Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Po bitvě je každý generál

7.9.1998

Indonésie a východní Timor

 

Odborné ekonomické publikace se již od loňského podzimu předhánějí v analýzách hospodářské krize v jihovýchodní Asii. Analytici, stejně jako akademická obec, jsou (jak již se pomalu stává tradicí) "generály až po bitvě". Svým způsobem je to podobné s novináři. Najednou je každému jasné, proč se podobně prohnilá struktura hospodářství musela sesypat jako domeček z karet. Ještě před rokem a půl to ale nebylo jasné vůbec nikomu.

Systém šitý pouze pro růst

Nepochybnou příčinou asijské krize je nedostatek transparentnosti systému, kde prakticky vše stojí na osobních vazbách politiků a státních úředníků s největšími magnáty, bankéři a podnikateli. Stejně jako ambiciózní nacionalistické hospodářské projekty, ovlivňování úvěrové politiky bank vládou a státními úředníky a také výrazné nedostatky v práci bankovního dohledu. V případě Thajska například prakticky neexistoval bankovní dohled. Banky půjčovaly horem dolem a prakticky bez záruk na různé ambiciózní konstrukční projekty, letoviska, hotely a golfová hřiště. V lepším případě byly úvěry kryty nemovitostmi, jejichž cena dnes poklesla na minimum. Pro Malajsii platí něco podobného. Není jasné, proč právě v této zemi se musely stavět největší mrakodrapy na světě. Pro Indonésii podobný přístup symbolizuje projekt výroby národního automobilu či přípravy výroby vlastního dopravního letounu. Jakkoli se hospodářská politika v jednotlivých zemích lišila, jedno bylo společné: jejich systém byl stavěn pouze na perspektivě dalšího dynamického hospodářského růstu a vůbec nepočítal s výkyvy či recesí. A právě proto je dnes zřejmé, že výkyvy v hospodářském cyklu či recese musely skončit hlubokou krizí. Jde totiž o systém, který nepočítá a neumí rychle a pružně zorganizovat bankroty a zbavovat podniky neefektivních provozů, jde o systém, který díky přátelským a jiným vazbám nezná a neumí rychle zúřadovat krachy bank, jde o systém, který nemá připravenu záchrannou sociální síť a nepočítá například s vysokou nezaměstnaností.

Stejný díl viny nese i vyspělý svět

Jihovýchodní Asie se do určité míry stala příliš prudce nafouklou bublinou, která s rachotem praskla. Jenomže lví podíl na nafouknutí bubliny má i vyspělý svět, a především jeho finančníci. Dnes svět kroutí hlavou nad tím, v jakém rozsahu dokázal Suharto parcelovat rozinky hospodářství mezi své děti a příbuzné. Komu ale tento systém dlouhá léta vyhovoval a kdo jej přiživoval? Zahraniční, tedy evropští, japonští a američtí investoři. Těm bylo jasné, že země jako Thajsko či Indonésie nemají dostatečný institucionální a právní rámec. Pokud chtěli uspět se svými investicemi či zbožím, museli se nějak umět dohodnout s vlivnými lidmi. Dohody byly zpravidla dodržovány, protože všechny postižené země (ještě před rokem se jim říkalo tygři) úspěšně hospodářsky rostly. Typickým příkladem je, že na megalomanském projektu výroby indonéského národního automobilu participovala americká automobilka Ford. Proč byl Ford ochoten účastnit se na nehospodárném projektu? Je to vcelku jasné. Vlivní lidé, s kterými se dohodl, mu museli něco slíbit. Například výhodnější přístup na indonéský trh.Jedním z důvodů, proč se institucím, jako je Mezinárodní měnový fond, nedaří sanovat asijskou krizi je, že na rozdíl od většiny krizí minulých se jedná především o krizi soukromého sektoru. V minulosti to byly zpravidla vlády, kdo vyvolával inflaci, zadlužoval se, kdo nebyl schopen vybírat daně. S vládami také stačilo dohodnout se na nápravě a finanční pomoci. Dohody s vládami v jihoasijských zemích jsou v tomto ohledu obtížnější. Do jižní Asie se v minulých letech peníze valily horem dolem. Zahraniční investoři investovali přímo, přes kapitálový trh, ale hlavně půjčovaly peníze japonské, německé, francouzské, americké a holandské banky. Domácím podnikatelům tento postup příliš vyčítat nelze. Proč by si měli půjčovat doma za vysoké úroky, když jim velké zahraniční bankovní domy půjčovaly v dolarech tzv. dlouhé peníze (úvěr na delší dobu) a ještě se předbíhaly v nabídce výhodných úroků? Pojišťovat se proti kurzovým rizikům se zdálo být drahé, ale hlavně zbytečné. Hospodářství rostlo, měny se zhodnocovaly a nikdo z věhlasných analytiků krizi či měnové otřesy nepředpovídal. Zato lze tento přístup vyčítat velkým zahraničním bankám. Ty postupovaly zcela bezhlavě a doslova opačně než na domácím trhu. Nepožadovaly zajištění úvěrů, nedostatečně hodnotily rizikovost financovaných projektů. Ředitelé zahraničních bank dnes krčí rameny. V Asii šlo snadno vydělat peníze, vydělával je každý, a jak by oni vysvětlili svým akcionářům, že nepůjčují peníze do Asie, když je tam půjčují všichni jejich konkurenti? A navíc: tolik ve hře zase nebylo. Do asijských zemí sice banky z velkých vyspělých zemí půjčily dost peněz na to, aby vytvořily pořádnou bublinu, v jejich vlastním portfoliu činil objem úvěrů maximálně nějaké to procento.

Rizikový faktor čínské menšiny

Paradoxní ale zůstane, že Indonésii nikdo hospodářskou katastrofu nevěštil. V době, kdy začaly první útoky na indonéskou měnu (tedy v červnu a červenci loňského roku), tvrdila většina investorů, že k útokům na rupii není vůbec žádný důvod. Tamější makroekonomické ukazatele byly v pořádku. Inflace byla pod kontrolou, hospodářský růst se předpokládal ve výši 8 %, a hlavně -- schodek běžného účtu platební bilance činil pouhá 4 % HDP. Pohyboval se tedy na úrovni, kterou až donedávna považovali ekonomové z hlediska nebezpečí měnové krize za zcela bezpečnou. Ještě v srpnu loňského roku doporučovala většina analytiků v případě Indonésie tzv. bottom fishing, tedy lovení po dně. Podle nich poklesly indonéské akcie na tak nízkou úroveň, že právě tehdy nastala vhodná doba k jejich nákupu. Opak se ukázal být pravdou. Od podzimu loňského roku se Indonésie začala řítit po skluzavce do hospodářské krize. Ceny akcií se hroutily na další a další historická minima, kurz rupie vůči dolaru dnes činí pouhou třetinu původní hodnoty, inflace se vyhoupla na roční míru 83 %. Tragédií indonéské ekonomiky byla především obrovská zadluženost místních podniků v dolarech, a to v celkovém rozsahu více než sta miliard. Začala vycházet najevo pravda o tom, do jaké míry je indonéská ekonomika řízena jako Suhartův rodinný podnik. V rámci vyjednávání o několika záchranných plánech narážel MMF na dvě hlavní překážky. Suharto se jen obtížně vzdával financování projektů napojených na jeho rodinný klan, stejně jako nechtěl zbavit chráněné monopoly státní ochrany. Druhou překážkou je to, že s vládou se jen obtížně vyjednává o zadluženosti a restrukturalizaci dluhu soukromých podniků, které se začaly pokládat jako domečky z karet. Indonésie má ale další důležité specifikum, které činí tamější situaci velmi křehkou. Touto zvláštností jsou tamější Číňané. Ti ovládají maloobchod, ale také většinu velkých bank. Odhaduje se, že pouhých 6 % čínských obyvatel stojí za 80 % tamějšího HDP. Suhartův polovojenský režim poskytoval místním Číňanům ochranu a ti se zase museli podílet na financování hospodářsko-mocenských výbojů jeho rodiny. Čínská minorita drží do určité míry bank. Přestože se každý obával rasově motivovaných útoků, v květnu k nim nakonec došlo. Je pravděpodobné, že značnou část svých prostředků místní číňané již přesunuli do zahraničí. Budou-li útoky pokračovat, mohou se ti bohatší z nich stáhnout úplně. To samozřejmě činí vyhlídky hospodářské stabilizace v této zemi velmi nejistými.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.