Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Prezident trh

7.7.1997

Levice i pravice dnes musejí vládnout podobně

To, co v ekonomické oblasti navrhuje ČSSD, budí tváří v tvář jejím rostoucím volebním preferencím u mnoha lidí děs a hrůzu. Miloš Zeman navrhuje schválit deficitní rozpočet a v situaci, kdy je třeba snížit celkovou poptávku, brání omezení růstu mezd s odkazem, že občané současné hospodářské potíže "nezavinili". Lidový dům dále navrhuje progresivnější zdanění bohatých a dovozní přirážku, kterou přitom principiálně odmítá Evropská unie, k níž se jinak Zeman tolik hlásí. Přesto všechno však není důvod k panice. Pravda je totiž taková, že i kdyby se sociální demokraté dostali po volbách k moci, můžeme si být na devadesát procent jisti, že nic ze zmíněných kroků nakonec neuskuteční. Ne snad proto, že by nechtěli, nýbrž proto, že to prostě nejde.

Hráz proti populismu

Leckomu to bude možná znít jako vystřiženo z učebnice marxismu-leninismu, nicméně pravdou je, že ve stále propojenějším a otevřenějším světě jsou opravdovým "diktátorem hospodářských politik" stále mocnější finanční trhy. Politikům (bez ohledu na jejich ideologické zabarvení), kteří postupují ekonomicky iracionálně, vždy uštědří tvrdou lekci a za chyby je potrestají. A nejen to: finanční trhy trestají i to, že vlivný politik o hloupostech i jen nahlas a veřejně uvažuje. Zkrátka hospodářskou politiku valné části světa dnes - ať se nám to líbí, nebo ne - diktují dealeři, kteří sedí u počítačů v Londýně, na Wall Streetu, v Tokiu či Frankfurtu, případně mocní světoví finančníci, kteří si o byznysu povídají při víkendovém golfovém utkání na Bahamách nebo po cestě soukromým tryskáčem.
Nejde přitom o nějakou "amerikanizaci světa" či "diktát kapitalistických lidožroutů": působení světových finančních trhů je pro ekonomiky rozhodně pozitivní. Hráči na finančních trzích totiž vytvářejí účinnou bariéru proti ztřeštěnému populismu, který čas od času postihuje politiky všech barev. Právě v těchto dnech se o tom můžeme přesvědčit na příkladu Francie. Ve volební kampani slibovali Jospinovi socialisté konec restriktivní rozpočtové politiky, vytváření statisíců nových pracovních míst ve státním sektoru a o několik hodin kratší pracovní týden. Když však po jejich vítězství světové finanční trhy naznačily mírnou nervozitu, začínají socialisté brát své sliby zpět. Svádějí to pochopitelně na nepříznivý vývoj rozpočtových příjmů (stav státní pokladny je prý horší, než předpokládali během volební kampaně), reálně se však zřejmě vzdají dokonce i poslední "maličkosti": svého požadavku na zkrácení pracovního týdne. Francouzská centrální banka již důrazně varovala, že by takový krok měl nebezpečné inflační důsledky.

Diktát mezinárodních trhů

První oblast, ve které finanční trhy působí "výchovně", je trh se státními dluhopisy. Pokud politici nějakým způsobem vyvolají inflační očekávání (například právě díky populistickým slibům), okamžitě poklesne cena dluhopisů. To je pochopitelně politicky velmi nepříjemné, neboť stát musí dluhopis splácet v plné hodnotě i s úroky, ale příjmy, které díky prodeji dluhopisům získává, jsou pochopitelně nižší. V důsledku poklesu cen dluhopisů se pak zpravidla okamžitě zhorší deficit rozpočtu a vyhlídky jeho vývoje a financování státního dluhu se prodraží. Brzy po svém nástupu do prezidentského úřadu to zjistil i Bill Clinton: trh s dluhopisy totiž na jeho veřejně artikulované úvahy o mírném zvýšení daní a větších státních intervencích do ekonomiky zareagoval dramatickým poklesem cen. Svým poradcům si prý tehdy Clinton postěžoval, že vlastně neví, kdo je prezidentem USA, zda on, nebo nějaký "prokletý trh s dluhopisy".
Další výsadní doménou trhů je kurz měny. O tom jsme se ostatně mohli přesvědčit na vlastní kůži i my před více než měsícem. Když se obchodní bilance ocitne v příliš velké nerovnováze (a navíc dále roste), finanční trhy očekávají, že vláda přistoupí k rozpočtovým škrtům. Pokud tak neučiní nebo v rozpočtu škrtá jen málo a pozdě, rozhodnou se spekulanti snížit kurz měny. A když zaútočí tzv. jednosměrně a všichni, nemůže tomu žádná vláda nebo centrální banka dlouhodobě čelit.
Konečně za třetí je zde trh s akciemi. Pokud finanční trhy usoudí, že navrhovaná vládní politika (například právě umělé vytváření pracovních příležitostí) povede k vyšší inflaci nebo že omezí hospodářský růst, okamžitě poklesnou kurzy akcií podniků. Důvod? Sníží se vyhlídky podnikových zisků, které jsou v podobě dividend hlavní příčinou toho, že se investoři o kapitálový trh zajímají. V zemích, jako jsou Spojené státy, kde na kapitálovém trhu investuje část svých úspor téměř polovina dospělé populace (pochopitelně většinou prostřednictvím fondů), tak může mít negativní působení vlády na kapitálový trh i nepříjemné politické důsledky. Politik, který vinou nepromyšlených výroků snížil zisky investorů, těžko přesvědčuje voliče o svých schopnostech řídit stát.

Prostor existuje

Skutečnost, že většina vlád v demokratickém světě nakonec začíná vládnout "stejně", respektive fakt, že na vzniklé problémy, jako je například nerovnováha obchodní bilance, reaguje podobně, pochopitelně nesouvisí pouze s mocí finančních trhů. Stále vlivnější institucí, především pak na nově vzniklých trzích, jako je Česká republika, je Mezinárodní měnový fond. Ten má na řešení krizových situací své recepty, jež jsou sice většinou přísnější a radikálnější než politika, která je nakonec reálně uskutečňována, nicméně základní směr přijatých opatření je vlastně vždy stejný. Otevřený konflikt s MMF si přitom dovolí málokdo a určitě by si ho nedovolila ani Zemanova sociální demokracie. Je ale třeba zopakovat, že to, co dnes Lidový dům navrhuje, je v přímém rozporu s doporučeními této instituce.
Podobně vlivnou institucí je Mezinárodní obchodní organizace (WTO). Jejími členy se stala většina zemí světa a proti její vůli prakticky nejde přijímat radikální opatření k ochraně domácího trhu - například zásadně zvyšovat celní sazby atd. Konečně třetí důležitou zbraní proti nebezpečnému populismu je (u nás dokonce z ústavy) nezávislá centrální banka. Kdyby se případný předseda vlády Zeman jenom pokusil o záměrné prohlubování rozpočtového deficitu, centrální banka má ze zákona povinnost dramaticky vyšroubovat úrokové sazby a místo rozpočtové restrikce přijít s restrikci měnovou. Úpění ze strany podnikové sféry by pak nutně muselo vést k tomu, že si Zeman své plány rozmyslí.
Znamená to tedy, že se není třeba bát vlády ČSSD? Nikoliv. Finanční trhy diktují formy řešení ekonomických potíží v krátkodobém a střednědobém horizontu, zatímco pro dlouhodobou hospodářskou politiku samozřejmě nadále existuje značný prostor. Témata jako rozsah privatizace či reforma a privatizace penzijního systému apod. si každá vláda a každý stát pochopitelně řeší po svém. A je sice pravda, že i v tomto ohledu si začínají být hospodářské politiky různých států stále podobnější (většinou se prosazuje model liberálního demokratického kapitalismu s pokračující privatizací a přinejmenším s diskusemi o reformě důchodového systému), prostor pro zpackání velké spousty věcí však dále existuje. V českých podmínkách nedokončené transformace to pak platí dvojnásob.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.