Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Poslanec Mandelík ve století Asie

9.4.1996

Proč nemůže být Rakousko naším vzorem

V rámci předvolební diskuse o tempu i samotné ideji snižování daňového zatížení v České republice poskytl Lidovým novinám rozhovor poslanec Richard Mandelík (ODS). Coby tajemník rozpočtového výboru sněmovny zastává poměrně vysokou politickou funkci a jeho výroky není možné brát na lehkou váhu. Nikdo z ostatních představitelů ODS poslancovo interview nekomentoval, až to vypadá, že Mandelík přednesl oficiální "daňové stanovisko" své strany. O to horší je zjištění, že za slovy není tentokrát nic než strach a lenivost politických představ.

Co se sluší a nesluší
Snížení daně z příjmu právnických osob (tedy podniků) na 35 %, jak navrhuje vláda, znamená, že se v podstatě dostáváme na úroveň srovnatelných zemí - Rakouska, Holandska. Ovšem proces někde končí. Chceme se dostat na úroveň zemí EU. V Unii ale není možné, aby se daněmi státy od sebe příliš lišily, neboť by to vytvářelo konkurenční prostředí, které tam není tolerováno. Daň z příjmu právnických osob se dostává k hranicím, jež musíme respektovat, řekl Mandelík Lidovým novinám doslova. Na prvním místě je třeba napadnout samo logické jádro poslancova myšlenkového toku. Mluví-li nějaký politik nejprve o výši zdanění a teprve potom o nutných vládních výdajích, měli bychom zpozornět. (Vůbec nejhorší je, když se o nich - jako Mandelík - vůbec nezmiňuje.) Správný postup běží opačně: politik má nejprve vědět, na co jsou peníze potřeba, a teprve na základě toho odhadnout, jaké procento z příjmu musí občané a firmy vládě odvádět. Rozumný občan spravující svůj domácí rozpočet se také zpravidla nejprve rozhodne, co potřebuje zakoupit (například pračku), a podle toho si ukládá část příjmů například na sporožiro, část na vkladní knížku, zbytek si ponechává třeba v peněžence na nejrůznější běžné výdaje a podle svých dlouhodobějších záměrů také i tyto běžné výdaje a jejich priority zvažuje. Opačná logika je hrozivá: stát nejprve stanoví, kolik mu budeme odvádět (prý se to tak sluší a patří, a navíc to tak dělají u sousedů), a teprve potom bude přemýšlet, za co peníze vytahané z kapes občanů utratí. I při té největší snaze o disciplínu vede taková metoda k nehoráznému rozhazování. V minulém čísle jsme ostatně citací "drobných" a nikým nepovšimnutých výdajů ministerstev (např. oprava plotu za 20 milionů korun) doložili, jak se i v současném přebytkovém rozpočtu vyhazují oknem miliardy.Mandelík nás ovšem uvádí v omyl, tvrdí-li, že různé hladiny daní z příjmu (ať již fyzických, či právnických osob) nejsou v EU tolerovány. V žádných základních principech Unie, ani v deklaracích, ani v maastrichtských či jiných smlouvách se o ničem takovém nemluví. Rozdíl v míře zdanění příjmů (či zisku) mezi jednotlivými členy je pochopitelně daleko menší než mezi unií a například Hongkongem, ale přesto existuje. Mimochodem: různé sazby daní mají i jednotlivé státy v USA, tedy i v relativně tuhé federaci, a toto konkurenční prostředí je ekonomy spíše vítáno než kritizováno. Jestliže Mandelíkovi nějaký západoevropský politik či představitel Evropské komise řekl či naznačil, že nemáme radikálně snižovat daně, nebo nebudeme přijati do Unie, měl by nás o tom poslanec informovat. Taková věc by samozřejmě byla politicky velice zajímavá. Je totiž jisté, že kdyby nějaký politik (a to nejen v euroskeptické Británii, ale třeba i ve vděčném Portugalsku) předstoupil před voliče s plánem mít daně vysoké tak či tak jen proto, že ve stejné výši zdaňuje Německo nebo Francie, byl by jednoduše smeten.

Zátěž
Horší je ale něco jiného. Životní úroveň v České republice se rovná sotva třetině západoevropského průměru. Bylo již mnohokrát řečeno, že při současném tempu hospodářského růstu okolo pěti procent ve výši vytvořeného hrubého domácího produktu na hlavu doženeme naše západní sousedy za třicet až čtyřicet let. Hospodářský růst na Západě je přitom v našem životním zájmu, protože naši sousedé jsou zároveň našimi nejvýznamnějšími obchodními partnery. Pokud bude západní Evropa stagnovat, zpomalí se i hospodářský růst u nás. Máme nějaké tzv. komparativní výhody, které mohou náš růst zrychlit? Ano: především relativně nízké mzdy a dosud mírně podhodnocený kurz koruny. Tyto výhody ovšem nebudou trvat věčně a ani dnes, když tu jsou, neroste hospodářství tak, jak bychom potřebovali - tedy okolo osmi či deseti procent. Chybí totiž mimo jiné příznivé daňové prostředí, jeden ze zásadních faktorů, které mohou hospodářský růst urychlit.Žádná západoevropská země nebyla v období svého rapidního růstu po druhé světové válce zatížena tak velkým daňovým břemenem, jakým je dnes zatížena Česká republika. Daňové zatížení začalo na Západě výrazně růst až v 60. a 70.letech, tedy v době, kdy se dostavil blahobyt a dynamika hospodářského růstu tam poklesla. Země jako Polsko, Slovensko, Česká republika a Maďarsko se pokoušejí svým způsobem o unikát: o dynamický růst s obrovským daňovým balvanem, s těžkou olověnou koulí přikovanou k noze.Snižovat daně si můžeme pochopitelně dovolit pouze v případě, že budeme radikálně snižovat výdaje. Nejde bohužel jenom o škrtání nepotřebných "maličkostí" a miliard v jednotlivých položkách rozpočtu. Je nejvyšší čas privatizovat systém důchodového zabezpečení, zpřísnit adresnost a zlepšit efektivitu sociální péče. Ucelená představa o tom, jak systém důchodového zabezpečení privatizovat, bohužel schází ve volebních programech všech politických stran. Volební program ale poskytuje k podobným radikálním a sociálně citlivým krokům mandát, bez kterého lze podobné změny jen těžko uskutečnit. Je tedy bohužel pravděpodobné, že prostor k radikálnímu snižování daní se nenajde, i kdyby byl poslanec Mandelík se svými "euro servilními" názory v menšině.

Století Asie
Všude se mluví o tom, že příští století bude stoletím Asie. Nejde jen o to, že počet lidí křesťanské civilizace (bez Latinské Ameriky) se bude nejpozději za patnáct let rovnat počtu obyvatel Indie. Jde především o masivní hospodářský růst v asijských zemích. Jedním z jeho zásadních faktorů, tedy i důvodem, proč jsou tyto země lákadlem pro zahraniční investice a proč do nich přicházejí nejmodernější technologie, je právě daňové zatížení, které je zhruba o polovinu nižší než v západní Evropě. Optimistické předpovědi také mnozí ekonomové věští i některým zemím Latinské Ameriky, a to mimo jiné právě díky privatizaci důchodového zabezpečení.Předpovědi týkající se západní Evropy jsou mnohem chmurnější. Je sice hezké brát si za příklad třeba Rakousko, kde dosud všichni - včetně pánů poslanců - můžeme obdivovat kromě přírodních krás i vysokou životní úroveň. Jenomže podobný vzor je cestou do pekel. Hospodářský růst Rakouska činí v letošním roce 1,8 %, a to není nic závratného. Příliš optimistickou budoucnost Rakousku v poslední době nikdo nepředpokládá: země vysokých cen, vysokých mezd a vysokých daní obklopená mořem zemí s levnou pracovní silou (Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko). I to je mimochodem jeden z důvodů, proč v posledních letech nabývají na popularitě xenofobní politici typu Jörga Haidera. Jde i o jiné nepěkné příklady. Relativně prosperitní Rakousko je ekonomikou železně ovládanou několika bankami a neprostupnými profesními cechy, a mimo jiné zemí s neexistující ochranou drobných akcionářů. Budeme-li se inspirovat hospodářskou a sociální politikou zemí typu Rakouska, je nanejvýš pravděpodobné, že nás podobné země dříve nebo později vtáhnou do sféry stagnace a hlemýždího hospodářského růstu. Naše hospodářství bude růst pomalu, pokud vůbec, a zatímco si západní Evropa podrží třikrát vyšší životní úroveň, my zůstaneme na té své.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.