Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Otázka zní: Co vlastně slavit?

30.8.1999

Deset let od konce centrálního plánování v pohledu Josepha Stiglitze

Desetiletí od pádu komunismu evokuje nejrůznější bilance: kde jsou a co dělají bývalí komunisté, jak jsme se vyrovnali s minulostí, se zločiny i zločinci totality, s jakým úspěchem se zařazujeme mezi "civilizované země". Přibližování se Západu lze poměřovat například letošním vstupem Česka, Polska a Maďarska do NATO. Ale jak oslaví postkomunistická Evropa a Asie deset let od začátku ekonomické transformace? Náročná a složitá proměna bývalých plánovaných ekonomik ještě zdaleka neskončila, nicméně otázkou zůstává, zda je vlastně co slavit.Pomineme-li výjimečný osud bývalého východního Německa, zcela kladných příkladů najdeme jen málo. Dnes se hospodářsky daří Maďarsku, Polsku, Slovinsku, které začalo s reformami daleko dříve než ostatní země, a Estonsku. Česko je stále nejbohatší ze všech postkomunistických států, ale teď se nachází v poměrně hluboké strukturální krizi. Její příčina je politická, spočívá v nedotažených a nedokončených reformách, v nefungujícím právním řádu a institucích. Případ Ruska, Ukrajiny a většiny bývalých zemí Sovětského svazu (s výjimkou Gruzie a Kyrgyzstánu) je odstrašující a mnoho inspirace nenajdeme ani v Rumunsku či Bulharsku (bulharské vládě slouží ke cti, že se tři roky po pádu ekonomiky na úplné dno usilovně snaží).Proto také není divu, že k desátému výročí reforem publikují v průběhu letošního roku svá hodnocení mnozí ekonomové. Zajímavý a značně kontroverzní pohled poskytl Joseph Stiglitz, hlavní ekonom a viceprezident Světové banky (známý je například svojí knihou Veřejné finance, která vyšla i u nás). Jeho přednáška pronesená ve Washingtonu na výročním zasedání Světové banky letos v květnu, klade důraz především na Rusko, v mnoha ohledech je ale záměrně širší a obecnější. Celá řada ruských příkladů a selhání platí bohužel i pro nás. Proto mohou být mnohé Stiglitzovy myšlenky inspirující a provokativní i v českých poměrech.

Iluze o lidovém kapitalismu

V úvodu své přednášky Stiglitz tvrdí, že reformy v Rusku a v jiných postsovětských zemích neselhaly jen proto, že rozumně navržené reformní programy byly v praxi špatně prováděny. Podle autora je třeba hledat příčiny nezdaru hlouběji - v neporozumění základům tržní ekonomiky a v nepochopení základu reforem institucí. Reformy založené na neoklasickém ekonomickém modelu většinou podceňují význam informací, řízení podniků, sociálního kapitálu, institucionální a zákonné infrastruktury. Takové reformy podceňují i důležitost vzniku nových podniků. Sliby o tom, že lze uskutečnit rychlou ekonomickou transformaci založenou na "lidovém kapitalismu", kuponové privatizaci a investičních fondech se ukázaly iluzorní. Za alternativu Stiglitz považuje decentralizaci a přesun zásadních rozhodování na nižší úroveň, tedy tam, kde mohou všichni zúčastnění nejlépe chránit své zájmy. Kdyby si mohl vybrat mezi "dokonalou a čistou reformou" prováděnou shora a "nedokonalou" reformou, která vzniká odspodu nahoru, zvolil by tu druhou.Stiglitz se pokouší srovnávat vývoj v Rusku s Čínou. Hned na začátku ale zdůrazňuje, že takové srovnání je velmi obtížné nebo téměř nemožné. Těžko se srovnává situace po sedmdesáti a čtyřiceti letech centrálního plánování (předrevoluční doby si v Rusku nepamatovala ani nejstarší generace). Výchozí hospodářská úroveň obou zemí byla naprosto odlišná - stejně jako stovky historických, společenských, demografických a jiných faktorů. Přesto jsou výsledky obou "reforem" tak propastně rozdílné, že podle Stiglitze vyžadují od ekonomů vysvětlení a interpretaci.Od roku 1989 se hrubý domácí produkt (HDP) Číny zdvojnásobil, zatímco v Rusku se snížil na polovinu. Přitom se v Rusku neustále prohlubuje nerovnost příjmů: ta se podle tzv. Giniho indexu v posledních deseti letech zdvojnásobila. Počet ruských občanů v pásmu chudoby (tedy s příjmem pod 4 dolary na den) se za tuto dobu zvýšil z 2 na 60 milionů. Zatímco Rusko privatizovalo většinu ekonomiky a přírodních zdrojů, úroveň investic v posledních pěti letech dramaticky klesala. To prý bylo zřejmé již v době před kolapsem ruské ekonomiky loni v srpnu, kdy mnozí investiční bankéři a poradci věštili Rusku brzký růst a prosperitu. Šéfekonom Světové banky nesouhlasí s názorem, že hlavní důvod čínského růstu spočívá v daleko nižší počáteční hospodářské úrovni Číny (větší potenciál růstu). Podle něj to Čína měla dokonce těžší, protože se musela potýkat jak s transformací, tak s hospodářským rozvojem (development) jako takovým. Číně se v posledních letech dařilo výrazně lépe než jiným zemím se srovnatelnou životní úrovní, zatímco ostatním postkomunistickým zemím se v poslední dekádě dařilo hůře než zemím s podobnou výchozí úrovní.

Nespoléhat se jen na učebnice

Většina ekonomů podle Stiglitze tvrdí, že medicína ordinovaná postkomunistickým zemím jejich reformními vládami či zahraničními poradci byla správná. Chyba prý spočívala pouze v tom, že pacienti se většinou radami lékaře neřídili. Jiní lidé tvrdí, že chyba nevznikla v designu reforem, ale ve způsobu, jakým byl "design" uskutečňován v praxi. ("Zákony byly v pořádku, potíže způsobil fakt, že nebyly vůbec dodržovány," lze slyšet v Rusku.) Problém je podle Stiglitze daleko hlubší. Spočívá v přílišném spoléhání se na ekonomické učebnice, především americké, které přehnaně vycházejí jen z jedné tradice, tzv. neoklasické ekonomie. Učebnice mohou být dobré pro studenty (především americké), ale ne pro vlády. Současné americké učebnice podceňují například rakouskou školu (především Friedricha Augusta von Hayeka a Josefa Schumpetera). Příliš často si pak reformátoři pletli prostředky a cíle. Za úspěch byla například vydávána privatizace či liberalizace kapitálových toků. Ale samotný vznik tržní ekonomiky není cílem, nýbrž pouze prostředkem ke zlepšení životní úrovně a k položení základů udržitelného, odpovědného a demokratického vývoje.Standardní neoklasická teorie říká, že předpokladem fungování tržní ekonomiky jsou jak konkurence, tak soukromé vlastnictví. Bez jednoho ani bez druhého to nejde, a kdyby se dalo mávnout kouzelným proutkem, každý by jistě rád zařídil obojí naráz. Když však nemáme obojí, můžeme začít se samotnou privatizací? Výsledky těch, kteří se chlubili především množstvím majetku převedeného do soukromých rukou, byly přinejmenším pochybné. Není nakonec těžké rozdávat aktiva přátelům a známým. Podněty k něčemu takovému jsou silné, neboť politici potřebují nějak financovat své kampaně. Provádí-li se navíc privatizace způsobem, který většina občanů považuje za nelegitimní, dlouhodobé perspektivy tržní ekonomiky mohou být poškozeny. Dílčí zájmy nových vlastníků mohou oslabovat stát a sociální pořádek skrze korupci a regulační pasti.Stiglitz analyzuje podněty, na jejichž základě se rozhodují tzv. noví ruští oligarchové, kteří si uvědomují, že svůj majetek nezískali právě legitimně, a mohou se obávat, že se objeví pokusy získat od nich majetek zpět. Díky své finanční moci se proto snaží uchopit co největší politický vliv, aby mohli pravděpodobnost tohoto rizika snížit. Taková strategie je ale riskantní, a tak titíž oligarchové činí zároveň i něco jiného: podstatnou část svého bohatství přesunují za hranice, tedy do bezpečí. Tento postup jim umožnili i zahraniční reformní poradci, kteří podle Stiglitze příliš zbrkle trvali na liberalizaci kapitálových toků (tedy neregulované možnosti vyvážet kapitál do zahraničí): právě proto prý privatizace neumožnila vytvořit základ tržní ekonomiky. Nebyla to náhoda, ale logický - a dokonce předvídatelný - důsledek použitých privatizačních metod.Obhájci rychlé privatizace čelili značnému problému: uvnitř státu neexistovaly legitimní zdroje soukromého bohatství, jež by mohly být použity na privatizaci. Vlády měly před sebou čtyři alternativy: prodej majetku do rukou zahraničních vlastníků, kuponovou privatizaci, zkrocenou "spontánní" privatizaci a nelegitimní privatizaci. Rusko použilo první tři metody, ale bohužel ve velkém rozsahu i metodu čtvrtou, a to po roce 1995, kdy probíhal privatizační program "půjčka výměnou za akcie". Vláda umožnila některým soukromým podnikatelům zakládat banky, které pak půjčovaly peníze na nákup podniků. V případě schématu "půjčka výměnou za akcie" půjčovaly tyto banky peníze vládě a vlastnické podíly v podnicích fungovaly jako zástava, která byla zpravidla brzy realizována. Ten, kdo dostal bankovní licenci, získal vlastně "licenci na tištění peněz" a ta je licencí k získání státních podniků. Šlo svým způsobem o "korupci oklikou". Celý proces byl totiž méně průhledný, než kdyby vláda prostě a přímo rozdávala podniky svým přátelům. Ve skutečnosti to bylo totéž.

Z čeho pramení nedůvěra v kapitalismus

Většina občanů musela takový proces vnímat jako nelegitimní. Způsob privatizace zpochybnil pověst kapitalismu a tržní ekonomiky snad ještě více než indoktrinace komunistické éry. A protože neexistoval žádný předpoklad k tomu, že dobrými manažery se stanou právě ti, kteří se k majetku a zdrojům dostali, neexistoval také žádný důvod k naději, že aktiva budou spravována lépe než předtím. Obhájci rychlé privatizace si nedělali hlavu ani s jejími politickými důsledky, ani s nedostatkem manažerských schopností nových vlastníků. Doufali, že konkrétní podniky budou nakonec prodány těm, kteří je dokážou spravovat nejlépe, že noví manažeři brzy uskuteční aukci podniků, které získali. To se nezdařilo hned z několika důvodů.Především neexistoval dostatek zkušených manažerských týmů, které by měly potřebný kapitál, aby mohly za podniky zaplatit. Navíc se stále snižovala důvěra občanů v pozitivní ekonomický vývoj a vláda "činila vše pro to", aby se ještě zhoršila důvěra zahraničních investorů v ekonomiku. Noví finanční oligarchové a vlastníci rychle zjistili, že nejvíce peněz pro sebe získají tím, že budou podniky tunelovat, než stavbou zdravých základů pro vytváření bohatství. Podle Stiglitze bylo Česko se svou kuponovou privatizací (ta byla dávána za příklad) jen o málo úspěšnější. Zkrocená "spontánní" privatizace mohla nabídnout největší naději, totiž rozbití velkých podniků do menších částí. Ty mohly být efektivněji řízeny těmi, kdo na jejich rozvoji měli zájem.Nepochybně snazší však bylo privatizovat banky do rukou nejrůznějších skupin domácí provenience. Nové domácí banky se budou nejprve stabilizovat, a teprve potom bude umožněna konkurence a vstup zahraničních bank. Jenže majitelé prvních soukromých bank činili skrze svůj politický vliv vše pro to, aby vstupu zahraniční konkurence zabránili. Mnoho zemí zvolilo politiku "privatizovat teď, regulovat později". Privatizace do neregulovaného prostředí vytvořila silné zájmové skupiny, které se pak všemožně snažily regulaci zabránit - regulaci kapitálového trhu i například rozbíjení monopolů.Stiglitz zdůrazňuje důležitou věc: privatizace měla omezit vměšování politiky do tržních procesů, ale stal se pravý opak. Privatizace spíše poskytla další nástroj, jehož prostřednictvím se zájmové skupiny a politické síly pokusily udržet si moc.

Destrukce ano, ale kreativní

Šéfekonom Světové banky upozorňuje ještě na další významné problémy. Aby mohla být transformace úspěšná, musí se zdroje přesouvat z málo produktivního k produktivnějšímu využití. Místo toho se pracovní síla přesouvala od zaměstnání s nízkou produktivitou směrem k nezaměstnanosti. To samo o sobě nezvyšuje produktivitu práce a jde o postup velmi nákladný.Aby mohl být podnikatel úspěšný, musí oplývat různými dovednostmi, které za komunismu získal jen málokdo. Vědomosti a dovednosti podnikatelů v bývalém Sovětském svazu byly většinou tyto: obcházení regulací, zákonů a předpisů, využívání mezer a děr v regulacích a předpisech, využívání vazeb a kontaktů mezi legální a nelegální (šedou či podzemní) ekonomikou. Jde tedy o zcela jiný druh podnikatelských dovedností, než jaké jsou nutné k zakládání nových podniků nebo ke konkurenceschopnosti a úspěchu na zahraničních trzích. Jen málokdo měl na počátku také potřebný kapitál, zvláště poté, co inflace znehodnotila úspory občanů. Banky neměly žádnou zkušenost s poskytováním a monitorováním půjček a ve skutečnosti byl nesmysl považovat tyto "banky" za banky v západním slova smyslu. V praxi vůbec nevznikly instituce, které by poskytovaly zdroje potřebné k vybudování nových malých a středních podniků.Bankroty nebo věrohodná hrozba bankrotem představují jeden ze základů fungování tržní ekonomiky. Institut bankrotu musel teprve vzniknout. Přitom v tržních ekonomikách se vyvíjel stovky let. Bohužel nestačí opsat zákon o bankrotu z nějaké civilizované země a zasadit ho do cizího prostředí, kde se teprve vytváří nezávislé a kompetentní soudnictví, kde nefunguje sociální záchranná síť a mobilita pracovní síly je velmi omezená. "Kreativní destrukce" je slavný termín ekonoma Schumpetera. Ten vysvětlil, že zánik dává vzniknout něčemu novému. Podle Stiglitze je třeba klást stejný důraz na obě slova Schumpeterova termínu, nikoli pouze na slovo druhé. V průběhu transformace musí například vzniknout skutečně funkční programy na podporu podnikání.Úspěch tržní ekonomiky nelze chápat jen v úzkých ekonomických termínech. Zcela zásadní roli v něm hrají normy, společenské instituce, sociální kapitál a důvěra. Společnost si musí udržet jistou sociální soudržnost - a tu nelze prostě nařídit shora. Lidé musí mít možnost aktivně a konstruktivně pracovat na "sebetransformaci", musí mít příležitost "sedět na místě řidiče". Reformní vláda nemůže používat pouze nátlak a hrozby zvenčí a vynucovat si tak změnu chování občanů.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.