Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Nejsem žádný liberál

15.1.1996

S doktorem Bémem o drogách, politice a myšlence "vyváženého přístupu"

MUDr. PAVEL BÉM (* 1963 v Praze) vystudoval Lékařskou fakultu UK v Praze, postgraduálně získal na téže fakultě diplom pro psychiatrii a později diplom pro léčení a prevenci drogově závislých. V letech 1991-92 absolvoval stáže na Johns Hopkins University v Baltimoru a na univerzitě v Rochesteru (USA), kde studoval především organizaci a management zdravotní péče, boj proti drogám, terapii a rodinnou terapii ve vztahu k drogově závislým. Působil v psychiatrické léčebně v Kosmonosích, později na Psychiatrické klinice FVL UK v Praze; r. 1990 se stal ředitelem a psychiatrem Centra pro drogově závislé ve fakultní nemocnici, o dva roky později šéfem Kontaktního centra pro drogově závislé v Praze a v r. 1994 generálním tajemníkem Vládní mezirezortní drogové komise ČR. Před čtyřmi týdny ho ministr Němec z této funkce odvolal. P. Bém je členem řady mezinárodních organizací zabývajících se problematikou drog a autorem mnoha publikací o didaktice a metodologii protidrogové prevence, drogách, AIDS, o vlivu rodiny na drogovou problematiku apod. Je ženatý a má dva syny.

Musel jste odejít z vedoucího místa v protidrogové komisi. V zahraničí prý také často lidé z takových funkcí odcházejí, protože se s politiky prostě nedohodnou. Počítal jste s něčím takovým? Naprosto. Od začátku jsem říkal, že ta funkce musí být apolitická. Jedině tak lze věci rozhýbat, jen tak se může na ministerstvech něco dít. Čas je ale vždy limitovaný vlastní energií a schopností vydržet tlak. Upřímně řečeno, předsevzal jsem si, že vydržím nejméně rok. Takže jsem to předsevzetí splnil.

Ministr Igor Němec vás označil za člověka, který má k drogám příliš liberální přístup. Co to vlastně je - liberální přístup k drogám? Je to zprofanovaný termín, který může mít desítky nejrůznějších výkladů. Pod tím označením se mohou skrývat extrémní i konzervativní postoje. V zásadě ale liberalizace znamená uvolnění prodeje drog, jejich distribuci a zacházení s některými látkami, jinak řečeno aktivity, které trestní zákoníky obvykle klasifikují jako nelegální. Nejčastější téma v tomto smyslu je samozřejmě legalizace asi nejkontroverznější skupiny drog, kterou civilizace a lidstvo zná - marihuany a hašiše. Pokud jde o účinky a zdravotní i sociální rizika, jsou tyto tzv. měkké drogy zcela jinou kategorií než tzv. tvrdé a rizikové drogy (heroin, kokain, pervitin). I měkké drogy má však naprostá většina trestních řádů civilizovaných zemí na seznamu tzv. ilegálních drog.

 

Vy sám se považujete za liberála? Ne. Jedním z argumentů přívrženců liberalizace či legalizace měkkých drog je fakt, že na ilegální distribuci vydělávají organizované mafie. Kdyby měl stát prodej pod kontrolou, říkají, mohl by na tom navíc vydělávat, jako vydělává na alkoholu a tabákových výrobcích.Jenže: stát za každou korunu, kterou získá na daních z alkoholu a tabáku, musí investovat minimálně dvakrát tolik do léčení důsledků a závislostí. Podle mne by k něčemu podobnému došlo i po legalizaci měkkých drog: zvýšila by se jak dostupnost, tak spotřeba.Tvrdé drogy jsou něco jiného. Tady je důležitá především určitá míra tzv. dekriminalizace. Narkomani, kteří užívají tvrdé drogy a píchají si pětkrát denně heroin, musí nějak sehnat peníze. Tisíc, dva tisíce na denní dávku. Často je získávají nelegálně: prodejem drog, prostitucí, krádežemi. Pro narkomany, kteří mají za sebou několik neúspěšných pokusů o léčbu (tzv. neovlivnitelné toxikomany), existuje jediná efektivní léčebná metoda - dát jim nějakou jinou drogu pod lékařským dohledem. To vůbec nemá co dělat s legalizací či liberalizací. Je to čistě léčebný výkon, jako třeba předoperační příprava, kdy pacient dostane narkózu. Nikdo přece nepovažuje anestezii za legalizaci drog, přestože se při ní používají tzv. drogy. Je také nesmysl lidi takto závislé na drogách zavírat do vězení. To není prosím žádný liberální názor. Vychází spíše z reality dvacetileté zkušenosti léčení narkomanů. Ve vězení se prostě resocializovat a léčit se dá jen obtížně.Ministr Němec mě nařkl z toho, že prosazuji léčbu metadonem jako náhradní drogu pro závislé na heroinu. Metadon má být prostě typickým příkladem mého liberálního přístupu. Přitom jde o léčebnou metodu, která s liberalizací drog nemá vůbec nic společného.

Drogy zpolitizované

To je tak těžké tohle ministrovi vysvětlit? Kdo mu radí? Jakými lidmi se vlastně obklopuje? On se dlouho neobklopoval nikým. Mně osobně trvalo půl roku, než jsem ho přiměl, aby vzal problematiku drog na vědomí. Snažil jsem se všechno trpělivě vysvětlovat, ale měl málo času, a hlavně zájmu. Nicméně několikrát jsem se mu pokušel objasnit, co to je "vyvážený přístup k drogám". Že nejde o to, vážit padesát gramů represe a padesát gramů prevence. Ale o něco úplně jiného.

A co je to?Kolem drog se pohybuje mnoho lidí, které je možno rozdělit do několika skupin. Je tu skupina lidí, kteří jsou součástí organizovaného zločinu a vydělávají obrovské peníze obchodem s drogami. Ty musíme velice tvrdě postihovat. Pak je zde větší skupina: pouliční dealeři a distributoři. I na ně musí platit trestní zákon a postihy. Jenomže tuhle skupinu často tvoří narkomané a přístup k nim musí být diferencovaný. Víme třeba, že se narkoman dopouští trestného činu proto, aby si vydělal dva tisíce na svou denní dávku. Dopustil se trestného činu a zákony platí pro každého. Může mu být ale dána alternativa k výkonu trestu - mohl by se třeba povinně léčit, je-li k tomu motivován.Pak je tu velký počet narkomanů, riziková skupina především z hlediska zdravotního a sociálního. Riskují přenos infekčních nemocí, žloutenky, AIDS, riskují, že se předávkují, otráví. Léčení důsledků předávkování, intoxikace, AIDS jsou pro stát nesmírně náročné a nákladné. Léčení jednoho případu AIDS může stát až jeden a půl milionu korun ročně, drahé jsou jednotky intezivní péče, kde musí ležet člověk, který se předávkuje. Pro tuhle skupinu závislých narkomanů by měl platit úplně jiný přístup. Když se nechtějí léčit, musíme alespoň minimalizovat zdravotní rizika. Nejsem přece žádný liberál, když prosazuji pro takové lidi výměnu stříkaček . V zahraničí je to naprosto běžné. Je to efektivní způsob prevence šíření infekce HIV, onemocnění AIDS.Další skupinu tvoří experimentátoři, jednorázoví uživatelé. Pro ně platí zase něco jiného, především pak primární prevence, podobně jako pro skupinu poslední, největší - to jsou ti, kdo drogu vůbec neberou, abstinenti.Všechno to vypadá jako schematické, zjednodušené škatulkování. Ale smysl toho je jasný: ke každé skupině musíme zaujmout úplně jiný přístup. To je v kostce vysvětlení toho, čemu říkáme vyvážený přístup k drogové problematice.

Je obtížné o tom přesvědčit politiky? Řada politiků, kterých se problematika také týká, má více méně zdravý názor - respektují fakt, že tu jsou určité cílové části populace, které vyžadují diferencovaný přístup. Pan ministr Němec to ale nepochopil.Pro politika je asi obtížné vysvětlit voličům, že je lepší platit narkomanům stříkačky než je zavírat do vězení. Politik bude vždy nabízet spíše jednodušší řešení.Když jsem nastoupil před rokem do funkce, tehdy ještě v rezortu Ministerstva vnitra, jednou z mých podmínek bylo, že vstoupím do funkce apolitické. Samozřejmě jsem si uvědomoval obrovská rizika, a už předem jsme se bál politizace drogového problému, k němuž došlo např. v Americe, Německu a řadě jiných zemí. U nás to nějakou dobu vypadalo dobře, tři čtvrtě roku zůstaly drogy apolitickým tématem. Pak se to zvrátilo. Blíží se volby. Poslední dva měsíce jsou přímo katastrofa.

Cena experimentu

Může se stát, že u nás dojde k úplné kriminalizaci narkomanů, že se přístup státu zvrhne v pouhou represi? Samozřejmě, že to hrozí. Kdyby se například dělalo referendum na téma, zda máme narkomany kriminalizovat, můžete si být jisti, že vyhraje čistě represivní přístup. Jde totiž o jednoduchý populistický materiál, se kterým lze úžasně předvolebně pracovat. Navíc se mohou zastánci kriminalizace zaštiťovat prastarými mezinárodními úmluvami. Jedna z nich z roku 1961 o omamných látkách například říká, že držení jakékoli drogy mají jednotlivé státy kriminalizovat tak, aby vyhověly vlastním ústavním principům. Za uplynulých 35 let se ale drogová problematika vyvíjela. Další konvence z roku 1972 a 1988 specificky o držení drogy nemluví, nicméně úmluva z roku 1961 existuje a platí. Některá její ustanovení nám ale umožňují najít si cestičku a obhájit názor, který máme. A nejsme sami. Často se tvrdí, že jsme jedinou zemí, která držení drog nekriminalizuje. Není to pravda. Podobně je na tom Španělsko, Polsko, Slovinsko a řada dalších zemí. Nejde tu v žádném případě o obhajobu výroby drog a obchodu s nimi. Je to reflexe reálného života, který prostě říká: zavřít narkomana do vězení vůbec nic neřeší.Nicméně převážná část zemí EU držení drogy kriminalizuje.To má na svědomí zmíněná dohoda z roku 1961. Trestní zákoníky držení drog postihují a v praxi se musely hledat právní cesty, co dělat, aby všechno neodnesl jen narkoman. Většina zemí EU dnes odděluje konzumaci a držení drogy.

Jenže jak mohu konzumovat drogu a zároveň ji nedržet? Když drogu aplikuji, musím ji držet. Je to nelogické, ale přesto téměř žádná země - ze zcela pragmatického a jasného důvodu - konzumaci drog nepostihuje.

Jak vlastně skončil "park jehel" v Curychu, kde se scházeli narkomani a konzumovali drogy bez obav z policejního zásahu? Říká se, že ten experiment zkrachoval.Vždycky máme tendenci označovat věci černobíle. Experiment v Curychu měl tu nevýhodu, že šlo o jedno město, které se, podobně jako Amsterodam, stalo z tohoto důvodu turistickou atrakcí: v tom parku bylo slyšet deset cizích řečí najednou. Druhou nevýhodou byl fakt, že taková scéna se strašně obtížně reguluje. Existovala pravidla hry, policie tam měla svoje místo, ale nemohla být příliš agresivní, a narkomanský prostor se začal postupně rozšiřovat. A to se nelíbilo lidem, kteří ve městě bydlí, Spitzplatz se nakonec zavřel a přestěhoval se nadvakrát o kus dál. Švýcaři nejsou zase tak neosvícení, aby nevěděli, že když celou drogovou scénu zavřou, přesunou ji někam do podzemí a ztratí kontrolu nad zdravotními a sociálními důsledky, šířením AIDS apod. Na celém curyšském experimentu bylo nesmírně pozitivní, že 85 % procent lidí, kteří berou ve městě drogy, jsou pod zdravotnickou kontrolou a v kontaktu s nějakým léčebným zařízením. U nás je to přesně naopak: pouze každý čtvrtý až pátý narkoman. O ostatních můžeme jenom spekulovat. Další úžasná cenná zkušenost z podobných experimentů, např. v Holandsku, je, že tam stárne drogová populace. Jde o opačný trend než u nás, kde berou drogy čím dal mladší lidé.Můj nástupce tvrdil v novinách, že holandský experiment nevyšel. To je mystifikace. Existují pochopitelně problémy, ale o těch se otevřeně diskutuje: tak např. když se v zemi povolil prodej měkkých drog v kavárnách, začaly se tam prodávat i drogy tvrdé, a to se nedalo přijmout. Další věc: když byly kavárny v centru, mohly se snadno monitorovat, ale pak začaly vznikat všude, i na periferiích, do určité míry je totiž ovládl organizovaný zločin. Proto dnes Holanďané přicházejí s regulací volného prodeje: povolí se jen několik desítek kaváren a obchod bude přísně regulován co do množství apod. Jde o logický a přirozený vývoj, nikoli konec nějakého experimentu.

15 - 18: horší než v Americe

Jak je to vlastně u nás s počtem lidí, kteří berou drogy? Nejsou uváděná čísla poněkud přehnaná?Před pěti lety se očekával boom. Před třemi lety se hovořilo o tom, že se očekává boom heroinový. O tom se mluví i dnes, ale ve skutečnosti to ještě žádný boom není. Jsme spíše svědky průběžného nárůstu. Navíc je známo, že těsně po roce 1989 počet narkomanů prudce klesl. Před tím byla spousta narkomanů a toxikomanů tlačena - sociální situací a politickým systémem - k tomu, aby vešla do kontaktu s nějakou institucí či léčebnou. Národní výbory měly možnost navrhovat tzv. výměrové léčby, a když ji někdo nedodržoval, mohla mu být nařízena soudní léčba. Každý si to rozmyslel a šel raději na středisko než do kriminálu. Po revoluci se atmosféra uvolnila a z původních 6500 zbyla jenom polovina registrovaných.

Jak je to dnes?Jsme zpátky na úrovni roku 1989, ale zdaleka ne všichni narkomani jsou registrováni. Přibližný počet zjišťujeme průzkumem na principu sněhové koule. Ptáme se narkomanů, kteří jsou v kontaktu s nějakou léčebnou institucí, kolik znají dalších narkomanů, kteří se nikde neregistrovali. Průzkum je pochopitelně nepřesný, ale v podstatě nám vychází, že počet registrovaných uživatelů bychom měli násobit tak čtyřikrát. Zůstáváme tedy na desítkách tisíc a ve srovnání se západní Evropou jsme na tom relativně dobře. Také počet registrovaných narkomanů, kteří jsou nakaženi virem HIV, je méně dramatický než v Polsku či Německu.V tomto pohledu na tom nejsme špatně. Horší je, když se podíváme, jaký mají u nás dospívající, například mladí lidé mezi 15 - 18 lety, postoj k drogám. Již 34 % středoškoláků experimentovalo s nealkoholovou drogou. Třicet procent z toho zkusilo jen marihuanu, ale 3,5 - 4 % experimentovalo se stimulační drogou jako je pervitin. A to je obrovské číslo, horší než v USA. Z hlediska průzkumů v tzv. všeobecné populaci (tedy nikoli z hlediska registrovaných narkomanů) jsme na tom hůře než v západní Evropě.Z těch ve všeobecné populaci, kteří s drogou experimentovali, se nemusí vždy stát narkomani.

Ale my musíme spekulovat: pokud 4 % adolescentů mezi 15 - 18 lety experimentují se stimulační drogou, jaká je pravděpodobnost, že nezůstane jen u jediného ochutnání?Takže dramatizují média situaci? Ano, pokud mluví o skutečných narkomanech. A naopak situaci podceňují, pokud jde o všeobecnou populaci. Musíme se soustředit především na adolescenty mezi 14 - 18 lety. I když víme, že mají většinou ustálený názor na drogy, že na informace o nich kašlou a že je nesmírně těžké je oslovit.

Co jsou ochotni poslouchat? Co se jim honí hlavou, například když z úst ministra Němce slyší, že braní drog je nenormální a nemorální? Mladí lidé mají takřka hotové postoje. Podepsal se na nich hodnotový systém, příroda, rodiče, dědečkové, učitelé. Když si uděláme malý průzkum, zjistíme, že na střední škole ve třídě s třiceti žáky najdeme jednu třetinu studentů, kteří nikdy k drogám nebudou mít žádný vztah. Nejsou to žádní vzorní žáci, ale drogy je prostě nikdy zajímat nebudou. Další třetina váhá. Když se jich zeptáte, zda by je zajímalo, jak drogy chutnají, řeknou vám, že ano. Ti jsou rizikovější. Zbytek experimentuje a je superrizikový.Na každou z těch skupin platí něco jiného. Podobné výroky, jaké jste citovali, mohou nějak oslovit jen tu první třetinu. Druhé dvě se na to prostě vykašlou. Jsou i jiné možnosti: například pořad, který dělá John s Preslem v pražském kině Blaník, je velice chytře strukturován. Prvních patnáct minut promítnou emotivně laděný film, který působí na emoce. Ukáže rozpíchanou nohu, detail naplněné a zvětšené stříkačky a jehlu, která se k té noze blíží. Po filmu následuje kombinované vystoupení. Ti, kdo vedou debatu, neprotlačují žádné informace proti vůli mladých posluchačů, ale čekají na jejich reakce a otázky. Co vlastně potřebujete slyšet? Co chcete znát?To je jedna z cest. Další preventivní aktivity (při biologii a občanské nauce apod.) musí podle mne začít již na prvním stupni základní školy. Ale jak dítě stárne, měla by se měnit obsahová kvalita informací, aby byly pro děti přijatelné. Některé aktivity mohou být i škodlivé. Pokud škola řeší vše tak, že jednou za rok pozve experta, nažene pět set dětí do tělocvičny a odškrtne si povinnost primární prevence, je to škodlivější, než kdyby nedělala nic.

Před rokem se v ulicích objevily billboardy proti užívání drog, na nichž byl motiv zhroucené loutky. Co si o podobných kampaních myslíte? To byla poslanecká iniciativa. Nadace Drop in se na ní podílela jako formální vlastník ve spolupráci s Národním centrem podpory zdraví jako státní institucí. Kampaň byla překvapivá: zaregistrovalo ji 99 % občanů a většinou ji hodnotili jako pozitivní. Jestliže bylo jejím cílem zvýšit povědomí lidí o drogách a neposkytnout informace, účel asi splnila. Na druhou stranu jsou podobné kampaně strašně drahé a je možná lepší peníze vynaložit jinak.

Alkohol - tvrdá droga

Občané by podle vás v referendu poslali všechny narkomany do kriminálu. Přitom většina lidí u nás konzumuje alkohol, stejně nebezpečnou drogu, a společnost ji toleruje. Nedala by se podstata problému vysvětlit nějak takhle? Já to vidím podobně. Alkohol, ale i tabák, čaj, káva apod. jsou legální, a přitom mají do jisté, někdy do značné míry podobné účinky jako zakázané drogy. Především alkohol, který navíc není žádnou lehkou drogou, jak si lidé často myslí. Jenže společenská tolerance k alkoholu se vytvářela po staletí a žádná zákonná úprava to nezlomí.Musíme ale aspoň mluvit o spojitostech: exotické, ilegální drogy není možné oddělovat od legálních. Společnost si musí uvědomit, že kouření marihuany může být stejně nebezpečné jako pití. Lékařská obec myslím tento názor prezentuje, ale obec politická ho přijímá obtížně. Proti alkoholu a kouření je sice zaměřena poměrně silná propaganda, ale zcela nezadržitelně míří vedle. Když se zeptáte středoškoláků, co je nejrozšířenější drogou, říkají marihuana, heroin. Je to ale samozřejmě alkohol, který je, mimochodem, vstupní drogou pro tvrdé drogy. Ne marihuana.

Jsou vaše názory a přístupy v něčem originální, nebo jenom respektujete určité školy a zkušenosti ze západní Evropy? Bylo by velmi neuvážené uplatňovat něco příliš originálního. Byla by hloupost se nedívat, co se jinde podařilo, a co ne. Jenže vše nejde aplikovat beze zbytku, vždy je třeba se nějak přizpůsobovat. My jsme teď ve stadiu, kdy definujeme "cílovou populaci", "všeobecnou populaci" apod., musíme brát v úvahu úroveň školského a vzdělávacího systému atd. Ve školských osnovách toho nesmí být ani moc, ani málo. V tomto směru lze být originální, nikoliv však za každou cenu: jen když si to vyžaduje situace. Originální byla podle mne například razance a rychlost, s níž se nám dařilo začít s principem vyváženého přístupu. Položili jsme důraz na místní úroveň. Jedna věc je, co se vymyslí v Praze, jiná, co se děje v Brně nebo v nějakém menším okrese. Zavedli jsme drogové koordinátory na okresech a ti lidé dnes fungují a pracují. Dva roky po nás ten systém kopíruje Velká Británie.

 

Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.