Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Nesu vám miliardy

11.1.1999

Nápady a metody ministra průmyslu Grégra

Ministr průmyslu Miroslav Grégr dokončil svůj dlouho slibovaný plán na záchranu českého průmyslu. Podle očekávání je dostatečně zajímavý a kontroverzní, aby se stal předmětem žhavé diskuse. První zvláštností je už fakt, že plán není možné získat na ministerstvu průmyslu, ale pouze od vysokých státních úředníků, průmyslníků či odborářů, kterým ho Grégr "neoficiálně" poslal.

Pomáhat za každou cenu

Nejpozoruhodnější na celém Grégrově plánu je jeho jazyk. Již kvůli jazyku samotnému musíme ale slavnému plánu přát vše nejhorší. V prvním odstavci spisku pod názvem Cíl programu se totiž praví: "Základním cílem navrhovaného Programu restrukturalizace a revitalizace průmyslových podniků v dočasných nesnázích, formou aktivní pomoci, při realizaci jejich restrukturalizačních projektů prostřednictvím bank." Cože? Rozuměl čtenář dobře? Nechybí tam něco? Možná sloveso. Zpráva skutečně používá tak strašné výrazy, že se nelze sekretářce divit, že v hrůze či snad nebetyčné nudě zapomněla na přísudek. Nebo na něj zapomněl již sám Grégr. Představme si zasedání Zemanova kabinetu. Ministři zírají na první věty revolučního plánu, na který čekali dlouhé měsíce. Tak co je vlastně cílem?Pomineme-li jazykovou stránku, je Grégrův plán nakonec přece jen méně strašidelný než ministrovy rozhovory v novinách či v televizi. Žádné vyzbrojování armád NATO českým průmyslem, žádné kanály Odra - Labe - Dunaj, žádné nové jaderné elektrárny a podobné megalomanské výlevy. Jde v zásadě o to, že vybrané podniky nad 250 zaměstnanců, které mají jasný podnikatelský záměr a zajištěný odbyt, jen nevydělávají dost peněz nebo jsou příliš zadluženy, mají nárok přihlásit se do Grégrova programu.Podle plánu musí podniky nejprve prokázat, že prodaly všechen nepotřebný a zanedbaný majetek. V druhé fázi vstoupí do jednání s Restrukturalizačním garančním fondem, který vznikne při Konsolidační bance. Ten na sebe převede část úvěrů (třeba polovinu), které podnik není schopen splácet, anebo poskytne garance na úvěry nové. Zároveň bude část úvěrů kapitalizována: garanční fond tak získá podnikové akcie. Pak se pokusí zbavit starých vlastníků a prodat své akciové podíly novým, tentokrát lepším zájemcům. Nebudou je hledat zaměstnanci fondu, ale losem vybraná poradenská firma.Grégr neříká, kolik podniků nakonec pomoc dostane. Chce je vybírat podle předem daných kritérií. To je na první pohled rozumné, protože vláda nebude vybírat "jen tak". Právě proto ale může Grégr svým plánem vyvolat mezi manažery podniků přehnaná očekávání, že se do programu dostanou a že jim vláda pomůže. Budou čekat, místo aby sami pracovali na své záchraně.Komplikací může být nechuť mnoha majitelů přijít o svůj vlastnický podíl. V jiných případech zase nebude možné najít nového vlastníka ani za nulovou cenu. Nesmírně zdlouhavé zřejmě bude řízení o vstupu do programu. Podat žádost, vyhodnotit složitá kritéria, najít nového vlastníka a sehnat v bankách investice potrvá bezpochyby více než pár týdnů. O úloze bank se v plánu navíc píše zcela nedostatečně. Bez vzájemné spolupráce největších finančních ústavů a vlády přitom nelze o úspěchu celé akce vůbec uvažovat. Ke všemu naše banky v případě Škody Plzeň i Chemapolu předvedly, že se ve věřitelských výborech nejsou schopny dohodnout vůbec na ničem.

Zachránce na šikmé ploše

Kdybychom měli skvělé zákony a perfektně fungující soudy, mohly by u nás rychle a přísně fungovat bankroty. Právě bankrot by mohl být záchranou mnoha životaschopných výrobních linek, které by tak rychle našly nové vlastníky. Pak by nebylo třeba organizovat složitou záchranu podniků. V takovém "ráji" nežijeme, naše situace dnes připomíná spíše Jižní Koreu. Máme nesmyslně široké a předlužené konglomeráty: nikoliv jeden problematický podnik, ale desítky. Pomoci některým z nich může být z nejrůznějších důvodů nutné, sotva to ale může mít nějaký skutečný efekt, pokud nebudou okamžitě znovu privatizovány. Vláda by také místo Grégrova plánu, který může vytvářet nesmyslná očekávání, měla dát přednost návrhu místopředsedy vlády Pavla Mertlíka a jeho náměstka Jana Mládka, především z toho důvodu, že mluví pouze o deseti až dvanácti podnicích. Bohužel se Mertlík v jedné věci Grégrovi podobá: nemluví o tom, kdo to všechno zaplatí. Jinými slovy, vláda se bude muset zadlužit v řádu desítek miliard.To všechno nejsou hlavní důvody, proč Grégrův plán nemůže získat důvěru v ekonomických kruzích. Jen hazardér by totiž mohl svěřit osud své firmy ministrovi průmyslu, který je schopen řídit státní podniky tak, jak to před týdnem předvedl v energetickém monopolu ČEZ. Výměna představenstva a dozorčí rady znamená další posun politické kultury směrem k nadvládě arogantních grázlů. Neuvěřitelné je, že do dozorčí rady ČEZ byl jmenován představitel Škody Praha, generálního dodavatele zodpovědného za zpoždění a astronomické prodražení stavby Temelína. Navíc je předem jasné, že ortodoxní atomová lobby, která získala ve firmě moc, se bude za každou cenu bránit rozdělení monopolu na přenosovou soustavu a výrobu energie. Samozřejmě odmítne všechny úvahy o privatizaci.Dokonce i bezdůvodné odvolání senátorky Roithové z postu ředitelky úspěšné nemocnice a další "osvícené" kroky ministra Davida se zdají ve srovnání s postupem Grégra dětskou hrou. Není ale známo, kdo nás na této šikmé ploše zastaví.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.