Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Pád brazilského realu

25.1.1999

Proběhla další kapitola globální finanční krize

Když se v srpnu a v září naplno rozjela ruská finanční krize, děsil se svět ze všeho nejvíc jedné věci: zhroucení brazilského realu. Naštěstí k tomu tehdy nedošlo - obavy se naplnily až před dvěma týdny. Kdyby k útoku na real došlo v září či v říjnu loňského roku, je zřejmé, že by byly jeho důsledky pro světovou ekonomiku byly daleko drtivější. Pád brazilské měny měl až dosud jen velmi omezený dopad na světové finanční trhy. Americká burza se sice otřásla, hned ale začala směřovat k dalším výšinám. V Evropě byly postiženy spíše akcie konkrétních firem, které se angažují v Latinské Americe včetně Brazílie, například španělské a portugalské banky, španělský telecom apod. Burzy ve střední a východní Evropě naopak hlásí mírné zisky. Zatím se tedy nekoná nic, co bychom mohli nazvat nějakou vlnou strašlivé paniky, reakce je spíše uměřená. To ale vůbec neznamená, že se vlna nervozity ještě nedostaví. Mnoho ekonomů například upozorňuje na to, že akcie na newyorské burze jsou vyhnány příliš vysoko, a věští brzký a dramatický pád.

Štěstí v neštěstí

Vývoj v samotné Brazílii, jedné z největších ekonomik na světě, lze označit za štěstí v neštěstí. Po léta stabilní kurz realu, který byl původně připoután k americkému dolaru, se po uvolnění fluktuačního pásma od minulého pondělí zhroutil o celých třicet procent. Na rozdíl od Thajska, Ruska či Indonésie ale nebylo prudké znehodnocení měny doprovázeno stejně dramatickým pádem kurzu akcií. V Brazílii se kurz akcií naopak zotavil. Investoři tedy pozitivně hodnotí fakt, že jihoamerický obr už nehodlá plýtvat rezervami na "nesmyslnou" obranu realu a že vzdal prohraný boj. Brazílii skutečně nelze srovnávat s Ruskem či Indonésií: již delší dobu má tato země reformní vládu, která postupovala rychle především v privatizaci (včetně infrastruktury), při deregulaci cen a snižování celních bariér. Hlavním problémem byla neschopnost zbavit se rozpočtového deficitu a vysoké úrokové míry - měl se tím bránit real, ale zároveň se škrtila domácí ekonomika a prohluboval propad obchodní bilance. Brazílie nemá zdaleka vyhráno. Ekonomiku asi budou dále škrtit vysoké úrokové míry: relativně prudká devalvace realu totiž může hodně zrychlit inflaci a Brazilci tomu zřejmě budou chtít zabránit. Pokud by to vzdali a úrokové míry naopak snížili, znovu tím nastartují inflaci, která v jejich zemi činila po desetiletí stovky a tisíce procent ročně a byla největším trápením tamních obyvatel. Nelze ani vyloučit, že vláda vyhlásí odklad splátek veřejných dluhů, podobně jako Rusko. Investoři si naopak pochvalují, že se brazilská vláda i parlament nevzdávají reformního odhodlání. Velmi důležitý signál zazněl minulý čtvrtek, když brazilský parlament schválil penzijní reformu po chilském vzoru. To vše má přesvědčit investory, aby z Brazílie neprchali.

MMF pod palbou kritiky

Do středu pozornosti nejrůznějších kritiků se jako obvykle opět dostal Mezinárodní měnový fond. Shodou okolností krátce po vypuknutí brazilské krize uveřejnil analýzu svého postupu a léčebné kúry, kterou prosazoval v případě zemí postižených asijskou krizí. Zpráva je do značné míry sebekritická, ale podle odpůrců této instituce jenom "zlehka". Od vypuknutí thajské krize před rokem a půl poskytl MMF půjčky v celkové výši 181 miliard dolarů. Snažil se tím pomoci jednotlivým postiženým ekonomikám. Zároveň se pokoušel zajistit hladké fungování světových trhů, odvrátit otřesy a propad globální ekonomiky, zastavit šíření paniky a nákazy finanční krize. Fond nejprve vyplatil 17 miliard dolarů na záchranu thajského bahtu, pak přišlo 43 miliard dolarů pro Indonésii a 57 miliard pro Jižní Koreu. Těsně před zhroucením ruského rublu poskytl MMF 22 miliard dolarů Rusku a nakonec - vloni na podzim - přišlo na řadu 41,5 miliardy pro Brazílii. Výsledky záchranných plánů a půjček nejsou ovšem nijak valné, naopak jsou podle mnoha kritiků katastrofální. Brazilský real se zhroutil, indonéská ekonomika je v rozkladu, nadále zoufalé jsou i vyhlídky ruské ekonomiky a v ruské vládě navíc sedí komunisté, což má své nezanedbatelné geopolitické a bezpečnostní aspekty. Pouze v případě Thajska a Jižní Koreje lze hovořit o jistém úspěchu. Obě ekonomiky už začínají vyrovnávat propad obchodní bilance, k ekonomickému oživení mají ale ještě daleko. V sebekritické studii se MMF přiznává především ke dvěma chybám. V případě Indonésie fond například doporučoval, aby bylo uzavřeno 16 nejhorších bank z celkového počtu 220. Podobně radil i v Thajsku. Vlády postižených zemí tím měly dát najevo tvrdší přístup k bankovnímu dohledu a odhodlání vylepšit stávající finanční systém. Jenomže uzavření bank způsobilo paniku a vedlo k selhání systému. Lidé si začali hromadně vybírat úspory, protože měli dojem, že právě jejich banka bude brzy zavřena také. Vybrané peníze začali jednak rychle utrácet, což vyvolalo růst cen a inflaci, jednak proměňovat za dolary, což znamenalo další propad kurzu domácí měny. MMF se ale kritice brání a tvrdí, že hranice mezi bankami, které měly být zavřeny, a bankami zdravými "musela být někde narýsována". MMF ve své analýze připouští i to, že v záchranných plánech z léta roku 1997 tlačil postižené země k přílišné rozpočtové restrikci, která v okamžiku, kdy docházelo k poklesu spotřeby a odlivu zahraničních investic, propad hospodářství ještě prohloubila. Fond ale vysvětluje, že původní plány dávaly smysl, protože byly založeny na optimističtějších prognózách. Ostřejší kritici fondu však tvrdí, že poslední vývoj v Brazílii pouze dokládá, jak pochybná je již sama jeho existence. Původně měl podporovat po válce vzniklý tzv. brettonwoodský systém pevných směnných kurzů. Ten se rozpadl v roce 1971 a od té doby se MMF transformuje v jakéhosi "makromanažera" celé světové ekonomiky. Fondu je vyčítáno, že se míchá do daňové a rozpočtové politiky jednotlivých zemí, ale především to, že celá jeho existence zvyšuje morální hazard. Záchranné balíky a půjčky na podporu kurzu vedou k tomu, že zahraniční investoři nedostatečně zvažují riziko, protože jsou přesvědčeni o tom, že budou nakonec vykoupeni.

* * *

Argentina uvažuje o plné dolarizaci

Pod vlivem posledních dramatických událostí v Brazílii začala probíhat velice podnětná a zajímavá diskuse v Argentině. Po osmnácti měsících, kdy Argentina a s ní celý svět sledovaly, jak se postupně hroutí jedna měna za druhou, začala vláda v Buenos Aires zcela vážně uvažovat o tom, že se úplně vzdá národní měny a bude používat výhradně americký dolar. Prezident Carlos Menem oficiálně požádal ministerstvo financí a ekonomické ministry, aby předložili materiál, který zváží "pro a proti" plné dolarizace, tedy stavu, kdy Argentinci začnou platit za zeleninu, taxíky, kávu i lístky do kina v dolarech. Krize brazilského realu, který byl dlouhou dobu pevně připoután k dolaru, byla ale tou poslední a nejdůležitější roznětkou. Komentátoři se totiž začali předhánět v předpovědích rychlého zhroucení argentinského pesa. A to si Argentinci nechtějí nechat líbit. Nechtějí ani nečinně vyčkávat a možná se starostí s vlastní měnou skutečně úplně zbaví. Jde pochopitelně o něco jiného, než je vznik eura. Jednotlivé země EU se sice také vzdávají svých národních měn, nejviditelnějších symbolů národní hrdosti, nevyměnily je ovšem za německou marku: vytvořily měnu novou, společnou. Ale i v tomto případě lze nalézt jistou souvislost. Stanley Fischer, zástupce předsedy MMF, se například domnívá, že případný úspěch eura může znamenat posun k dalším měnovým uniím či k ubývání počtu světových měn. Argentina totiž nezamýšlí vytvořit spolu s USA klasickou měnovou unii, nemá například žádnou ambici podílet se na rozhodování o měnové politice, podobně jako se na americké měnové politice nepodílí již dávno plně dolarizovaná Panama. S americkou vládou se o svém případném rozhodnutí vůbec nemusí bavit. Argentinci jsou nepochybně hrdý národ, jenže nepříjemná zkušenost s hyperinflací je podobná jako v Německu, navíc jde o zkušenost živější. A touha po udržení cenové stability posledních let je dnes také silnější. Čistě ekonomicky nebude takové rozhodnutí pro Argentinu příliš znamenat. Jde totiž o jedinou zemi na světě, která zavedla zcela čistý tzv. currency board (měnovou radu). Centrální banka drží v rezervách určitý objem dolarů a do oběhu může pustit (nebo z oběhu stáhnout) pouze přesně tolik pesos, kolik přibude (či ubude) dolarů v rezervách. Kurz pesos a dolaru zůstává neměnný, tedy jedna ku jedné; centrální banka nemůže snižovat úrokové míry, aby zabránila recesi, a nesmí sloužit ani jako věřitel poslední instance pro komerční banky. Inflace se snížila z 5000 % v roce 1989 na 1 % v posledních letech. Pro případ, že by se argentinský bankovní systém přece jen dostal do problémů, zůstává Argentina v programu MMF, který by snad, kdyby bylo potřeba, mohl tamějším bankám pomoci. Ale co je to vlastně argentinské bankovnictví? Všechny banky kontroluje zahraniční kapitál. Obě měny, dolar i peso, v Argentině obíhají již delší dobu vedle sebe, jde tedy o finanční verzi dvojjazyčnosti. Všechny bankomaty nabízejí dolary i pesa, 54 % vkladů v argentinských bankách je již dnes v dolarech, stejně jako 63 % poskytnutých bankovních úvěrů. Existuje pouze nařízení, že mzdy musí být vypláceny v domácí měně. Jediným "problémem" zůstávají mince, resp. drobné. Cena dopravy mincí loďmi z USA by byla totiž vyšší než jejich hodnota. Američanům by používání dolarů v Argentině vůbec nevadilo, pro řízení měnové politiky a měnové zásoby v USA není objem dolarů cirkulujících v zahraničí podstatný. Na používání dolarových bankovek při obchodních transakcích v zahraničí naopak americká centrální banka vydělává 14 miliard dolarů ročně. Takže hlavní argument proti úvahám prezidenta Menema je jediný. Mnohým občanům není jasné, proč peso nezrušil již dávno a proč vlastně jeho vláda zaváděla systém měnové rady.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.