Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Papírové hlavy

24.11.1997

V české justici vládne forma nad obsahem

Nejprve několik známých fakt. Soudce Vrchního soudu v Praze Vladimír Vočka rozhodl, že pánové Jakeš a Lenárt se pozváním okupačních vojsk v roce 1968 nedopustili vlastizrady. Soudkyně Ivana Podlipná rozhodla, že bývalý důstojník StB Josef Kafka sice písničkáře Vlastu Třešňáka při výsleších mučil, ale odsoudit jej prý nelze, neboť jeho jednání bylo už za komunismu amnestováno a promlčeno. Soudce z Hradce Králové Karel Peřina zase před časem rozhodl, že útok skinheads vůči Romům nelze považovat za rasistický, neboť Romové jsou stejně jako my indoevropská rasa. A teď z jiného soudku: na jedné adrese spolu sídlí investiční fond, jeho správce a soukromá firma XY. Správci fondu a jednatelé společnosti jsou přitom jedni a titíž lidé. Investiční fond uzavře s firmou XY obchodní smlouvu, z níž vyplývá, že pokud fond něco předepsaného nesplní (a to nesplnění se snadno "zařídí"), musí firmě zaplatit astronomicky vysokou smluvní pokutu. Jeden by řekl -- jasný podvod, respektive ukázkový příklad tunelování. Nikoliv tak český soud: podle něj je všechno v pořádku, neboť transakce proběhla podle ustanovení obchodní smlouvy. A bohužel podobně bude průměrný český soudce uvažovat i v jiných případech. Pokud u nás například někdo zažaluje investiční fond nebo banku pro nedodržení zákonné regulace (třeba proto, že vlastní více než 20 % určitého podniku), spor pravděpodobně vyhraje správce investičního fondu. Fondy jsou u nás sice podle zákona povinny po upozornění zbavit se podílu, který vlastní nad povolený limit, mají na to ale celých šest měsíců. A stávající praxe, kdy fondy přebytek prodají poslední den šestého měsíce a následující den jej zase koupí zpět, podle českých soudů zpravidla neodporuje zákonu.

Slova a věty

Co mají tyto stručně zmíněné případy společného? Co má společného mravní problém vyrovnávání se s minulostí s posuzováním rasistických útoků a nějakým "přízemním" obchodním sporem? Mnohem více, než se na první pohled zdá. Příliš často totiž v naší justici vítězí forma nad obsahem, právní pozitivismus nad přirozeným právem a obecně chápanou spravedlností. Jedním slovem, příliš často se z českých soudců stávají omezení úředníci s klotovými rukávy, kteří mají doslova bytostný strach z rozhodování a přijetí zodpovědnosti. Rozsudky, které tolik šokují veřejnost, se pak "nezávisle" a provokativně odvolávají na formální a doslovnou interpretaci paragrafů a odborných pojmů a zcela pomíjejí jejich etický obsah. Začněme případem skinheads a indoevropské rasy. Ano, královéhradecký soudce Peřich má jistě pravdu v tom, že z indoevropské rasy pocházejí jak Češi, tak Romové. Jenomže to vůbec nesouvisí s tím, jak je pojem rasismus v posledních desetiletích obecně chápán. Rasismem dnes přece nerozumíme pouze nenávist či pohrdání například bělocha vůči černochům, Asiatům. Pokud někdo nenávidí Portorikánce, Romy nebo Turky, jsou jeho postoje obecně chápány jako rasistické, bez ohledu na to, že z čistě biologického hlediska často pochází ze stejné rasy. Nikoliv náhodou se také paragraf trestního zákona jmenuje hanobení národa, rasy a přesvědčení. Rasismus je dnes zažitý pojem, který zahrnuje všechny zmíněné xenofobní a šovinistické postoje dohromady. Takový je obsah slova rasismus a tak jej společnost vnímá.

Forma není obsah

Podstata věci je stejná i v případě obou shora popsaných obchodní sporů, respektive případů hospodářské kriminality. Pokud parlament přijímá zákonnou regulaci obchodního styku, nečiní tak přece zbůhdarma a proto, aby mezi paragrafy někdo kličkoval a popíral smysl a logiku celého předpisu. Jistě, vždy lze využít nedokonalosti zákona a současně také platí, že norma, kterou lze obcházet snadno a široce, je špatná a měla by být urychleně změněna. To ovšem není náš případ. Pokud ovšem soudce chápe rozdíl mezi využitím formulační nepřesnosti zákona a mezi evidentním a smysl zákona popírajícím kličkováním mezi paragrafy. V druhém případě musí rozhodnout jednoznačně: jde o nemravné jednání a jasné popření smyslu zákona. A takové jednání je porušením mravního obsahu zákona, přestože z čistě formálního hlediska to žádný paragraf přímo neříká. Stačí zkrátka používat obyčejný rozum. Když na základě shora popsaného jednání peníze z nějakého investičního fondu či banky "zmizí", je to přece jasný podvod. Soudci a policejní úředníci to neradi slyší, ale v principu je věc stejně jasná, jako když se někomu ztratí z králíkárny králíci a strážník je ráno najde v sousedově králíkárně. Samozřejmě ale nelze případ činit složitějším kvůli přílišnému lpění na formálním chápání práva.
Když soudkyně Ivana Podlipná odůvodňovala rozsudek v případu Třešňák -- Kafka, oficiálně prohlásila, že jedna věc případu je rovina morální a druhá právní. Nikdo prý nepochybuje, že estébák Kafka Vlastu Třešňáka trápil a mučil, litera zákona však jeho jednání již neumožňuje potrestat. Kdyby něco takového řekl student právnické fakulty v Německu nebo USA, pravděpodobně by vyletěl od zkoušky. Morálka totiž není jedna věc a právo a zákony věc druhá. Naopak: zákony vycházejí z morálky a obecné vnímání mravnosti by mělo být podstatou a obsahem zákonů. Stačí zalistovat v dějinách. Tresty za krádeže, vraždy a krvesmilstvo přece také existovaly daleko dříve, než se člověk naučil psát a dříve než vynalezl kodifikované právo. Kodifikované a psané právo znamená sice společenský pokrok (nikoli ale vždy, všude a za všech okolností), forma však nesmí nad obsahem dominovat, nesmí přerůst společnosti přes hlavu.

Ve jménu lidu

Když u nás dojde na podobné diskuse, většinou zazní, že česká právní škola i celý tuzemský právní řád je jednoduše daleko bližší německému pozitivistickému pojetí práva, které lpí na formě, než přirozeně právnímu a precedentnímu systému anglosaskému. To je jistě pravda. Lidé, kteří mají právní zkušenost z Německa, Anglie nebo USA, musí ale potvrdit, že to, co se u nás v mnoha případech děje, s těmito kategoriemi nemá co dělat. Ano, německý nebo rakouský soudce je trochu více puntičkář než soudce anglický či americký, trochu více je přesvědčen o tom, že "co je psáno, to je dáno". (Mimochodem: v Anglii i v USA je také soudce chápán jako zástupce veřejnosti, a nikoli státního aparátu. U nás, stejně jako v Německu, však soudce při čtení rozsudku neříká jménem lidu, ale jménem republiky.) Jenomže to neznamená, že německý nebo rakouský soudce "nečte mezi řádky", že neinterpretuje paragrafy, že nevykládá mravní smysl a logiku zákona. Naopak -- činí tak a je na to dokonce pyšný. Jedině tak si totiž ve společnosti může vybudovat a uchovat morální autoritu, po které čeští soudci tolik touží. Především zahraniční obchodníci a podnikatelé stále více upozorňují na to, že absurdní tuzemský právní formalismus v podstatě nemá v civilizované Evropě obdobu. Čeští soudci se chovají jako byrokraté a státní úředníčci schovávající se za paragrafy, bojí se rozhodovat a přebírat za svá rozhodnutí odpovědnost. Není divu, že když pak jejich rozhodnutí bývá veřejností kritizováno, neslyšíme od nich "ano, takto já interpretuji paragrafy a za svým rozhodnutím si pevně stojím". Argumenty jsou přesně opačné: "nedá se nic dělat, ale v zákoně stojí psáno to a to -- a jinak rozhodnout nebylo možné". Pravda je totiž taková, že stav české justice souvisí daleko více s dědictvím komunismu a všeobecnou nezodpovědností než s nějakou německou právní tradicí. Čím dříve si to čeští soudci přiznají, tím lépe.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.