Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Odvalování kamene

8.9.1997

Parlament časově omezil snížení sociálních dávek

Drama, které minulý pátek hrozilo demisí vlády, nakonec skončilo směšně. Důchodový zákon neprošel kvůli absenci tří koaličních poslanců do třetího čtení a restriktivní úpravy dětských přídavků budou platit pouze do konce příštího roku, jak si to vyžádali lidovci. Jde sice o rozumnější řešení než vyvolat okamžitou politickou krizi s nedozírnými hospodářskými důsledky, jenomže...

Ze dne na den, z měsíce na měsíc

Úpravy sociálních zákonů si současná vláda nevymyslela z plezíru, ale byla k nim přinucena po červnovém znehodnocení koruny. Šlo o to zahrnout do rozpočtových škrtů kromě šetření v investicích a administrativě také tzv. výdaje mandatorní, které stát ze zákona vyplácet musí a jejichž výše se zpravidla odvozuje od výše inflace. Jednou z příčin měnové krize z počátku června totiž byl, zjednodušeně řečeno, celkový život nad poměry: tedy růst mezd nepodložený produktivitou práce, deficit obchodní bilance a také neúměrně vysoké rozpočtové výdaje včetně sociálních dávek. Vláda tedy navrhla především mírné snížení počtu rodin s nárokem na přídavky na děti, snížení podpory v nezaměstnanosti, prodloužení doby mezi jednotlivými valorizacemi životního minima apod. Celkově se tak má ušetřit zhruba 700 milionů korun letos a 20 miliard korun v roce příštím.
Krize tedy byla zažehnána. Jenže za jakou cenu? Potvrzuje se, že v České republice se začíná vládnout tzv. nakrátko, tedy bez možnosti sledovat jakékoli dlouhodobé koncepce a cíle. To nepochybně vadí nejen zahraničním pozorovatelům a investorům, ale i občanům, kteří se v takové atmosféře nemohou svobodně rozhodovat, zda šetřit, či utrácet. Jinými slovy: schvaluje-li vláda koncepční změny platné na měsíc či jeden rok, nemůže se občan chovat rozumně a jeho dlouhodobá očekávání, která mají být základem ekonomické stability a prosperity, vlastně ani z principu dlouhodobá nejsou.
Dosažený kompromis není v tomto ohledu bohužel první. Stačí si vzpomenout na krizi z počátku roku, kdy Ústavní soud parlamentu nařídil, aby zákonem upravil vybírání poplatků na nadstandardní zdravotní péči a některé léky. Nakonec se sice v parlamentu příslušný zákon o všeobecném zdravotním pojištění podařilo schválit, jenomže opět pouze na rok. Nový zákon je navíc mizerný (vláda nesmí zasahovat do jednání mezi lékaři a pojišťovnami), a jak to s platbami dopadne příští jaro, dnes vlastně nikdo ani netuší. Tak se zkrátka v současné politické konstelaci v Česku vládne: problém se odvalí a po chvíli se musí odvalovat znova.

Sliby chyby

Jakkoli je neustálé pečení podivných kompromisů (či v tomto případě přistoupení na lidovecký diktát) nepříliš veselá zpráva, není to nakonec zpráva nejhorší. Je totiž nanejvýš pravděpodobné, že nakonec to bude se sociálními dávkami v praxi stejně jinak. Dávky mají být sníženy pouze do konce roku 1998, ale je velmi pravděpodobné, že ten, kdo bude tou dobou u moci, nakonec stejně prosadí posunutí této lhůty. (A udělá to i Miloš Zeman, byť zajisté bude v předvolební kampani tvrdit opak.) Existuje totiž pro to několik pádných důvodů.
Jakkoli to zní cynicky, je bohužel pravda, že v politice se většinou sliby tak úplně neplní. Jestli toto tvrzení neplatí všeobecně, pak zcela jistě platí, pokud jde o snižování daní a zvyšování státních výdajů. Za druhé: každá vláda (ať levicová nebo pravicová) je vždy ráda, že ji nepopulární (ale nutná) sociální opatření spadnou takříkajíc do klína, respektive že je schválila ještě předchozí vláda. Není pak nic jednoduššího než argumentovat aktuálním stavem státní pokladny (svést ho na minulou vládu) a tvrdit, že i při nejlepších úmyslech nelze najednou sliby splnit. Konečně třetím důvodem je to, že nic nenasvědčuje tomu, že by v příštím roce Česká republika měla zažít nějaký prudký a dynamický hospodářský růst, a již vůbec nic nenasvědčuje tomu, že by měly nějakým výrazným způsobem začít narůstat daňové příjmy. Zkrátka pokud by příští (ať již bude jakákoli) vláda chtěla zvýšit dávky na původní úroveň, potřebovala by najednou minimálně 20-25 miliard korun. A kde je vezme? K tomu si musíme připočíst i to, že v příštím roce lze očekávat výrazný nárůst nezaměstnanosti. Zvýší se tedy počet těch, kteří si budou nárokovat podporu v nezaměstnanosti a další sociální dávky.
Je to podobné jako s kritikou zvýšené hranice pro odchod do důchodu. I kdyby Zeman sliboval, že věkovou hranici pro odchod do důchodu opět sníží, je velmi nepravděpodobné, že tak nakonec učiní. Demografické trendy (stárnutí populace) jsou totiž natolik neúprosné, že by musel opět rychle vyčarovat desítky miliard korun. A Zeman (ani Lux) nejsou, jak známo, žádní kouzelníci.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.