Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

S učebnicemi mezi mlýnské kameny

9.3.1998

Co čeká naši ekonomiku v příštích měsících a letech

V únoru pronikly na veřejnost informace z neoficiální zprávy ČNB o tom, že hospodářský růst nepřesáhne do roku 2000 jedno procento. Centrální banka označila zprávu jen za pracovní materiál, prognózy většiny nevládních analytiků jsou však jen o něco příznivější. Přitom v řadě evropských, ale nejen evropských zemí, se kterými bychom se měli srovnávat, se daří a zřejmě bude dařit daleko lépe. Například v sousedním Polsku dosáhl vloni hospodářský růst sedmi procent a letos bude jen o málo nižší. Podobně divoký vzestup dnes vykazuje na Západě například Irsko, které je na dobré cestě dostihnout svého bývalého otrokáře, tedy Británii.
Znamená to, že jsme se vlastní neschopností dostali do bezvýchodné ekonomické situace, kdy nám ani změna vlády, ani další reformy nepomohou? Tyto fatální pocity lze jistě pochopit, jsou ale zbytečné. Hospodářský pokles, který prožíváme, není ve světě něčím výjimečným a jsou známy i nástroje, jak se z něho dostat.

Tlouštík potřebuje dietu

Ekonomové se jistě v lecčem nevyznají, mnohému vůbec nerozumějí a dokážou to vysvětlit až ex post - a ve stínu asijské krize by si to měli více přiznávat. To, co je špatně v ekonomice České republiky, lze ale opravdu vysvětlit jednoduchými "učebnicovými pravdami". Rozumí jim většina světa zleva doprava i z východu na západ, a možná nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že většině známých učebnicových pravd rozumějí také čeští politici. Potíž je v tom, že politici jsou prostě politici, a pokud něčemu rozumějí, pak to ještě neznamená, že se podle toho budou chovat a osvíceně všechno občanům vysvětlovat, případně je o něčem nepopulárním přesvědčovat. Hlavní zájem většiny politiků je být znovu zvolen, takže mu zpravidla podřizují své chování. Obvykle se neštítí ani toho, že zahrají i na "nejnižší lidské pudy" a slibují nesplnitelné.
Předpovědět přinejmenším střednědobý výhled české ekonomiky není složité. Je jasné, že několik posledních let "života nad poměry", tedy produktivitou práce nepodložený růst mezd, přílišný růst dovozu a uměle nízká nezaměstnanost, je třeba zaplatit, a že to nejde jinak než za cenu jistého přiškrcení hospodářského růstu. Formulace "přiškrcení hospodářského růstu" může znít někomu trochu samolibě, lze to ale říci i jinak: naše ekonomika potřebuje získat zdravější základy a přitvrdit boj s inflací. Pokud by se tak nestalo, bude za pár let a možná mnohem dříve následovat podobný scénář jako loni na jaře: nepodložená spotřeba vyvolá přílišnou poptávku po dovozech, což zhorší platební bilanci, a všechno skončí další devalvací. Byl by to příběh tlouštíka, který nevydržel dietu, začal se znovu přejídat a dostal nový infarkt.
Snížit inflaci na úroveň srovnatelnou s vyspělým světem skutečně něco stojí. Úrokové míry musí zůstat i nadále vysoké, a to nutně znamená nižší hospodářský růst, než bychom si přáli. Další učebnicové pravdy následují: trh je otevřený systém, proto musí mít vstup a výstup. Jinak prostě a jednoduše nemůže fungovat. Vstup na trh, tedy založení a registrace firmy, u nás funguje pod psa, ale aspoň nějak. Výstup z trhu, tedy bankrot či likvidace firmy podle zákonného rámce, nefunguje vůbec. Tržní ekonomika přitom potřebuje, aby byl výstup stejně rychlý jako vstup na trh - ne nadarmo nazval slavný ekonom rakouské školy Joseph Schumpeter bankroty "procesem kreativní destrukce". Aby mohlo vznikat nové, musí bez sentimentu zanikat staré, prachmizerné firmy nesmějí blokovat zdroje pro firmy nadějné a dynamické. Jak dlouho ještě budeme poslouchat nekonečná vyprávění o přetížených a nezkušených soudcích? Pokud na světě existují země, kde lze uskutečnit bankrot za několik dní, a jiné, kde za několik let, můžete si i bez ekonomického vzdělání domyslet, kterým dávají zahraniční investoři přednost.

Dohodnout se s investory

Další dnes již klasickou učebnicovou pravdou je privatizace: soukromé podniky si počínají lépe a společensky užitečněji než zahnívající firmy státní či polostátní. To dnes ve většině zemí světa připouštějí i zarytí levičáci, a proto kladou moderní levicové strany místo státně byrokratického řízení ekonomiky raději důraz na vzdělání, ekologii a relativně vyšší sociální transfery. V žádném případě nezpochybňují soukromé vlastnictví, a již vůbec ne v bankovnictví. Představme si, co si svět pomyslí, když vítěz voleb zpochybní právě nastartovanou privatizaci bank nebo když bude zdržovat privatizaci místních energetických a distribučních monopolů. Nemusíme se bát, že zahraniční investoři stojí za humny jako dravci. Pokud se bude s privatizací ještě dlouho váhat, popřejí nám dobré obchody a půjdou se poohlédnout po jiných zemích, které také nabízejí účast v podobných podnicích.
V učebnicích se dočteme i o tom, jak zacházet s monopolními cenami - obvykle se doporučují příklady z USA. Místo řečnění ve vládě o tom, jak nejlépe zdražit a zda jsou oprávněné náklady, které si firmy účtují, se postupuje vcelku jednoduše. Místní monopol (třeba distributor elektrické energie) musí každý rok u soudu přesvědčit porotu, že mu nic jiného než zdražit nezbývá. V porotě mohou sedět vzdělaní ekonomové i popeláři, prostě zástupci místních občanů, kterých se má zdražení dotknout. Nehledě na to, že díky technologickým změnám končí éra přirozených monopolů i v oblasti distribuce a přenosu elektrické energie.
Do oblasti učebnicové abecedy nakonec patří i kapitálový trh, jehož náprava musí být prioritou pravicové i levicové vlády. Nejde pouze o komise či regulaci, politici vědomě brzdí rozvoj kapitálového trhu i vysokým zdaněním kapitálových výnosů. Obnovit důvěru investorů a občanů v český kapitálový trh bude nesmírně těžké, pokud jsme tento boj již dávno neprohráli. O důvod více zrušit tuto diskriminační daň, která úplně zbytečně trestá ty, kteří si chtějí vydělávat investicemi či spekulacemi na kapitálovém trhu.

O těch úspěšnějších


Kromě učebnic může být zdrojem inspirace také příklad úspěšnějších sousedů či jiných zemí, i když při hledání vzorů za hranicemi je třeba zachovávat jistou opatrnost. Vysoký ekonomický růst například u našich severních sousedů má několik podstatných důvodů. Za prvé Polsko bylo (a dosud je) chudší než Česká republika a začínat z poněkud nižšího dna umožňuje rychleji se odrazit. Poláci také dali na učebnicové pravdy víc než my: rychleji privatizují a dokázali zařídit funkční kapitálový trh. V době, kdy české podniky nadále pouze klepají na dveře bank, polské firmy získávají ročně na kapitálovém trhu z úspor občanů téměř šest miliard dolarů. V neposlední řadě se Poláci, zdá se, učí z našich chyb: tamější nová vláda bude jistě dělat vše pro to, aby udržela na uzdě vývoj mezd. Polský růst byl také - a v tom bychom je napodobovat neměli - do značné míry živen inflací. Inflace v Polsku ovšem rychle klesá a začíná se blížit inflaci české, která už léta zůstává na přibližně stejné úrovni.
V úspěšném a prudce rostoucím Irsku příliš moudrosti nenasbíráme. Tamější růst je daný přístupem k jednotnému evropskému trhu a pro americké a asijské investory je Irsko navíc lákavé tím, že jde o anglicky mluvící zemi s de facto anglosaským právním řádem a stabilními institucemi, která na rozdíl od Británie bude zřejmě patřit do prostoru jednotné evropské měny.
Asijské země je dnes módní zavrhovat. Je to chyba, protože všechno tam zdaleka tak špatné nebylo (míra úspor, pracovitost, vzdělání, nízké daně), a navíc je pravděpodobné, že z krize se většina zemí za tři či pět let vynoří silnější, otužilejší a demokratičtější než dosud. Tchaj-wan, který dosud zůstal krize ušetřen, si přitom počíná i pro nás inspirativně. Tamější vláda vždy bránila vzniku neprůhledných finančně-průmyslových konglomerátů korejského typu a naopak podporovala dynamické menší a střední podniky. V České republice se o podpoře drobného a středního podnikání přestalo mluvit již dávno. Kapitáni našich financí a průmyslu se dnes sdružují se skupinách typu Chemapol, PPF či IPB Group. Kontrolní otázka: jsou tyto společnosti středně velkými podniky tchajwanského typu, nebo spíše finančně-průmyslovými konglomeráty na korejský způsob, tedy s úzkými vazbami na banky a politiky?

Zamést si před vlastním prahem

V dlouhodobé perspektivě zbývá učinit to, co už také pomalu můžeme považovat za učebnicovou pravdu. Neúprosný demografický vývoj tlačí na uskutečnění radikální penzijní reformy, bez níž prostě nebude hospodářský růst v budoucnu možný. Totéž platí pro důsledné snižování daní. Když západoevropské země v padesátých a šedesátých letech rychle hospodářsky rostly, měly daleko menší zatížení než dnes. Daně měly samozřejmě nižší než současné Česko, protože u nás stát přerozděluje ještě víc než dnešní Rakousko či Německo. Přiznejme si, že se současnou mírou zdanění budeme Evropu dohánět sto let.
Češi si zvykli svádět všechno na politiky. Ti jsou ale jenom takoví jako my ostatní. To jest líní, pohodlní, nevzdělaní, nezodpovědní, cyničtí a vykutálení. Abychom jenom nemalovali čerta na zeď, vyplatí se s některými ekonomy připomenout, že příštích pár desítek let budeme žít mezi mlýnskými kameny a že to nás z mnoha neduhů vyléčí. Z jedné strany tu bude "masáž" v podobě levné a postupem času stále kvalitnější konkurence z Východu, z druhé strany konkurence západní Evropy s vyspělou technologií, finančnictvím, službami a s vysokou pruduktivitou. V takové řeži budou moci přežít jenom ti otužilí, a Čechům tedy nezbude nic jiného než se permanentně otužovat. Času na vydechnutí příliš nebude.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.