Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Nedělejme si iluze

3.1.2000

Na rozcestí mezi průhledností ekonomiky a kleptokracií

Hospodářství České republiky se začíná podle statistických údajů mírně zvedat. Dobrým průmyslovým podnikům, především těm se zahraničními vlastníky, se daří lépe a dokáží využívat západoevropské konjunktury. Zrezivělé kolosy sice pohlcují další státní dotace, ale na druhou stranu pomalu "mizí ze statistik": mohou projídat dotace populistických ministrů, jenže už propadly tak hluboko, že to horší být nemůže. Roste objem zahraničních investic a poptávka spotřebitelů směřuje k novým službám, jako jsou mobilní telefony a internet. Optimističtější čísla o vývoji hospodářství vedou mnohé znalce k přesvědčení, že naše krize byla obyčejnou cyklickou krizí, normálním výkyvem, ke kterým v kapitalismu čas od času dochází. Stále více se připomíná, že Poláci i Maďaři jsou koneckonců ještě spoustu let za námi v životní úrovni, HDP na hlavu či v exportní výkonnosti. Jak minulý týden napsal Karel Machala v Mladé frontě Dnes: "Jistě bychom mohli růst rychleji, ale to depresivní ponížené skuhrání a vidění v černých barvách je přece jen zbytečné. " Tak tedy: žádné starosti v novém roce?

Nic než korupce

Deprese nebo přehnaná skepse jistě nejsou ničím dobrým. Vždycky je daleko lepší něco dělat, přemýšlet, učit se a rozhlížet se po světě. Přesto je na místě jistá obezřetnost - třeba když někdo ze skalních optimistů bude tvrdit, že ekonomika nějak poroste bez ohledu na to, jací oslové či mudrci nám vládnou. Zahraniční investoři nás jistě neopustí ani při špatné vládě: pracovní síla je tu sice líná, ale levná a šikovná. Bohužel jiné problémy investory odradit mohou. Patří mezi ně ty, které by šlo technicky snadno odstranit, třeba vysoké daně ze zisku podniků. A jsou také potíže, které lze vyřešit jen dlouhodobým úsilím. Přitom se vyřešit musí, protože naši zem posouvají v žebříčcích investorů výrazně směrem dolů. Především jde o neprůhledné a nikým nekontrolované propojení zájmů finančních magnátů, vládních i parlamentních politiků, mocných lobbistů a obyčejných kriminálníků. Důkazem nezdravých poměrů je pro každého ekonoma především situace v bankách. Třetina úvěrů v průměrné české bance je rizikových a špatných, existuje tedy jen malá naděje na jejich splácení. Jde o čtyřikrát větší podíl špatných úvěrů, než vůbec kdy zaznamenaly banky polské a maďarské. Banky jsou tedy ochromené a přitom jedině ony u nás financují podniky - kapitálový trh totiž skomírá. Čistě ekonomický problém, který se vyřeší privatizací za přispění desítek miliard korun z rozpočtu, tedy z kapes občanů? Nejde "jen" o to. Dokonce i optimisté říkají, že nevratnost třetiny špatných úvěrů nezpůsobila chybná ekonomická rozvaha bankéřů, ale dobře organizované kriminální akce - jejich rozměry ukazuje osmimiliardový tunel v Komerční bance (podrobněji viz článek Na stopě zločinu na str. 8). Zdálo by se, že takové zprávy musí ve společnosti vyvolat ohromnou poptávku, aby policie a soudy začaly bez ohledu na náklady tvrdě pracovat a pomohly za mříže těm, kteří tam patří. Nové zákony by měly znepříjemnit i dosud příliš snadný život neplatičů (kteří ovšem nemusí být vždy nutně zločinci, "jen jim to onehdy prostě nemuselo vyjít"). Nic takového se u nás ale nestalo. Neexistuje jiné vysvětlení než politická korupce. Tuneláři toho vytunelovali hodně a o to více mají prostředků, aby ještě dlouho platili za své bezpečí. Cest je nespočet: skrytým i otevřeným sponzorstvím politických stran, korupcí poslanců, úředníků, soudů, policie a tajných služeb, dosazováním ochránců na vlivné politické a ekonomické posty. Zabránit přijetí pravidel slušného chování v ekonomice přitom chtějí i ostatní neplatiči a dlužníci, především kapitáni krachujících průmyslových molochů. Nedělejme si iluze: provázanost politiky s lobbistickými a kriminálními zájmy připomíná Itálii čtyř poválečných desetiletí. Připomíná také Rusko, jenom je to všechno naštěstí tak trochu v menším.

Strany a banky

Osmimiliardovou díru Komerční banka dlouho utajovala a vše vyšlo najevo až těsně před zasedáním vlády, která měla debatovat o oddlužení banky před privatizací. Od té doby donutila dozorčí rada banky odejít z představenstva pouze Pavla Ševčíka, o kterém se přitom dobře ví, že s celou věcí nemá nic společného. Vysvětlit absurdní tah dozorčí rady může výčet jejích členů: kromě místa rezervovaného pro slavného chirurga Pafka si posty rozdělili zástupci ODS a ČSSD. Rovněž generální ředitel Komerční banky Jan Kollert je muž ODS a přítel Václava Klause, blízké vztahy udržuje i se Zemanovým poradcem Miroslavem Šloufem. Strany si v bance do jisté míry rozdělily i představenstvo, případně od jeho členů vyžadují jasně deklarovanou loajalitu. Podobné je to v České spořitelně. Ani tolik nejde o to, zda a jaké kontakty mají tuneláři z Komerční banky či odjinud s důležitými straníky. Podstatné je, že v pavučinách nejrůznějších zájmů a vzájemného krytí nemohou představenstva ani dozorčí rady velkých polostátních bank a podniků nic efektivně řídit ani kontrolovat. Pro ilustraci poměrů příklad, jak strany vybírají držitele funkcí: na nejvyššího správce národního majetku Jana Stiesse nedávno upozornila policie, když začala vyšetřovat, jestli falšoval lustrační osvědčení (sám Stiess obvinění veřejně nepopřel). Přitom si najednou všichni ekonomičtí odboníci uvědomili, že Stiess je pro ně zcela neznámým a nečitelným člověkem. Jistě, šéfoval jedné z dceřiných firem Komerční banky. Kdo ho ale do Fondu národního majetku doporučil? Kdy proběhl konkurz? V kuloárech se o něm říká, že toho prý hodně ví (rozuměj: na každého hodně ví) a umí všechny obcházet.

Boj za otevřenost

Takový způsob řízení ekonomiky není pouze nemorální. Stále více se blíží vzpomínkám na marasmus plánovaného socialistického hospodářství, kdy politici bývali vrchními kapitány průmyslu a průmysloví kapitáni řídili zemi. Symbolem této hrozby se stala provize pro komunisty Filipa a Ransdorfa za prodej deseti lokomotiv do Vietnamu. V civilizované zemi by policie okamžitě začala zkoumat, zda tím neporušili pravidla financování stran a hospodářské soutěže. U nás se oba poslanci stylizují do role zachránců průmyslu a jejich postoj připadá všem normální. Cestu z krize dnes nabízí zákon o svobodě informací. Všichni slušní lidé, všechny občanské a studentské aktivity by se měli spojit a žádat maximální průhlednost státní správy, stranických financí (viz desetimiliony tajemných půjček v účetnictví ČSSD) a bankovních operací (v Argentině dnes zveřejňují, kdo bankám nesplácí úvěry i kdo je poskytl). Když nám ale bude jedno, co se dnes děje, nemusí to u nás vůbec skončit dobře.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.