Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Rozvrzané křeslo

28.4.1997

Ministr Kočárník se stává štvanou zvěří

Zdá se, že po odchodu náměstka Rudlovčáka je na řadě sám ministr financí Ivan Kočárník. Stále více lidí s jeho prací nesouhlasí a podle průzkumů už dvě třetiny z nás žádají jeho odchod z vlády. Kočárník, který o demisi v uplynulém roce několikrát uvažoval (jednou ji dokonce nabídl písemně), nyní tvrdí, že nehodlá podlehnout politickému nátlaku. Minulý týden k tomu MF Dnes řekl, že podle dopisů, které dostává, může za pokles jeho popularity fakt, že se stal především symbolem zdražování, tedy věcí, které jsou nepopulární, ale nutné. Kočárníkovi tak zřejmě připadá, že svým dobrovolným odchodem by jen nepřímo potvrdil, že není a nebyl dobrým ministrem financí. Pravda je přitom taková, že dobrým ministrem financí byl, ale už dlouho není.

Ministerský moloch

Prvních pět let Kočárníkovy práce na MF lze považovat vcelku za úspěšné. Již jako náměstek de facto řídil federální ministerstvo financí, neboť tehdejší ministr Václav Klaus se od roku 1991 věnoval především velké politice. Kočárníkovi rovněž nelze upřít zásluhu na tom, že se - až do loňska - podařilo udržovat vyrovnaný či přebytkový státní rozpočet, tedy věc, která po dlouhou dobu výrazně zlepšovala image České republiky. Není také pochyb o tom, že obezřetně obhospodařované finance měly výrazný vliv na relativně úspěšné snižování inflace. Jenomže kult vyrovnaného rozpočtu není všechno. Stejně důležité je trvalé umenšovaní bobtnajícího státu. A v tom již ministr (stejně jako celá vláda) tolik úspěšný nebyl: míra přerozdělování vloni prakticky nepoklesla a letos i napřesrok se dokonce zřejmě mírně zvýší (ruku v ruce s tím pak vzroste i daňové zatížení). Kočárník také vytrvale odmítal snížit (či alespoň vyrovnat) sazby dvou daní pro ekonomiku nejškodlivějších: zdanění úrokových výnosů (15 %) a vysloveně diskriminační sazbu daně z kapitálových výnosů (25 %). První přitom odrazuje občany od spoření a druhá od investic na kapitálovém trhu.
Je faktem, že MF se u nás pod Kočárníkovým vedením stalo nejmocnějším úřadem v zemi. Kromě vybírání daní (finanční úřady), přípravy rozpočtu a přerozdělování zdrojů je mu podřízena i celní správa, kontrola pojišťovnictví, dozor nad kapitálovým trhem a penzijními fondy, státní podpora stavebního spoření, cenové regulace, dozor nad podezřelými finančními operacemi a řada dalších věcí včetně agendy privatizace,převedené na MF po volbách. Bohužel s tím, jak rostl vliv a důležitost Kočárníkova úřadu, začala se také více a více projevovat jeho zbytnělost a neefektivnost. Jistě, žádný vládní úřad nepracuje ideálně, ale české MF v poslední době pracuje opravdu spíše špatně: jeho analytici výrazně přecenili letošní odhad hospodářského růstu, případ C. S. Fondů jenom prokázal naprostou neschopnost (v tom lepším případě) úřadu pro cenné papíry i speciálního analytického odboru, nedaří se vyřešit rozepře s ministerstvem průmyslu ohledně deregulace cen energií, vázne privatizace apod. Jedním slovem: to, co má Kočárníkův úřad na svých bedrech, nemůže jedna instituce, natož pak její šéf efektivně zvládnout.

Neřízená střela

Nejvážnějším problémem je v tomto ohledu privatizace, která ztratila svého politického vlajkonoše ve vládě. Např. privatizace bank, rozvodných závodů, infrastruktury či energetiky se ukázala být daleko důležitějším a složitějším úkolem, než vládní politici předpokládali. Ministr, který musí řešit vše od rozpočtových škrtů po tunelování fondů, takovým vlajkonošem být nemůže, protože prostě nemá na privatizaci čas. Navrhované rozdělení ministerstva financí na dvě operativnější instituce (tento model existuje v mnoha zemích světa) je tedy rozumné. Jenom již mělo přijít dávno a dožadovat se jej měl právě Kočárník.
Některá selhání ministerstva financí totiž souvisí s přetížeností této instituce, respektive s obtížným řízením "podniku", který má řešit příliš nejrůznějších úkolů najednou. Z Kočárníka však nelze sejmout odpovědnost za stav českého kapitálového trhu. Některé jevy sice úzce souvisí s dědictvím kuponové privatizace (příliš velké množství veřejně obchodovatelných společností a fondů), nicméně faktem je, že to byli přímí Kočárníkovi podřízení v čele s náměstkem Rudlovčákem, kteří od začátku zvolili zcela scestnou koncepci regulace kapitálového trhu. Odmítali většinu toho, oč se v této oblasti snaží převážná část zemí světa (například ochrana drobných akcionářů) a co doporučuje hlavní proud světové ekonomické vědy. Tady je Kočárníkova zodpovědnost mimo diskusi a nic na tom nemění skutečnost, že kapitálový trh donedávna považoval "za zcela irelevantní pro tuto ekonomiku" i premiér Klaus.
Zatím se Kočárníkovi podařilo politicky ustát i aféry, které by jinde zřejmě stály ministra financí křeslo: aféru Lizner (šéf SCP byl podřízeným ministra) i fakt, že celníci měli uloženy stamiliony ve dvou zkrachovalých bankách - v České bance a Kreditní bance Plzeň. Nevadí mu zřejmě ani skutečnost, že manželka jeho ředitele odboru obchodníků s cennými papíry Antonína Kubíčka byla členkou představenstva vykradených C. S. Fondů, ani to, že se netají přátelskými vztahy s finanční skupinou PPF, která využila krize v Kreditní bance Plzeň k ovládnutí České pojišťovny.
Ministr, který de facto přiznal, že jej práce netěší (a to tím, že již chtěl několikrát odejít z politiky), se stává do určité míry neřízenou střelou. Práce ministra financí je velice náročná, a právě proto vyžaduje energii, vůli a chuť do práce. Je nepravděpodobné, že všechny tyto vlastnosti ministr v posledních týdnech opět nabyl.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.