Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Německý model končí

23.8.1999

Nejen u nás opouštějí banky své pozice v průmyslu

Na začátku 90. let, tedy v prvních letech transformace, se u nás v souvislosti s připravovanou kuponovou privatizací hojně diskutovalo o tom, jaký model kapitalismu v České republice vznikne. Tehdy převládl názor, že u nás zapustí kořeny tzv. německý model se silnou pozicí bank v průmyslu a podnicích. Obvyklé vysvětlení znělo, že Německo je nám geograficky blízké a že skrze obchod a investice nás tamější právní prostředí a zvyklosti ovlivňují. Jaká je dnešní skutečnost?

Česko: kuponové dědictví

Naše banky si v podnicích skutečně vytvořily silnou pozici. Částečně to způsobila kuponová privatizace, která měla odstartovat a rozvíjet kapitálový trh. To se nepovedlo a namísto toho bankovní domy posílily svou moc prostřednictvím svých investičních fondů a různých finančně-průmyslových konglomerátů. Dnes zůstává kapitálový trh stále zakrnělý. Většina investičních fondů ovládaných bankami se ale připravuje na tzv. otevření (nebo se již otevřela), a proto se už svých podílů v podnicích zbavila, aby získala hotovost na vyplacení podílníků. V některých podnicích měly akciové podíly přímo samotné banky - od té doby se jich však už většinou zbavily (pokud byl o tyto podniky jen trochu zájem), protože samy potřebovaly peníze. Banky poskytly příliš mnoho špatných úvěrů a na něčem se zkrátka zahojit musely. Významné vlastnické podíly v průmyslu si dnes udržuje jen finanční skupina kolem IPB Group a Nomury, všeobecně ale převládá snaha získat pro životaschopné firmy zahraniční investory a ostatního se pokud možno co nejrychleji zbavit. Možná nejdůležitější pro budoucí vývoj je ale fakt, že německý model už není, co býval, a brzy bude k nepoznání. V sousedním Německu dochází v tomto směru k poměrně radikálním změnám. Stejně tak se mění role bank a finančně-průmyslových konglomerátů například v Jižní Koreji i Japonsku.

Německo: dobré vztahy

Pověstný "německý model" vznikl po válce. Obecně se tímto pojmem rozumí, že mezi podniky a bankami existují úzké a - použijeme-li zprofanované slovo - "nadstandardní" vztahy. Někdo musel financovat poválečnou obnovu a rozvoj průmyslu a jediný, kdo disponoval zdroji, byly právě banky. Ty nejenže půjčovaly peníze průmyslovým podnikům, ale také si v nich zakoupily významné akciové podíly. Někdy proto, že se jim to zdálo výhodné, jindy proto, že úvěrovaným podnikům hrozil bankrot (proto bankéři vyměnili svou pohledávku za vlastnický podíl). Představitelé bank seděli nejen v dozorčích radách podniků, ale často i v představenstvech. Banky ovlivňovaly strategii a obchodní plán a na rozdíl od ostatních akcionářů měly nejpřesnější a nejrychleji dostupné informace o podnicích. Německý model omezoval pravomoci akcionářů, tím pádem se zde kapitálový trh nikdy nerozvinul tolik jako v anglosaském světě. Banky na tom neměly zájem, stejně jako na přílišných právech akcionářů. Stabilní a "osvědčený" německý model fungoval bez větších změn po desetiletí. Proměna začala přicházet v posledních letech. Od konce loňského roku vyvedly Deutsche Bank a Dresdner Bank (tedy největší a třetí největší banka) ze svých portfolií téměř 70 miliard marek aktiv v podobě vlastnických podílů v průmyslu a podnicích. Podobný postup - přestože ne v tak velkém rozsahu - zvolily HypoVereinsbank, West LB a Commerzbank. Proč? Zjednodušeně řečeno, jde o reakci na globalizaci trhů. Velké německé banky se chtějí stát silnými světovými hráči, rády by působily v USA, Jižní Americe, Asii a východní Evropě (příkladem budiž nedávno vzniklá fúze mezi Deutsche Bank a americkým Bankers Trust). Podobnou expanzi lze ale financovat pouze vstupem na největší světové burzy, kde budou jejich akcie kótovány.

Tuhé daně

Německé banky se proto budou muset chovat vstřícněji ke svým akcionářům (zkrátka více po anglosasku), kteří dávají přednost modernějšímu, dynamičtějšímu a pružnějšímu podnikání. Banky mají dělat to, co umějí, tedy půjčovat peníze, obhospodařovat vklady, poskytovat služby, ale nikoli vlastnit a spravovat podniky, a už vůbec ne tak těžkopádně jako dosud. Ostatně s globalizací souvisí i jiný jev: na zahraničních burzách se kótují i velké německé podniky (například Daimler) a jejich akcionáři si pro změnu ohlídají, aby nikdo z nich, tedy ani velké německé banky, neměl o podniku přednostní informace. Banky zatím dávají přednost vzniku dceřiných společností, které vlastnické podíly spravují. Tak například DB Investor, dceřiná společnost Deutsche Bank, se stará o vlastnické podíly za 45 miliard marek. Proč vlastně banky své podíly rovnou neprodají? Důvody jsou podle analytiků pouze daňové. Německý systém je velice nepružný. Pokud banka vlastnický podíl prodá, pak musí být rozdíl mezi někdejší nákupní hodnotou vlastnického podílu a jeho současnou tržní cenou zdaněn 50 procenty. Tak například kdyby se Deutsche Bank (respektive DB Investor) naráz zbavila svých vlastnických podílů v průmyslu, odvedla by na daních 20 miliard marek. Kdyby tento systém neexistoval, zbavily by se německé banky svých vlastnických podílů již dávno. Nové dceřiné společnosti německých bank sídlí mimo centrály banky a počínají si pružně a dynamicky. V DB Investor je například věkový průměr manažerů 36 let. Odměňováni jsou podle toho, jak majetek holdingů zhodnocují, a kromě tradičních průmyslových podniků se soustřeďují na restrukturalizaci i nákup akcií mladých firem (informační technologie, kabelové televize apod.) a jejich uvádění na burzu. Čeští manažeři i bankéři by proto měli vývoji na západ od našich hranic věnovat maximální pozornost.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.