeji zboží. Míra investic v loňském roce opět výrazně poklesla (stejně jako v roce 1996), a co je vůbec nejhorší, ruské podniky mezi sebou stále obchodují, ale buď si neplatí vůbec, nebo něčím jiným než penězi. Podle profesora Ickese se zkrátka ruská ekonomika stává stále méně monetární. Znepokojivé pak je, že tento trend spíše roste. Ruský prezident Boris Jelcin nedávno prohlásil: "Náš trh je plný barterových obchodů. Podniky žijí z půjčených zdrojů, ale nejsou ochotny splácet dluhy. Tato ekonomika je ekonomikou nezodpovědných dlužníků." První místopředseda vlády Boris Němcov pro změnu řekl: "Nemáme pouze nedostatek finančních zdrojů, ale také nedostatek vyškolených manažerů. Naše makroekonomické výsledky budou zbytečné, pokud nebudou podniky správně řízeny." Jelcin dodává, že Rusko potřebuje ročně vyslat na Západ 5000 manažerů. Ruští politici se tedy domnívají, že hlavním nedostatkem ekonomiky jsou neschopní manažeři. Ickes nabízí alternativní vysvětlení: manažeři se chovají racionálně, ale prostředí je nutí oddalovat transformaci. Zastaralé podniky nejenže nemizí, ale jakýmsi záhadným způsobem se v poslední době dokonce regenerují... První fantaskní záhadou je ruská statistika. Ruská vláda se pyšní tím, že v loňském roce poprvé po sedmi letech tamní ekonomika mírně vzrostla. Je to důkaz toho, že restrukturalizace začala? Podle Ickese právě naopak (viz tabulka). Ruský statistický úřad (Goskomstat) tedy tvrdí, že zbytek země vloni poprvé předstihl Moskvu. Každý, kdo zná Moskvu v posledních letech, ví, že tamější ekonomika nebývale vzkvétá a zažívá obrovský boom. Novináři dokonce často mluví o tom, že v Rusku existují dva státy: Moskva a okolí a pak vše ostatní. Kromě toho, že moskevské podniky o sobě podávají nepravdivé informace, je logický ještě jeden závěr. Kdyby totiž byla ruská ekonomika skutečně na cestě k oživení, měla by být Moskva tahounem. Relativně pozitivní čísla pro celou federaci podle Ickese dokládají jediné: zvyšuje se produkce tzv. měkkého zboží (soft goods), za které se platí něčím jiným než penězi. Podle jeho průzkumu vykazují růst právě ty nejmizernější zastaralé podniky. V roce 1997 vyrobily ruské podniky více zboží a zaměstnávaly více dělníků než v roce 1996. V téže době stále méně investovaly a vykazovaly stále větší finanční ztráty.

Kocourkovské priority

Ickesova práce je pochopitelně plná výpočtů, ale my zůstaneme u toho zábavnějšího. Na prvním místě je třeba změnit průzkum priorit mezi manažery ruských podniků. Šedesát procent ruských manažerů tvrdí, že důvod, proč nepropouštějí zaměstnance, je "sociální zodpovědnost". V tržní ekonomice přitom existují firmy z jednoho jediného důvodu: aby vytvářely zisk pro své vlastníky. Jenže pouze 31 % ředitelů ruských podniků v roce 1994 uvedlo zisk jako jeden ze dvou svých hlavních cílů. V roce 1995 tvrdilo totéž již jen 21 % manažerů a dnes již pouze 12 % ředitelů! Přitom 27 % dotázaných ředitelů uvádí, že "zvyšovaní zaměstnanosti" je jejich hlavní priorita. Pro 59 % je jednou ze dvou priorit "zvýšení či udržení výroby" a 65 % uvádí jako prioritu "zlepšení finanční situace podniku". (To je ovšem něco úplně jiného než zisk.)
Podle pensylvánského ekonoma se ruská ekonomika vydává dvěma směry: na jedné straně je pohyb směrem k trhu, na straně druhé obrovská neoficiální ekonomika. Ruské hospodářství lze také přirovnat k ledovci. Na povrchu najdeme to, co vykazují oficiální statistiky a platby daní, pod povrchem jsou aktivity neoficiální. Důvodem k neformálním aktivitám je snaha o přežití v transformaci, úsilí vyhnout se daním a malá vlastnická kontrola. Neoficiální aktivity se vyznačuji zamlžeností a utajováním. Nejde o klasické obchodní kontrakty, jedná se o kontrakty založené na vztazích a známostech mezi podniky navzájem a mezi podniky a místními vládami.

Bartery a veksely

Neoficiální (tzv. šedá) ekonomika není nic unikátního ani jedinečného. Jenomže šedá ekonomika ve většině zemí na světě spočívá například v tom, že zaplatím podniku či řemeslníkovi v penězích, bez jakýchkoli finančních a účetních dokladů, a on tento příjem pochopitelně nevykáže. Ruská šedá ekonomika se ale vyznačuje tím, že se penězi neplatí... Jedním z nejpoužívanějších nemonetárních prostředků směny je barter, tedy výměna zboží mezi podniky. Zatímco v roce 1994 podniky uzznávaly, že 20 % jejich prodejů se uskutečňuje v podobě barterových obchodů, v roce 1997 přiznávají manažeři již 43 %. Zatímco na počátku reformy bylo možné barterové obchody vysvětlit tím, že se podniky brání vysoké inflaci, dnes se nabízí jiná odpověď: podniky se brání daňovým úřadům. Na daních dluží v Rusku téměř každá firma. Pokud by se platba za zboží uskutečnila skrze bankovní systém, dozví se to finanční úřad, který má právo zabavit dlužnou částku a ještě stanovit penále. Tváří v tvář této hrozbě pak už tolik nevadí, že bartery jsou nákladné a neefektivní a zboží se přesouvá v celých řetězcích firem. Jistou formou barteru jsou také "veksely", tedy cosi jako cenné papíry, které vydávají podniky a komerční banky a jimiž si podniky vzájemně přiznávají dlužné částky. S "veksely" se mezi podniky normálně obchoduje. Vydává je například i největší podnik v zemi Gazprom (výrobce zemního plynu). V celém řetězci dlužníků se nakonec najde někdo, kdo Gazpromu zaplatí v něčem, co se mu hodí (např. v nákladních automobilech). Dalším prostředkem nepeněžní platby jsou "tyto daně". V Rusku existují jak daně federální, tak místní. Místní vládě zaplatí podnik "svého druhu daně" například tím, že vyasfaltuje silnici nebo postaví kanalizační systém. Vláda pak nechá podnik nějakou dobu na pokoji. "Daňové vyrovnání" se týká většinou závazků vůči vládě federální, které podnik odvede dlužnou částku v podobě tzv. měkkého, tedy na trhu obtížně prodejného zboží (představme si třeba nádobí pro armádu). Situace pak vede k tomu, že si podniky udržují zbytečné množství aktivit. Tak například výrobce leteckých motorů si musí udržovat lidi a techniku, kteří místní vládě asfaltují silnice nebo přistávací dráhy. Podniky jsou také dosud často monopolními výrobci, což jim umožňuje držet vládu (či místní úřady) v šachu. Jedním z nezanedbatelných důvodů, proč se mnohé podniky bojí vykazovat peněžní zisk, je také strach, že se v tom okamžiku stanou předmětem nepřátelského převzetí: prosperující podnik někdo koupí a ředitelé přijdou o místo.

Igorův kodex

Profesor Ickes uvádí dva oživující příklady. Prvním je pomyslný ředitel podniku Igor. Ten přednáší pět základních ponaučení, která jsou pro ruské podniky typická:
1. Ponech si vždy nějaké procento výroby pro federální vládu. Ta sice nezaplatí, ale člověk nikdy neví. Je to možné v budoucnu použít jako "daňové vyrovnání".
2. Pokus se exportovat alespoň něco, i když na tom proděláš. Nějaká hotovost je vždy potřeba, alespoň na mzdy.
3. Za elektřinu, naftu, plyn, vodu a jiné vstupy plať zásadně barterem. Musíš vyrábět mimo jiné alespoň něco, co tito dodavatelé potřebují (potrubí, auta, jídlo).
4. Část tvé produkce se musí soustředit na poskytování služeb municipalitám a místním vládám.
5. Ať již děláš cokoli, nikdy nevykazuj zisk, protože vláda ho stejně celý zabaví.
Dalším zajímavým příkladem je Tutajovova strojírenská továrna z Jaroslavské oblasti. Produkuje především dieselové motory a zaměstnává kolem 12 000 lidí. Továrna má kapacitu výroby 18 000 motorů ročně, vloni jich vyrobila pouze čtyři sta padesát. Výroba poklesla o 80 %, ale zaměstnanost v podniku pouze o 17 %. Za 92 % všech prodejů se platí jinak než penězi (bartery, daňová vyrovnání). Pouze za 8 % prodaného zboží dostane podnik peníze, a to pochopitelně nestačí na mzdy. V posledních dvou letech platí továrna dělníkům jen 61 % smluvní mzdy, z toho pouze 30 % v hotovosti. Zbytek jsou podvodně oceněné potraviny vyměněné s jiným podnikem nebo různé potravinové lístky.
Ickesova práce zatím nevěští Rusku růžovou budoucnost. Reforma bude trvat dlouho: vlastníci se musí začít chovat jako vlastníci, je třeba zakázat daňová vyrovnání na místní i federální úrovni, důsledně uplatňovat zákon o bankrotu, umožnit efektivní výstup z trhu apod. To všechno ještě nějakou dobu potrvá.

Ruská ekonomika v roce 1997

Rusko Moskva
HDP +0,2 % -4,5 %
Prům.výroba -1,2 % -4,9 %
Investice -8,4 % -18,9 %
Tržby +0,5 % -0,0 %
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.