Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Náboženství nové ekonomiky

6.12.1999

Americký zázrak se stává nadějí světa na přelomu věků

Hospodářský růst ve Spojených státech trvá s výjimkou menšího škobrtnutí na počátku 90. let již osmnáct let. Tento skoro zázračný vývoj se ve svých důsledcích netýká jen Američanů samotných, ale občanů všech zemí, které s USA obchodují. Ti se mohou v rámci svobodného obchodu na Ameriku napojit a jejích úspěchů také využít. Amerika také slouží jako příklad společenského a hospodářského modelu, který přináší prosperitu a vytváří v mnoha zemích tak nedostupné pracovní příležitosti. Podle kritiků ale začíná být bohorovná sebejistota Američanů nebezpečná - především pro ně samotné.

Zatracení Angličané

Začátkem příštího roku tomu budou již dva roky, co britský týdeník The Economist začal s velkou dávkou sebevědomí věštit brzký příchod hlubokých hospodářských problémů a finančních otřesů do sebevědomých amerických vod. Ekonomika USA podle tohoto časopisu byla a je sycena "bublinou nafouknutého akciového trhu" s centrem na newyorské burze. Od té doby věštili skeptičtí Angličané vypuštění pomyslné americké bubliny ještě mnohokrát, z toho čtyřikrát na patřičně dramaticky ilustrované titulní stránce. Jenomže americká ekonomika dál vesele roste, nezaměstnanost klesá a burza se nehroutí. Meziroční hospodářský růst USA činil ve třetím čtvrtletí letošního roku 5,5 %, což je tempo růstu v posledních dvou desetiletích známé spíše z rozvíjejících se ekonomik (např. ve východní Asii) než z vyspělých zemí. Nezaměstnanost nadále klesá. Dnes činí 4,1 %, před rokem to bylo 4,6 % a pod kontrolou je i inflace: její meziroční míra činila v říjnu letošního roku 2,6 %. Přes mírné poklesy na konci léta a na začátku podzimu letošního roku jsou dnes kurzy akcií stále o 20 % vyšší než před rokem, přestože rekord z počátku srpna letošního roku není zatím překonán. Vývoj amerického hospodářství bez potíží přestál vlivy asijské, ruské i brazilské krize a také problémy, do kterých se především vinou svých investic v Moskvě dostaly mnohé evropské a americké banky i investiční fondy. Během podzimu loňského roku americká centrální banka třikrát snížila úrokové sazby (právě v důsledku obav z infekce pesimismu a nedůvěry, kterou mohla způsobit ruská krize), od června letošního roku je zase třikrát mírně zvýšila. Bez větších otřesů přežila americká ekonomika i sedmdesátileté výročí krachu na newyorské burze a počátku velké hospodářské krize. Snadno se tedy přehoupla přes symbol, jehož možného "fatálního vlivu" se někteří temní věštci obávali.

Víra hory přenáší

Známý britský časopis pochopitelně není jediným vyhlášeným skeptikem. Především mezi akademickými ekonomy (i v samotné Americe) najdeme celou řadu pesimistů podobného ražení. Existuje ale také mnoho nadšenců, kteří pevně věří, že spolu s Amerikou vstupuje celý svět do éry nové "neinflační" ekonomiky. Nalezneme také celou řadu těch, které můžeme nazvat realisty nebo umírněnými a kteří stojí někde uprostřed. K těm můžeme počítat americkou centrální banku (Federální rezervní systém, známý pod zkratkou Fed) a jejího předsedu Alana Greenspana, který se snaží o vyvážený přístup a čas od času také varuje před přílišnou euforií. Realita a praxe, kterou ovlivňují a předurčují byznysmeni, finančníci, velcí i drobní investoři a také (možná dokonce na prvním místě) spotřebitelé, zatím dává za pravdu optimistům. Ti stále pevně věří, že Ameriku nadále čekají zlaté časy a že vývoj zdejší ekonomiky má zdravé základy. K těmto zdravým základům ovšem patří především jejich důvěra. Výročí počátku velké hospodářské krize mělo ve většině amerických i evropských médií velkou publicitu. Je typické, že toto výročí bylo jako zdroj poučení pro dnešní generace chápáno ekonomy i komentátory nejrůznějším způsobem. Jedni tvrdí, že se svět a Spojené státy především již dávno poučily: dnes je již tolik věcí "jinak", že se něco podobného nemůže opakovat. A i kdyby se náhodou zhroutil akciový trh, nemusí být důsledky takového pádu pro "reálnou ekonomiku" tak fatální. Druhý názor, který stojí na opačném pólu, tvrdí, že se Američané nepoučili vůbec. Ani to prý nešlo, protože ekonomové se dosud vůbec neshodnou na tom, co bylo příčinou vzniku ekonomické deprese. Navíc je přece dostatečně známo, že tehdejší krizi také předcházela ohromná euforie, sebevědomí bez hranic a úvahy o tom, že žádná krize už nepřijde. Opět pochopitelně najdeme celou řadu realistů, kteří stojí někde uprostřed.

Kdo platí za úspěch

Ti, kdo věří v takzvanou novou ekonomiku a další neomezené trvání zlatých časů Ameriky, jsou především přesvědčeni o tom, že zemřel hospodářský cyklus, který doprovázel kapitalismus několik staletí a který v sobě zahrnoval pravidelné výkyvy -- počínaje oživením přes konjunkturu až k recesi. Nová, zázračná ekonomika se podle svých zastánců liší od starých časů v několika důležitých aspektech. Je jasné, že skeptici jejich význam zpochybňují. Na jednom z prvních míst bývá často citována globalizace. Stále vyšší stupeň integrace americké ekonomiky do ekonomiky celosvětové snižuje závislost amerického hospodářství na vývoji domácí poptávky a na celé řadě dalších výlučně domácích hospodářských faktorech. Amerika dováží stále více spotřebního zboží. Konkurence mezi dovozci je obrovská, a tím se snižuje možnost vzniku jakýchkoli inflačních tlaků. Americký výrobce, který by chtěl prodávat dráž, nemá šanci a stejně tak bude vytlačen z trhu dovozce, který by se pokoušel zvyšovat ceny. Pokud by v samotné Americe výrazně rostl tlak na zvyšování cen, je pro místní výrobce stále jednodušší vyrábět v cizině a zboží do Ameriky dovážet. Ani realisté, ani skeptici význam tohoto faktoru nepodceňují. V rámci globalizace význam celosvětové konkurence opravdu roste a je rovněž zřejmé, že vývoj světové ekonomiky v posledních letech umožnil americkou ekonomickou expanzi prodloužit. Jenomže podle nich to byla do značné míry náhoda či shoda nejrůznějších okolností. Byla tu především asijská krize: vedla k prudké devalvaci měn postižených států, které se dosud ani zdaleka nevyšplhaly na svoji původní úroveň. Asijské země jsou přitom nejvýznamnějším dovozcem spotřebního zboží do USA a devalvace pomohla uměle zachovat nízké ceny zboží vyváženého do USA. Krize v Asii byla také doprovázena relativně pomalým hospodářským růstem v Evropě. Podle skeptiků právě tyto dva předpoklady držely ceny do Ameriky dováženého zboží nízko a americký dolar vysoko. Jsou ale už svou povahou náhodné a není na nich nic systémového. Nic tedy nezaručuje, že podobné podmínky budou trvat dlouhodobě. Kdyby zbytek světa rostl v posledních letech stejně rychle nebo rychleji než Amerika, byl by podle skeptiků vliv globalizace na Spojené státy přesně opačný. Propojenost Ameriky se světem by v USA vyvolala tlak na růst cen a tyto inflační tendence by donutily americkou centrální banku zvýšit úrokové míry. Růst hospodářství by se pak automaticky zpomalil.

Schopnost rychlé reakce

Další příčinou bezstarostného růstu má být podle optimistů fakt, že v americké ekonomice roste význam služeb. Služby dnes činí více než 75 % všeho, co tamní hospodářství produkuje. Právě služby jsou přitom tradičně málo závislé na výkyvech v poptávce, což je nápadné především ve srovnání s poptávkou po spotřebním zboží. Názorný příklad: chodit k holiči musíme stále a vždycky si musíme "zaběhnout na oběd". Nákup nového auta či ledničky můžeme oproti tomu odložit. Jenomže podle oponentů této teorie se postupem času stávají služby více náchylné k vývoji hospodářského cyklu a tento jev bylo možné zaznamenat již v období posledních dvou relativně krátkých recesí v letech 1981--82 a 1990--91. Je to dáno tím, že stále větší procento služeb tvoří ty, které byly donedávna považovány za luxusní či nadstandardní. K holiči či na oběd opravdu chodit nepřestaneme. Můžeme ale například spát v lacinějších hotelech nebo jíst v méně drahých restauracích. Jiní lidé zase vysvětlují americký úspěch poukazem na velmi důležitý rozdíl mezi ekonomikou Ameriky a Evropy. Zámořské hospodářství má před starým kontinentem jednu velkou výhodu -- pružný trh práce. V závislosti na vývoji poptávky jsou americké firmy schopny okamžitě propouštět či nabírat pracovní sílu. Proto jsou více odolné a schopnější odolat krizi. Kritici teorie nové ekonomiky přesto namítají, že větší pružnost nemůže zaručit nějakou imunitu vůči hospodářskému cyklu. Stoupající poptávka v kombinaci s nízkou nezaměstnaností může vést k vyšším mzdám, a pokud poptávka z nějakých důvodů zase klesne, americké firmy zjistí totéž co podniky jinde ve světě: že mají prostě příliš zaměstnanců. Prostor pro možné dopady hospodářského cyklu tu zůstává. Americké podniky ale mají ještě jiný trumf, a tím je dokonalejší řízení zásob. Jednou z příčin minulých recesí a jejich hlubokého dopadu či dlouhého trvání býval fakt, že pokles poptávky podniky vždy překvapil. Brzy se jim nakupily obrovské zásoby neprodejného zboží, případně zjistily, že mají příliš velké množství nevyužitých kapacit. Většina velkých amerických podniků se ale dnes snaží z minulých krizí v maximální možné míře poučit. Pomáhají jim k tomu dokonalé počítačové technologie, které se snaží řídit zásoby i skladové hospodářství co nejpružněji. Zároveň mají firmy mnohem lepší informace o tom, co chce zákazník. Úspěšná strategie sama o sobě vyžaduje, aby ve skladech zůstávalo co nejméně součástek či náhradních dílů. Všechno má být bleskurychle vyrobeno či dodáno. Kamiony od dodavatelů vyjíždějí i přijíždějí na minutu přesně s přesným počtem a druhem součástek či dílů, které jsou právě třeba. Na skladech potom zůstává stále méně zboží. Nutno poznamenat, že tento fundament "nové ekonomiky" nedokážou napadnout ani ti, kteří zůstávají při zemi a tomuto termínu se spíše vysmívají.

Dobrá vláda a výborná deregulace

Dalším argumentem, se kterým přicházejí zastánci "smrti" hospodářského cyklu v americké ekonomice, je podle nich prostá skutečnost, že vlády se naučily lépe vládnout a centrální banky lépe řídit měnovou politiku. Platí to především pro ekonomiku americkou, protože o té je řeč na prvním místě. Washingtonská vláda se rozhodla zlikvidovat rozpočtový deficit, který odsává produktivní zdroje z ekonomiky, a také se jí to podařilo. Zřejmě už navždy nebo alespoň na dlouhou dobu rovněž končí trend zvyšování daní. Vyšší daně sice znamenají větší moc pro politiky, ale američtí lídři si dobře uvědomují, jak zvyšování daní ekonomice škodí. Stejně tak se vírou minulosti stává přesvědčení, že pomocí rozpočtového deficitu či přebytku mohou politici ekonomiku nějak příznivě ovlivňovat. Nejde o vládu pouze v úzkém smyslu slova. Nejdůležitějším vládcem americké ekonomiky je již zmíněný Federální rezervní systém, tamější centrální banka. Ta se naučila ladit ekonomiku tak citlivě a šikovně, že hospodářský cyklus a jeho možné dopady víceméně "zabila". Skeptici ale rádi připomínají, že pro Fed a jeho předsedu Alana Greenspana zůstává vývoj americké ekonomiky stejnou záhadou jako pro většinu ostatních ekonomů. Upozorňují na to, že před třemi lety, v době, kdy se americký burzovní index Dow Jones nacházel sotva na dvou třetinách současné hodnoty, varoval předseda Fedu Alan Greenspan před přehnaným "iracionálním očekáváním". Nyní se Dow Jonesův index pohybuje na dosud nevídané úrovni 11 000 bodů, a Greenspan najednou o iracionalitě nemluví. Právě tak je pozoruhodné, že šéfové Fedu po svém posledním výročním zasedání před dvěma měsíci prohlásili, že vývoj akciového trhu přináší rizika, ale centrální banka nemá nástroje na zmírnění tohoto růstu. Je si totiž vědoma toho, že by mohla způsobit více škody než užitku. Předseda Greenspan prostě může patřit mezi nejlepší a nejlépe informované americké ekonomy, přesto se nezdá, že by byl ze současného vývoje americké ekonomiky o mnoho moudřejší než ostatní. Pokud je řeč o rozumnějších činech vládců, bývá také zmiňována deregulace ekonomiky. Je známo, že Spojené státy jsou v mnoha ohledech průkopníkem v deregulacích -- počínaje energií a telekomunikacemi konče. Tento trend, zahájený za vlády prezidenta Reagana, dále pokračuje: otevírá dveře větší konkurenci a v důsledku pomáhá spotřebiteli a zákazníkovi. Jenže ekonomové z tábora skeptiků tvrdí, že deregulace může snad znamenat rychlejší tempo hospodářského růstu, ale nemusí mít nic společného s jeho stabilitou.

Cestou technologií

Jedním z nejdůležitějších aspektů "nové ekonomiky" má být zásadní vliv nových informačních a počítačových technologií na způsob, kterým celé hospodářství funguje. Podle nadšenců způsobily počítače revoluci v oboru dohadování a uskutečňování kontraktů, při řízení jednotlivých podniků i v celkové produktivitě práce. Produktivita v americké ekonomice jako celku roste poměrně utěšeně a zastánci "nové ekonomiky" navíc tvrdí, že statistiky tento růst ještě podceňují: podniky ve službách jsou řádově menší a různorodější než v průmyslu a jejich produktivita se měří obtížně. Skeptici jsou pochopitelně ve střehu i v tomto případě. Podle amerického ekonoma Roberta Gordona se růst produktivity práce projevuje pouze v jednom odvětví americké ekonomiky. Nejde ani o informační technologie jako celek, ale pouze o výrobu počítačů, která tvoří jediné procento amerického HDP. Podle profesora Gordona roste v posledních pěti letech produktivita ve výrobě počítačů o 42 % ročně, a to především díky dramaticky klesajícím cenám součástek. Tak obrovský růst v byť nepříliš velkém sektoru ekonomiky se podle něj nutně projevuje v celkových číslech. Přitom v ostatních rezortech roste produktivita pomaleji ve srovnání s průměrem v posledních třiceti letech. Skeptici navíc poukazují na důležitý jev, který je pro americkou ekonomiku typický: v rámci "kreativní destrukce" firmy rychle zanikají a nové firmy rychle vznikají. Kdyby počítačové technologie působily celkově tak blahodárně, proč by zanikalo tolik firem? Ti, kteří stojí na straně euforie, se ale výtkám brání s tím, že statistika zatím nedospěla ani tak daleko, aby byla schopna například ocenit význam internetu, který mění opravdu revolučním způsobem celou ekonomiku.

Riziko života na dluh

Američané dnes ve stále větší míře opouštějí klasické formy spoření a další služby, které jim nabízejí banky, a místo toho se střemhlav vrhají na kapitálový trh. Pro zastánce teorie "nové ekonomiky" je to jedna z příčin toho, že se zdejší ekonomice tolik daří. Kapitálový trh dokáže lépe, průhledněji a efektivněji rozmisťovat zdroje, tradiční bankovnictví má velkou konkurenci, a návratnost investic je proto stále vyšší. Nejrůznější investiční fondy, jejichž prostřednictvím Američané na kapitálovém trhu investují, dokážou prý také velmi obezřetně rozptylovat riziko. Růst kurzu akcií je ale přesně to, co skeptikům nedává spát. Obyčejní Američané i americké firmy si díky nadšení na burze připadají stále bohatší, a proto také méně spoří, dokonce utrácejí více, než si vydělají. Celkové úspory, tedy rozdíl mezi příjmy domácností a tím, kolik podniky spotřebují a utratí za investice, se dostaly na historicky nejnižší úroveň: konkrétně na -5,5 % HDP. Týdeník The Economist v tom vidí velké riziko, což dokládá tvrzením, že všechny země, které v nedávné minulosti zaznamenaly celkový propad úspor, skončily v recesi. Jako příklad uvádí Británii a Švédsko koncem osmdesátých let a ani Amerika prý nemůže skončit jinak než tvrdým přistáním. Američané žijí stále více na dluh a je zřejmé, že takový vývoj není udržitelný. Jakmile začnou méně utrácet a více spořit, zhroutí se nafouklé ceny akcií. Pak přijde krize. The Economist zkrátka již poněkolikáté zdůrazňuje, že nejlepší okamžik pro vypuštění bubliny na trhu akcií americká centrální banka v čele s předsedou Greenspanem již dávno propásla. Je prý fatální otázkou nejbližší budoucnosti, zda Fed něco takového vůbec může udělat. Má totiž v popisu práce především starost o vývoj inflace, která se měří růstem spotřebitelských cen. Jenže ceny akcií se do spotřebitelských cen nezahrnují, a kdyby Alan Greenspan začal vypouštět bublinu kapitálového trhu, dostal by se nepochybně pod ostrý politický tlak, podpořený silnými argumenty. Přesto není k dispozici nikdo jiný, na koho by bylo možné si stěžovat. Kritici Greenspanovy instituce poukazují na to, že její šéf není zdaleka takovým realistou, za jakého se rád vydává, a také že má větší možnosti něco dělat, než připouští. Právě jeho nečinnost vytvořila prostor pro ohromné a značně nezodpovědné naděje, veškerý morální hazard posledních měsíců. Před rokem, když se pod vlivem ruské krize začaly pomalu hroutit kurzy akcií, snížil Fed hned třikrát po sobě úrokové míry. Dokázal tak, že mu vadí klesající kurzy akcií, a že mu tedy na vývoji burzy záleží, i když to nemá v popisu práce. Na druhou stranu dává zřetelně najevo, že mu nevadí ani vysoké kurzy akcií, ani život na dluh. Tím navádí investory k dalšímu přílišnému riskování.

Hlasatelé skromnosti

Zastánci "nové ekonomie" tvrdí, že není správné nahlodávat zdravý optimismus a víru Američanů v sebe sama, jak to činí "škarohlídští akademici" nebo "skeptičtí Angličané". Vždyť sebevědomí a důvěra nejsou jen důsledkem, ale také významným předpokladem jakékoli prosperity. Známý americký ekonom Paul Krugman se ovšem snaží perpetuum mobile předem zaručeného úspěchu korigovat. Hlavní příčinou krizí a recesí, jakož i existence samotného hospodářského cyklu není snad nedůvěra ve vlastní schopnosti a těžkomyslnost obyvatelstva. Příčinou jsou vždy naprosto konkrétní chyby a velmi pravděpodobná nemožnost najít v každém důležitém rozhodování ten nejlepší směr. Právě v okamžiku, kdy lidé propadnou okouzlení svými schopnostmi a kdy pod vlivem svého přehnaného sebevědomí začnou tvrdit, že na všechno vyzráli a všechno vědí, chyb logicky přibývá a krize je za humny.
Poslední komentáře
15.03.2015 12:51:50: články o ekonomice a penízkách smiley${1}smiley${1}smiley${1} http://wertyzreport.com/rubrika/ekonomika
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.