Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Poslední tah česko-irského mága

25.8.1997

Impérium Viktora Koženého v Čechách definitivně končí

Je 20. srpna dopoledne, hotel Palcát v ospalém jihočeském Táboře, zemdlelém létem, se postupně zaplňuje. Začíná valná hromada akciové společnosti Harvardský průmyslový holding, dosud "největšího podniku" impéria Viktora Koženého. Scénář typický pro dnešní český kapitálový trh: valná hromada po ránu v odlehlém městě, v létě, uprostřed dovolených. Důvod je jasný -- účast přílišného množství akcionářů není vítána, aby předem jasná agenda mohla být projednána hladce, bez rušivých elementů. Ostatně harvardi nepraktikují tuto metodu poprvé. Použili ji například již začátkem roku 1996, kdy svolali mimořádnou valnou hromadu Harvardského dividendového fondu do odlehlé moravské vesnice Velké Bílovice. Na programu byla tehdy transformace fondu v obyčejnou akciovou společnost holdingového typu a vše proběhlo rychle a hladce podle předem připraveného scénáře: že šlo o krok nevýhodný pro malé akcionáře, se ukázalo až za čas. Na programu letošní valné hromady v Táboře měla být původně i prezentace záhadné firmy Daventree, jediného podniku, který Koženého holding ve svém portfoliu vlastní. Místo toho vyšel pár dní před valnou hromadou v Hospodářských novinách inzerát, ve kterém anonymní významný akcionář navrhl likvidaci Harvardského průmyslového holdingu. Viktor Kožený následně z Baham prohlásil: "Je to zajímavý nápad."

Žralok z Bahamských ostrovů

Odhlasování likvidace holdingu, ke kterému nakonec v Táboře došlo, je dobrou příležitostí k zamyšlení, kdo je vlastně Viktor Kožený, muž, jenž svého času tolik zamíchal kartami v české ekonomice. Je zrzavý pětatřicátník, který dnes žije na Bahamách a vlastní irský pas, pirát (za žraloka se v nedávném rozhovoru pro MF Dnes označil sám), podvodník, či dokonce první "tunelář", který naučil špinavé práci i ostatní? Nebo je to dravý a nadprůměrně inteligentní obchodník, jenž využívá mezery v legislativách zemí, kde podniká, je prost sentimentu i skrupulí a z Čech odešel především proto, že vyhlídky tuzemské ekonomiky nejsou v poslední době nijak růžové? Podle jedněch se Kožený vlastně jen přidal k vlně portfoliových investorů, kteří od nás v posledních dvou letech odešli, neboť opravdu draví byznysmani se dnes snaží vydělat jinde. Jiný pohled na věc říká: Viktor Kožený nikdy nehospodařil se svými penězi, ale především se svěřenými prostředky, a dnes může být miliardářem jedině díky tomu, že o peníze připravil především akcionáře a podílníky svých fondů a také akcionáře podniků, které ovládl. Kdo má vlastně pravdu?

Z čítanky pro budoucí miliardáře

Kožený odešel z komunistického Československa do emigrace v roce 1980, když mu bylo sedmnáct. Nejprve odjel se svou matkou do Německa a poté do Ameriky, kde šest let studoval na Harvardské univerzitě. Po několikaměsíční stáži v londýnské investiční bance Fleming se v roce 1990 vrátil do Československa. Podle vlastních slov odjel z letiště autobusem a s pouhými třemi tisíci dolary v kapse. V roce 1991 založil v Praze Harvard Capital and Consulting (HC&C), ale první peníze vydělal již dříve, když pomáhal na federálním ministerstvu vnitra zavádět počítačový software. Brzy se pustil i do ekonomického poradenství. Jeho lidé z firmy Credit management pracovali jako poradci, kteří se pokoušeli řešit vzájemnou zadluženost státních podniků, a sám Kožený krátkou dobu působil jako poradce náměstka federálního ministra financí Dušana Třísky. Dál však především zakládal nové firmy, například nakladatelství Victoria Publishing a vlastní tiskárnu cenin (cenných papírů a dluhopisů) Victoria Security Printing. Velký den Viktora Koženého přinesla kuponová privatizace. Založil investiční fondy a v prosinci 1991, tedy v okamžiku, kdy to vypadalo, že celá privatizační akce skončí kvůli nezájmu občanů fiaskem, přišel se slavným slibem desetinásobků. O pár týdnů později to vypadalo, že jeho fondy získají až polovinu kuponových knížek. Právě v tomto okamžiku se úřady Koženého poprvé zalekly. Již v lednu 1992 si vláda ve vší tajnosti najala v USA slavnou soukromou detektivní kancelář s jediným úkolem: zjistit, kdo je a co sleduje Viktor Kožený. Úkol pracovat na harvardských fondech dostala i tajná služba (FBIS). Současně se proti zneužívání jména Harvard ohrazují představitelé prestižní univerzity, Kožený se však brání: v amerických telefonních seznamech prý lze najít stovky podniků, které používají jméno Harvard. Tento spor -- stejně jako pátrání po Koženého minulosti v USA -- nakonec ústí do ztracena. Detektivní agentura pouze konstatovala, že Kožený sice v USA nemá příliš dobrou pověst, nemá však kriminální minulost ani žádné podezřelé kontakty. Kuponové loterie se nakonec díky nápadu Koženého zúčastnilo téměř osm milionů občanů bývalé federace, šest harvardských fondů získalo v první vlně přes 800 000 kuponových knížek.

Se starými strukturami bez obav

Viktor Kožený nikdy netajil, že ve svých firmách zaměstnává řadu lidí z nejvyšších struktur komunistického režimu. Pracoval pro něj například vedoucí sekretariátu předlistopadového premiéra Adamce ing. Horský, jeden z bývalých šéfů StB Boris Vostrý či Ivan Králík, svého času ředitel právního odboru prezidenta Husáka. Skrupule šéf harvardů skutečně žádné neměl: "Zaměstnáváme mnoho lidí, kteří pracovali za bývalého režimu na nejrůznějších úřadech a ministerstvech. A také členy bývalého OF. Tito lidé pracují 12, 15 hodin denně. Pokud něco provedli, ať jsou potrestáni. Já nejsem ani policajt, ani soudce." (LN 23. 1. 1992) Spolupráce se starými strukturami pokazila Koženého reputaci v mnoha ohledech. Například vinou podezření, že za úspěch vděčí konexím nomenklaturních kádrů, později jen málokoho přesvědčil o tom, že má své nápady z vlastní hlavy. Investice harvardských fondů v obou vlnách kuponové privatizace byly přitom mimořádně úspěšné, a hlavně nápadně odlišné od fondů ostatních. Kožený investoval do menšího množství podniků (v první vlně jich například bylo 51). Nevyhledával podniky hvězdné, nýbrž tzv. strategické (které stát těžko nechá padnout), a snažil se v nich získat maximální povolený podíl, tedy okolo 20 %. Dalším kritériem výběru bylo tzv. pravidlo cash-flow (v první řadě se nehledají ziskové podniky, ale firmy s dostatkem volné hotovosti). Harvardské fondy získaly významné podíly v podnicích, jako jsou Plzeňské pivovary, PVT, Biocel Paskov, Sklo Union, Sepap Štětí, Elektrárna Opatovice, Moravské naftové doly, Čokoládovny apod. V oblasti finančnictví získali harvardi významné podíly v České pojišťovně, České spořitelně a Komerční bance. Investiční strategii nemusel Koženému radit žádný bývalý komunista, mohl ji nastudovat v každé anglicky psané učebnici finančního managementu. Nebylo jistě jeho chybou, že takové učebnice většina ostatních českých manažerů neznala. Kontakty mezi "starými" i "novými" strukturami otevřely Koženému mnohé dveře, nemohly ale být podstatou jeho podnikatelského úspěchu.

První přemety

Brzy po skončení první vlny kuponové privatizace se na Koženého hlavu začala snášet první obvinění. Byl kritizován, protože během kuponové privatizace několikrát překročil limity. Fondy nesmějí vložit více než 10 % aktiv do jednoho podniku, a Kožený nakoupil za 17,3 % bodů akcie Komerční banky. Ministerstvo nakonec rozhodlo, že regulace bude platit až po výměně investičních bodů za akcie. Ostatní fondy, které regulaci neporušily, se ale zcela pochopitelně cítily poškozeny. Kožený tím dal každopádně první příklad, že zákony se dají volně vykládat podle okamžité potřeby. Později, v druhé vlně, si počínal ještě ostřeji. Celých 60 % získaných bodů investoval do SPT Telecom a na různých opčních smlouvách o jejich prodeji sám vydělal podle expertů nepředstavitelné peníze, prý více než miliardu. Rok po začátku kuponové loterie přichází první velký Koženého přemet. Lidé se hlásí o výplatu slíbených desetinásobků, ale Kožený svůj slib vykládá jinak. Násobky se budou vyplácet až rok poté, co budou do fondů převedeny skutečné akcie. Když se vysněný okamžik blíží, dočkají se akcionáři další Koženého kličky. Desetinásobek akcionáři dostanou, ale pouze v případě, složí-li tisíc korun v hotovosti za nejrůznější administrativní poplatky. Nakonec se vyplácí 8850 korun. Počátkem roku 1993 propuká aféra Wallis. Rozjel ji sám Viktor Kožený, který požádal bývalého ministra vnitra Čermáka o ochranu, protože ho prý kdosi vydírá. Vyšetřování ukázalo, že se Kožený již od jara 1992 stýkal s pracovníkem FBIS Václavem Wallisem, kterému vyplatil celkem půl milionu korun. Soud s Wallisem začal koncem roku 1993 a Kožený byl několikrát předvolán jako svědek: vypovídal mimo jiné, že ho Wallis vydíral a přinášel mu úplně nesmyslné informace o Václavu Klausovi a prezidentu Havlovi. Wallis se naopak bránil s tím, že Kožený o informace stál, objednával si je, a dokonce mu prý za ně sliboval zaměstnání (Kožený se od něj dověděl přinejmenším to, že jeho osoba i firma byly rozpracovány v tajném svazku HADR). Wallis byl nakonec za předávání tajných informací skutečně odsouzen. Majitel harvardů si před soudem protiřečil a policie ani soudci se netajili s názorem, že Kožený vypovídal křivě. Během aféry Wallis vyšlo najevo, že Koženému ani nestojí za to vystupovat veřejně jako majitel vlastní firmy. Ukázalo se totiž, že majitelem HC&C je Koženého dědeček František Stehlík. Koncem roku 1994 se novým majitelem HC&C stala nizozemská společnost EMI, která patřila firmě Peninsula Capital z ostrova Curacao v Holandských Antilách. Majitelem Peninsuly byla pro změnu Koženého matka Jitka Chvatíková.

Jepice Stratton a černá díra Daventree

Během procesu s Wallisem pobýval Kožený stále častěji v cizině a v roce 1994 opustil republiku (zatím) natrvalo. Nejprve se přestěhoval do curyšského hotelu a později na Bahamy, odkud již tři roky, vybaven irským pasem, řídí své království. V roce 1994 poprvé pronikají na veřejnost informace, že Kožený chce podnikat v Rusku, Číně a Saúdské Arábii. V té době také podle expertů začal odliv prostředků do zahraničí. Proto bylo jistým překvapením, když se na scéně objevil Američan Michael Dingman a jeho firma Stratton a Koženého fondy mu odprodaly část svých podílů v mnoha českých podnicích. Příchod bývalého člena správní rady Ford Motor Corporation byl zpočátku většinou médií oslavován jako příchod investora, který má s českými podniky dlouhodobé strategické záměry, který jim přinese know-how a lepší management. Tento záměr na několika tiskových konferencích potvrdil i sám Dingman, nic z toho se ale nesplnilo. Dingman nepřišel s jediným dolarem nových investic, nepřinesl ani žádné know-how. Jedinou aktivitou jepičího života Strattonu v České republice, jež pronikla na veřejnost, byly tahanice se švédskou firmou Assi Domaan o kontrolu v papírnách Sepap Štětí, bitva, kterou Kožený s Dingmanem nakonec prohráli. Před návratem do Ameriky si Dingman ještě postěžoval, že s českými řediteli není domluva. V červnu loňského roku přichází další náhlá změna strategie. Všechny investiční fondy z první vlny (bylo jich celkem šest) se nejprve transformují v holdingy a hned nato se spolu se Sklo Unionem Teplice sdružují v jedinou firmu Harvardský průmyslový holding, a.s. (HPH). Fúze nabývá právní platnosti až letos v červnu, už před rokem byly ale všechny akcie v portfoliu mamutího holdingu vyměněny za akcie firmy Daventree, zaregistrované na Kypru (viz náčrtek). Akcie Daventree jsou také až na pár maličkostí dodnes tím jediným, co HPH vlastní. Nejsou veřejně obchodovatelné a o tom, co má Daventree v portfoliu, kolují na veřejnosti pouhé dohady -- společnost je doslova černou dírou. Před rokem Viktor Kožený slíbil, že Daventree své hospodaření zprůhlední a že do roka bude firma kotována na newyorské či londýnské burze. Nic z toho nesplnil. Kurz akcií HPH poklesl až na 88 korun za akcii a podle některých analytiků je kupoval v posledním roce především sám Kožený a jeho spřízněné firmy. Získal tak více než 30 % HPH, tedy dostatečný prostor k pohodlnému ovládání podniku, který má dosud 350 000 drobných akcionářů.


Výprodej

HPH není jediným akcionářem kyperského Daventree, kontroluje celkem 50,002 procenta akcií. Třicet procent patří Dingmanovi a zbytek dalším investorům. Z toho, co se v poslední době odehrálo na českém kapitálovém trhu, lze usuzovat, že Daventree už prodala většinu českých držav. Zbavila se podílu v Sepapu Štětí, prodány byly akcie Moravských naftových dolů a podíl v Ospapu klesl na 13,7 %. Spolu s dvěma firmami Norkema Holding a Glomar Trading, které údajně kontroluje také Kožený, si Daventree zachovala podíl pouze v Biocelu Paskov a v České námořní plavbě. Finanční experti se ovšem domnívají, že posledně jmenovaný podnik je dávno vytunelován. Předpokládá se, že většinu prostředků investovala Daventree v Rusku do ropných rafinerií, produkce skla a papíru. S jistotou se pak o ruských aktivitách Koženého kyperské firmy ví pouze to, že před pěti týdny prodala téměř třetinový podíl v ruské továrně na výrobu papírových sáčků Segezhabumprum, a to právě švédské firmě Assi Domaan. Stejně tak je známo, že po určitou dobu měla Daventree podíl ve firmě Saratov Stěklo.

Ve jménu pravdy, lásky a cti

Kdyby Viktoru Koženému ještě na České republice záleželo (o tom si ale nemusíme dělat žádné iluze), musel by se děsit toho, že dnes někdo začne citovat jeho minulé výroky a porovnávat je se skutečností. Šlo by z nich zřejmě sestavit samostatnou knihu -- o Koženém vyšlo v českých médiích celkem 11 000 článků. Například v časopise Úspěch z května roku 1992 Kožený říká: "Naše společnost koupila v Praze několik nemovitostí, což je mnohem přesvědčivějším znakem prosperity než koupit si monumentální soukromé sídlo. Komerční nemovitosti jsou koneckonců nejlepším důkazem, že tady chce naše společnost zůstat natrvalo. Totéž platí o automobilech. Někteří rádi jezdí velice dobrými a velice drahými auty. Já jsem zase spokojen s audi namísto toho, abych si koupil bavoráka. Není vhodné ani užitečné plýtvat penězi, aby člověk získal nějaký symbol." Pár měsíců nato se začal "božský Viktor" objevovat po Praze v nejluxusnějším, největším a nejdražším mercedesu. V Čechách nejen nezůstal natrvalo, ale dokonce odtud úplně zmizel. Jeho luxusní sídlo na Bahamách, jachta a bazén byly vyfotografovány v mnoha časopisech. Na otázku, jaké hodnoty v životě vyznává, řekl Kožený v lednu 1992 na tiskové konferenci. "Je to něco, co nás naučili na Harvardu pod heslem Veritas -- pravda, v širším pojetí láska a čest." Brzy po skončení první vlny kuponové privatizace na jaře 1993 Kožený prohlásil, že "v podnicích spadajících do jeho portfolia bude vyměněno více než padesát vrcholových manažerů a počet pracovních sil se sníží o třetinu, což představuje ztrátu 75 000 pracovních míst". Výsledek? Rok a půl po zmíněném výroku byl na nátlak Koženého vyměněn manažer pouze jeden (Miroslav Kohoutek, bývalý ředitel České spořitelny) a propuštěných pracovníků bylo několik set. Slib o kotaci Daventree na zahraničních burzách lze proto také zařadit do řady Koženého dobrých vtipů.
Kožený vydělal na kuponových knížkách svých spoluobčanů rozhodně nejvíc ze všech Čechů, s akcionáři svých fondů ale nikdy nezametl tolik jako desítky dalších tzv. tunelářů. Akcionáři z první vlny dostali -- pokud chtěli a nezaváhali -- slíbené násobky a akcionáři šestnácti podílových fondů z druhé vlny se při jejich otevření letos na jaře dočkali dvanácti až šestnácti tisíc korun na kuponovou knížku. Museli mít ale dobré nervy a věřit, že se fondy opravdu otevřou. Ti, co čekat nevydrželi, se svých akcií v jednom okamžiku zbavovali i za 20 korun. Přesto je jasné, že se Viktor Kožený v Harvardu etice podnikání nenaučil a před transparentností, otevřeným jednáním a dodržováním pravidel fair play raději dává přednost mlžení a úhybným manévrům.

Vostrého mariáš v Táboře

Valná hromada začala v deset hodin dopoledne. Schvaluje se celá řada nudných a bezobsažných bodů (personální změny v orgánech, hospodářský výsledek apod.). Hlasování není nikdy kontroverzní, protože Koženého lidé stejně drží 30 % akcií HPH, tedy naprostou většinu přítomných hlasovacích práv. Přítomno je několik set nadšenců: zpravidla důchodci nebo čiperní spekulanti s mobilními telefony. Vzhledem k tomu, že jediné, co HPH vlastní, jsou akcie Daventree, směřuje většina dotazů právě ke kyperskému podniku. Tazatelé jsou ale lidmi z představenstva odkázáni do patřičných mezí: nejste na valné hromadě Daventree. Dozvědí se pouze teritoriální strukturu akcií ve vlastnictví kyperské firmy (bývalý Sovětský svaz 62 %, Česká republika 18 %, Arabský poloostrov 16 %) a odvětvovou strukturu akcií (62 % těžba ropy, 27 % dřevo a sklo). Auditorem Daventree je prý renomovaná švýcarská firma, nedozvíme se ovšem jaká (ta jediná, pokud vůbec existuje, spolu s Koženým zřejmě tuší, do kterých firem se v Rusku investuje). Podle ředitele HC&C Borise Vostrého nelze informace o Rusku prozrazovat: "V mariáši se také neodkrývají karty. Kdybychom něco uveřejnili, vyfoukne nám to nějaká nadnárodní olejářská společnost." Akcionáři se pouze dozvědí, že podle švýcarského auditora činí majetek Daventree 1,3 miliardy dolarů, což by pro akcionáře holdingu znamenalo při likvidaci zhruba tisíc korun za jednu akcii. Ověřit si to ale nikdo nemůže. Na táborské valné hromadě příliš lidí neprotestuje. Když přichází na řadu poslední bod, likvidace podniku, přítomní akcionáři dokonce tleskají.
V přímých obchodech se dnes akcie HPH obchodují za neuvěřitelných 500 korun za kus (před pár týdny za 88 korun). Likvidace společnosti totiž znamená výplatu likvidačního zůstatku, který připadne na každou akcii. Najde se tedy spousta těch, kteří Viktoru Koženému stále věří. Své naděje přitom opírají pouze o jeho chování v minulosti, o vzpomínku na to, že své akcionáře nikdy nehodil přes palubu úplně. Dnes je ale situace dosti odlišná. Dříve mohli akcionáři a podílníci alespoň tušit, jaký majetek kontrolují někdejší Koženého fondy, nyní však jenom "božský Viktor" a jeho nejbližší vědí, co se skrývá pod firemní značkou Daventree. Likvidace HPH znamená, že Koženého holding svůj podíl v kyperské firmě prodá a získané prostředky rozdělí mezi akcionáře. Kdo, kde, za jakou cenu a za jakých okolností si ale akcie Daventree koupí? Sám Kožený? To je velká neznámá. Kdyby měl Kožený vyplatit tisíc korun za akcii, bude k tomu potřebovat odhadem 10 miliard korun. Sežene je? Likvidace potrvá déle než rok, hospodářská situace Daventree se může změnit a majetek může být beztrestně přelit do jiné firmy. Jistá je zatím pouze skutečnost, že Kožený v Čechách opravdu končí. Ani se neobtěžoval poslat akcionářům svého podniku z Bahamských ostrovů do Tábora pozdravení.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.