Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Nehoukejte na prezidenta

9.12.1996

České zákony stále ještě omezují svobodu projevu

Podle všeobecného přesvědčení přinesl 17. listopad 1989 do Čech svobodu projevu a svobodu tisku. Přestože na papíře nebylo zaručeno vůbec nic, nejpozději týden po sametové revoluci už bylo i těm nejbázlivějším jasné, že se konečně mohou vyjadřovat svobodně. Z formálního hlediska se však od té doby mnoho nezměnilo. Na první pohled se sice zdá, že je všechno v pořádku, revoluční svobody přešly do psaného práva a podle ústavy, která výslovně zaručuje svobodu projevu, tisku, shromažďování i svobodu náboženství, nás už nikdo nesmí stíhat za to, co řekneme nebo napíšeme. Opravdu nás ale nikdo nemůže potrestat za nahlas vyřčené názory?

Mouchy a císař pán
Kdo prozkoumá příslušné právní normy, zjistí, že tuzemský právní řád ve skutečnosti omezuje svobodu projevu podobně jako v dobách Haškova Dobrého vojáka Švejka. Ani dnes například není podle našich zákonů dovoleno veřejně prohlásit, že na "hlavu státu serou mouchy". Podle zvláštního paragrafu trestního zákona je zakázáno nejen "urážet a hanobit" prezidenta (v posledních dvou letech byli za tento delikt stíháni tři lidé, které však Václav Havel omilostnil), ale dokonce i "Českou republiku" jako stát. A to není zdaleka vše: v kriminále u nás můžete skončit i za pár kritických slov o libovolném soudci, policistovi nebo třeba řediteli okresní depozitury ministerstva zemědělství.V oblasti svobody vyjadřování, projevu a tisku máme opravdu co dohánět. Skutečné svobodě projevu u nás totiž brání především speciální paragrafy trestního zákona a státní úředníci mohou snadno zneužít i občanskoprávní řízení. Podobně jako na Slovensku je i u nás například možné, aby politik vysoudil na vydavateli novin, které pouze zveřejnily názor někoho třetího, ohromné odškodné. Na druhé straně u nás svobodě projevu překáží absence některých důležitých norem, jako je například zákon o svobodě informací nebo právní předpis stanovující tzv. ochranu novinářského zdroje. V neposlední řadě tu pak svoji roli hraje tradice: představitelé vládních a správních orgánů si u nás mohou vůči občanům dovolit daleko více než jinde v Evropě nebo v USA. Poměrně běžný požadavek úředníků ochotných u nás například poskytnout informace tisku, jen pokud dostanou konečný text včetně titulku a fotografie ke schválení, je na západ od našich hranic něčím zcela nemyslitelným.

Spící zákony
Potíže se svobodou projevu ovšem nejsou jen výsadou současné České republiky nebo obecně postkomunistických zemí. Ostatně ve středoevropském prostoru jsme vždycky měli zákony, které zakazovaly urážet mocipány. Komunisté je de facto jen zpřísnili, rozšířili a trochu přeroubovali na svůj režim (například podle obskurního paragrafu o "urážce představitele spřáteleného státu" nestačilo respektovat psané zákony, ale bylo třeba zároveň pečlivě sledovat, s kým se zrovna komunističtí pohlaváři spřátelili). Přesto zůstane jedním z historických paradoxů, že většina postkomunistických zemí, ale i celá řada zemí rozvojových dnes přebírá nejen demokratické zvyklosti západního světa, nýbrž i to, co v nich najdeme nedemokratického, zpotvořeného a zpackaného. Jde o nejrůznější zákony a paragrafy, kterým se anglicky souhrnně říká insult laws.Ve středověku bylo často i pod hrozbou hrdelního trestu zakázáno urážet krále či jiného monarchu, jeho úředníky a instituce včetně symbolů jejich autority. S tím, jak monarchové postupně ustupovali ze scény a hlavami států se stávali volení prezidenti, předsedové vlád či kancléři, začal se v trestním nebo tiskovém zákoně objevovat speciální paragraf na jejich ochranu. Zákonná norma o urážce prezidenta se vůbec poprvé objevila ve Francii v roce 1881, přičemž podobné zákony dosud platí v Norsku, Rakousku, Německu a Španělsku. Ve skutečnosti však jde o tzv. spící zákony, které se v dnešní praxi dávno nepoužívají a na něž ani politici, ani soudci neberou ohled. Ve většině zmíněných zemí musí totiž stíhání schválit přímo ten, kdo se cítí uražen, a něco takového si politici z obavy před ostudou dobře rozmyslí. Například ve Francii použili zmíněný paragraf naposledy v roce 1964: prezident de Gaulle tehdy projížděl v otevřené limuzíně po Elysejských polích a kolemjdoucí občan na něj zakřičel "hůů-hůů", což je prý ve francouzštině citoslovce lehce urážlivého charakteru. Opovážlivec byl nejprve zatčen, ale po několika dnech byl z vazby propuštěn.

Koza a paša Mercedes
Smířlivý závěr tohoto příběhu dokazuje, že zákon o urážce prezidenta se stal v Paříži už dávno neškodným anachronismem, nicméně celá řada mladých demokracií a také různých diktatur a polodiktatur v rozvojovém světě podobné zákony přijala teprve nedávno s odkazem, že existují i v západoevropských demokraciích. Z anachronismů se tak stalo zcela moderní ohrožení svobody. Po francouzském vzoru nelze prezidenta kupříkladu urážet nikde ve frankofonní Africe a pro urážku prezidenta tam také skutečně sedí ve vězení celá řada lidí. V Pobřeží Slonoviny byli nedávno zatčeni tři novináři, kteří v satirickém fejetonu napsali, že tamější prezident "přinesl smůlu fotbalovému týmu". Další dva novináři, kteří se odvážili kritizovat prezidentův plán obsadit senát zástupci, které by sám jmenoval, sedí ve vězení v Kamerunu. Také egyptské Lidové shromáždění nedávno schválilo zákon zakazující slovní útoky na prezidenta, parlament, armádu, soudy a veřejné instituce. Zatím bylo podle něho vyšetřováno celkem 99 lidí.Podobné zákony na obranu cti nejvyšších představitelů znají pochopitelně i ve většině bývalých sovětských republik, především ve Střední Asii. Tamní právní normy ovšem přesně nevymezují, co je útok, urážka nebo hanobení, a tak záleží na benevolenci vyšetřovatelů a soudců. Například úřady Kazachstánu zatkly před čtyřmi lety prominentního historika, protože v novinovém článku nazval prezidenta Nazarbajeva "kozou". Následovala řada mezinárodních protestů a historik byl propuštěn - kazašští soudci se ovšem bránili tím, že přesně stejné paragrafy chránící hlavu státu existují v Německu i ve Francii. Známé jsou i případy ze současného Ruska. Nedávno byl na jeden rok podmíněně odsouzen komentátor deníku Moskevský komsomolec, když napsal, že tehdejší ministr obrany Gračov je "paša Mercedes", čímž chtěl naznačit, že má větší zálibu v autech než ve svých oficiálních povinnostech. Producent televizního pořadu "Kukly" (obdoba Gumáků TV Nova) byl zase nedávno prokurátorem obviněn pro urážku prezidenta Jelcina.

Riziko nežádoucí autocenzury
V některých evropských zemích již byly zákony kategorie insult laws zrušeny i formálně, přičemž nikdy nebyly užívány například v anglosaských zemích. Nejdále v tomto směru došly Spojené státy. V USA je dnes dokonce daleko snazší urážet prezidenta a tzv. veřejné osobnosti než řadové občany. Trestní postih je v Americe za něco tak malicherného, jako je slovní pomluva, úplně vyloučen. Urážka na cti a podobné případy se vyřizují v občanskoprávních sporech: pokud veřejně pomluvíte svého souseda, musíte pochopitelně zaplatit vysoké odškodné, pokud ale urazíte veřejně známého člověka (takovou osobností je každý, kdo je populární: milionář, hvězda pop-music - stejně jako prezident či senátor), soud s největší pravděpodobností rozhodne, že napadená osoba má dostatek možností, jak se veřejně bránit, a nepotřebuje tudíž ochranu soudu. To je také důvod, proč američtí politici obvykle novináře ani o odškodné nežalují: bylo by to marné.Praxi amerických občanskoprávních sporů založily některá precedentní řízení. Jeden z nich - případ vydavatele časopisu Hustler, který v sedmdesátých letech pomluvil známého reverenda -popisuje nový Formanův film Lid proti Larry Flintovi. Ještě důležitější precedentní spor však proběhl v roce 1964. Policejní komisař města Montgomery L. B. Sullivan tehdy zažaloval v občanskoprávním řízení deník The New York Times za to, že otiskl inzerát, který chválil hnutí za občanská práva na jihu USA a kritizoval městskou správu v Montgomery. Sullivan u soudu tvrdil, že kritika uveřejněná v inzerátu by mohla být považována za kritiku jeho osoby, a u první instance vysoudil na novinách pět tisíc dolarů. Nejvyšší soud však nakonec rozsudek zrušil a od té doby mají státní úředníci se žalobami Sullivanova typu smůlu. Nejvyšší soud totiž v komentáři k rozsudku pravil, "že by podobné žaloby mohly vést k nežádoucí autocenzuře a bránit otevřené diskusi".

Absolutní, nebo podmíněná svoboda
Pro pochopení zásadního rozdílu mezi francouzskou a americkou tradicí se musíme vrátit o dvě století nazpět. Na začátku francouzské revoluce v roce 1789 schválilo zákonodárné shromáždění Deklaraci práv člověka a občana. Její článek číslo 11 říká: Svobodná komunikace myšlenek a názorů je jedním z nejušlechtilejších práv. Každý občan proto může psát, mluvit a publikovat svobodně, kromě toho, že se musí zodpovídat ze zneužití této svobody v případech a okolnostech určených zákonem. Otcové americké ústavy, uvažovali opačně a nutno poznamenat, že mnohem moudřeji. První dodatek americké konstituce, který vznikl o pouhé dva roky později říká: Kongres neschválí žádný zákon zavádějící nějaké náboženství nebo zákony zakazující svobodné vyznávání náboženství, omezující svobodu slova nebo tisku, právo lidu pokojně se shromažďovat a podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd. Výjimky neexistují.Zásadní rozdíl mezi americkým přístupem (Neudělá, Nepřijme, Neschválí) a systémem deklarovaného práva s následnými výjimkami je zřejmý a nejedná se přitom o žádnou lingvistickou hříčku. Systém výjimek totiž umožňuje svobodu pouze podmíněnou. Mimo diskusi pak je, který z těchto systémů je snáze zneužitelný. Ostatně už císař Napoleon, který šířil vymoženosti deklarace po celé Evropě a dokonce ji prý stále nosil při sobě, již v roce 1800 vyhlásil, že zakáže všechny noviny, které budou kritizovat "sociální pakt, suverenitu lidu, slávu armád nebo publikovat invektivy vůči vládě, spřáteleným národům a spojencům Republiky". A že nešlo jen o plané řeči, dokazuje fakt, že hned v témže roce zakázal císař Napoleon pro jistotu rovnou šedesát titulů.Naše ústavní Listina základních práv a svobod je bohužel konstruována spíše jako francouzská deklarace než po vzoru americké ústavy. Článek 17 Listiny sice říká, že svoboda a právo na informace jsou zaručeny, zároveň si ale vyhrazuje, že svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Nedotknutelní
Díky tomu dnes zákony České republiky omezují svobodu projevu podobně jako právní normy zmíněných afrických a středoasijských států. Všiml si toho nedávno i deník The Wall Street Journal, který napsal: "Nikdo si nemyslí, že by právě Václav Havel tyto paragrafy používal, a již vůbec ne zneužíval, znepokojivé ale je, že se takovému zastánci lidských práv, jako je Havel, nepodařilo tyto zákony zrušit." A opravdu: pokud se budeme držet litery u nás platného zákona, měl by například každý z nás informovat policii, je-li je svědkem veřejného šíření sprostých nadávek na adresu prezidenta. Příslušný provinilec by pak musel být obviněn podle paragrafu 103 trestního zákona, podle něhož se dvouletým žalářem trestá hanobení prezidenta. Stejný trest by pak měl stihnout i toho, kdo hanobí Českou republiku (paragraf 102 trestního zákona). Naštěstí nebyl podle tohoto paragrafu dosud nikdo obviněn, bohužel totéž již ale nelze říci o paragrafu 154, který umožňuje poslat na dva roky do vězení každého, "kdo hrubě urazí nebo pomluví státní orgán při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon". Podle tohoto i v postkomunistických zemích ojedinělého ustanovení je momentálně například stíhán spolumajitel nakladatelství Votobia Tomáš Koudela. Jeho delikt měl spočívat v tom, že si v novinovém rozhovoru postěžoval na státní úřady, které majitele Votobie stíhají za vydání kuchařky Vaříme s konopím. Konkrétně jde o větu, v níž Koudela řekl: "Už nás zase pronásledují komunističtí pohrobci."Každý rozumný člověk asi chápe, že i politici a představitelé státních orgánů mají svaté právo bránit svoji pověst proti pomluvám a lžím. Proč ale nestačí - když už někomu připadá americký přístup k věci extrémní -, aby měli stejná práva jako všichni ostatní? Proč má být čest prezidenta, soudce nebo státního úředníka chráněna speciálním zákonem? Zákony zakazující urážet (případně i kritizovat, protože rozlišit kritiku a urážku je zvláště pro postižené nemožné) politiky, ústavní činitele a vyšší úředníky nejsou totiž v důsledku ničím jiným než urážkou svobody a lidských práv. Jinými slovy: všechny problematické paragrafy lze jednoduše zrušit, neboť veřejní činitelé a představitelé státních orgánů se mohou obrany své cti domáhat jako každý z nás v normálním občanskoprávním řízení.

Ochrana zdroje a státní tajemství
Existuje ovšem ještě i jiný způsob, jak lze v rámci demokratických principů omezit svobodu projevu a vyšlápnout si na nepohodlné novináře. Velmi často se totiž stává, že média uveřejní informaci, kterou chce vláda utajit, a přitom uvedou, že ji získali od "nejmenovaného zdroje". Ve většině evropských zemí a samozřejmě i v USA je vyloučeno, aby státní orgány stíhaly toho, kdo tyto informace - jsou-li pravdivé - publikuje. Většinou se vyšetřuje, kdo utajené informace předal tisku a porušil tak příslušné předpisy, málokdy je však novinář žádán, aby prozradil zdroj svých informací. V některých zemích je pak právo novináře chránit informační zdroj dokonce zakotveno v zákoně. V České republice nejsou novináři v tomto směru před státními úřady chráněni, spíše naopak. V létě loňského roku byl například stíhán ústecký novinář Jaroslav Kolář, který uveřejnil zprávu nejmenovaného vojáka, jenž na své vysílačce zachytil německé pohraničníky operující na českém území. Z útoku na bezpečnost státu byli obžalováni i dva novináři Českého týdeníku Lubor Kohout a Jan T. Vávra, kteří zveřejnili organizační schéma tajné služby BIS. A nešlo o jediné případy. Celkem u nás bylo za zveřejnění pravdivých informací dosud vyšetřováno sedm novinářů a šetření bylo zastaveno teprve po osobní intervenci tehdejšího vrchního státního zástupce Libora Grygárka.

Přístup k informacím
Vzhledem k tomu, jak nekompromisní jsou u nás paragrafy omezující svobodu projevu, asi nepřekvapí, že prakticky nemáme zákony umožňující občanům provádět kontrolu státní moci. Možnost každého jedince získat informace o své vládě má přitom v demokracii zásadní význam, neboť jinak se veřejnost prakticky nemůže podílet na utváření politických institucí. Soudce Nejvyššího soudu Spojených států Louis D. Brandeis o tom svého času napsal: "Publicita se oprávněně doporučuje jako lék na hospodářské i společenské neduhy. Říká se, že sluneční světlo je nejlepším dezinfekčním prostředkem, dodejme, že elektrické světlo je tím nejlepším policajtem."Česká republika dosud nemá (a ani ho nikdo z legislativců nepřipravuje) zákon o přístupu k informacím, který by státním úředníkům určoval povinnost poskytovat občanům veškeré informace, jež nepodléhají režimu utajení. Přitom by jej nebylo třeba složitě vymýšlet, za vzor může sloužit americký zákon o svobodě informací, známý jako Freedom of Information Act. Nejde přitom o nějaký zámořský exces: podobné právní normy platí i v celé řadě zemí EU včetně Francie a také v Kanadě, Austrálii a na Novém Zélandě. Pravdou ovšem je, že zákon se v USA podařilo prosadit teprve před třiceti lety, za vlády prezidenta Lyndona B. Johnsona, a to díky dlouholetému tlaku novinářů a občanů - ani američtí politici nebo úředníci o takový předpis přirozeně neměli zájem. Demokrat Johnson jim ale v době schvalování zákona vysvětlil, že jde o prosazení jedné z nejdůležitějších demokratických zásad: "Demokracie funguje nejlépe tehdy, když mají lidé všechny informace, které je možné zveřejnit s ohledem na bezpečnost národa. Nikdo by neměl mít možnost zahalovat rouškou tajemství rozhodnutí, která je možno zveřejnit..."

Co není tajné, je veřejné
Podle zákona o svobodě informací musí americká vláda a všechny výkonné orgány (nikoli ovšem Kongres) zveřejnit veškeré předpisy, konečná rozhodnutí ve sporných záležitostech a všechna politická prohlášení. Ale nejen to: úřady musí na základě žádosti každého občana zpřístupnit každý písemný záznam nebo informaci z paměti počítačů, které se nacházejí na půdě ministerstva nebo orgánu státní správy a o níž nejsou schopny prokázat, že patří pod několik konkrétních výjimek povolených zákonem (jde například o vojenská tajemství, podkladové materiály v některých dosud neuzavřených rozhodnutích atd.). Státní pokladnu to přitom stojí jen málo: za xerokopie či přehrání na disketu se platí. Pokud vám úřad nevydá informaci dobrovolně, můžete vyplnit speciální dotazník a nezávislý orgán vaši žádost znovu do třiceti dnů posoudí. Pokud opět potvrdí, že se na požadovanou informaci vztahuje zákonná výjimka, můžete ještě o přezkoumání celé věci požádat soud.V USA umožňuje přístup k informacím ještě jeden zákon, zvaný "Goverment in the Sunshine" neboli vláda ve slunečním světle. Každý občan USA podle něho může navštívit libovolné jednání a diskuse vícečlenných federálních úřadů (až na výjimky, které opět stanoví zákon) a veškeré porady se pak musí zaznamenávat podle tohoto zákona. Platí to i pro jednání o veřejných zakázkách, jejichž nahrávky jsou na požádání k dispozici veřejnosti. Podobné zákony - jak již bylo řečeno - existují také v Kanadě: zde zákon například nařizuje státním institucím zveřejnit "seznam dostupných informací" a v případě nutnosti může zasáhnout i ombudsman, který ve funkci tzv. informačního komisaře dohlíží, aby úředníci plnili své zákonné povinnosti.U nás je situace v podstatě opačná: nepřehledná změť předpisů a zákonů o státním, hospodářském a služebním tajemství dovoluje úředníkům chovat se podle hesla "co není výslovně povoleno, je zakázáno" a utajit tak prakticky cokoliv. Tento stav se Respekt pokusil prolomit podáním k Ústavnímu soudu (žaloba se týkala nepřístupnosti přehledu zemědělských dotací), v němž se domáhal ústavou zaručených práv. Marně. Nejvyšší právní autorita země se stížností odmítla zabývat a věc odkázala do kompetence Městského soudu pro Prahu 1, který by ji měl projednat někdy v polovině příštího roku.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.