Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Solidarita je když...

6.10.1997

Prázdná hesla nové sociální doktríny KDU-ČSL

S velkou slávou a potleskem přijali lidovci o minulém víkendu novou sociální doktrínu své strany. A vzhledem k tomu, že lidovci mají reálnou šanci být prakticky v každé příští vládě, nejde o zanedbatelnou věc. Ten, kdo se ale domníval, že se ze schváleného dokumentu dozví, co Luxova strana vlastně v sociální oblasti chce, bude nutně zklamán. Pětadvacetistránkový text totiž obsahuje v podstatě samé obecnosti a ze všeho nejvíc působí dojmem učebnice, nebo spíše výčtu jakýchsi slovníkových hesel. Něco z něho však přece jen vyčíst lze.

Nic konkrétního

Z dokumentu plného obecných, nekonkrétních frází už na první čtení dýchá patos. Dozvíme se zde například, co to je úcta k člověku ("...je zdrojem odpovědnosti, bez které není myslitelná svoboda..."), co je to solidarita ("...uznání, že člověk nežije ve společnosti izolovaně...") nebo lidská práce ("...je zdrojem a nástrojem pro vytváření duchovního a hmotného bohatství..."). Stejně nekonkrétně jsou zformulována i další hesla, jako například odpovědnost nebo sociální spravedlnost. Co vlastně lidovci chtějí, z textu nevyplývá. Dál zůstává hádankou, zda podporují, či odmítají projekt radikální reformy penzijního systému, tedy přechodu ze systému průběžného financování na systém fondový. Nedozvíme se ani to, jak si KDU-ČSL představuje výši daně z příjmů nebo jaký je její názor na progresivní zdanění. Nejasné je i to, zda lidovci nadále chtějí, či nechtějí plošné přídavky na děti. Dokument zkrátka připomíná ono školní "vývěva je, když se tam dá myš, tak chcípne".
I po hradeckém sjezdu tedy zůstávají postoje lidovců nečitelné a nepředvídatelné. Je to stejné jako se samotným Josefem Luxem: jeho rétorika se mění jako májové počasí, a to zpravidla podle toho, k jakému publiku mluví. Když před čtrnácti dny hovořil na pražském Žofíně k průmyslníkům a manažerům, pronesl řeč vpravdě friedmanovskou, plnou zápalu pro další reformy a privatizaci. Současně však druhý den v MF Dnes publikoval článek, ve kterém vysvětloval, proč je tak životně nutné přidat zemědělcům další miliardy dotací ze státního rozpočtu.

Vše pro střední vrstvy

Něčeho důležitého si snad ale přece jen v lidovecké doktríně povšimnout lze. V textu se totiž tvrdí následující: "Sociální politika České republiky se od roku 1990 cíleně soustředila na potřeby první fáze transformačního období. Záměrně a správně zdůrazňovala zajištění a ochranu sociálně zranitelných a nízkopříjmových skupin občanů."
Problém je v tom, že nic z toho není pravda. Sociální politika se od začátku soustřeďovala především na střední vrstvy, kterým stát přerozděluje nejvíce a od kterých si ale také paradoxně nejvíce bere v podobě daní a pojištění. (Lidé s nízkými příjmy totiž zpravidla žádné daně neplatí a opravdu bohatí zase umějí nalézt způsob, jak platit daní co nejméně.) Příklad: důchod garantovaný státem u nás dostává každý, a nejenom chudí. Podobně je tomu s přídavky na děti: ty zatím nepobírá pouze minimum občanů s nejvyššími příjmy. Rozhodně tedy neplatí, že přídavky na děti dostávají jenom chudí. Naopak - ještě před několika měsíci platilo, že přídavky se vyplácely prakticky úplně všem. Stejné je to s tzv. pohřebným: nárok na ně mají všichni, tedy i pozůstalí miliardáře.
Součástí sociální politiky státu (ať chceme, nebo nechceme) jsou i dotace a regulované ceny. Především pokud jde o regulované ceny, politici sami často argumentují možnými sociálními dopady jejich uvolnění. Kdo má ale prospěch z regulace nájemného? Všichni, kdo bydlí v nájemních domech, tedy bohatí, chudí i střední vrstvy. Stejné je to i s regulací cen energií a s dotacemi na teplo. Stát také dotuje železniční a autobusovou dopravu, přičemž prospěch z toho mají ale opět hlavně lidé se středními a vyššími příjmy, neboť ti nejchudší zpravidla nikam necestují. Konečně státní rozpočet dotuje kulturu. Vezměme si ale například Národní divadlo, které je největším příjemcem dotací v rezortu ministerstva kultury. Kdo tam chodí? Střední vrstvy a bohatí, protože chudí na to stejně nemají.

Kulatá krychle

Je to zkrátka přesně naopak, než lidovci tvrdí: český stát sice nezapomněl na chudé a potřebné, ale svoji redistribuční politiku soustředil především na občany se středními příjmy. Paradoxní přitom je, že střední vrstvy si (jak již bylo řečeno) také samy nejvíce platí na to, aby si zmíněných výdobytků mohly užít. Nemá to sice logiku, ale politicky se něco takového nesmírně obtížně odbourává. Přesto lidovci na jedné straně tvrdí, že se stát musí zaměřit na "podporu a ochranu středních příjmových skupin", a o pár řádek dál říkají, že je třeba přejít "od drahé sociální ochrany k sociální politice motivující k vlastní iniciativě".
Když Josef Lux mluví o sociálně tržní ekonomice, často argumentuje příkladem západní Evropy nebo Evropské unie. Podobně komentoval v tisku i lidoveckou sociální doktrínu. Jenomže inspirovat se v tomto ohledu v současné západní Evropě je cesta do pekel. Ano, chceme do Evropské unie, avšak v tomto bodě je tu jedno ale. Většina států Unie se totiž potýká právě s důsledky neúnosně štědré sociální politiky, za kterou platí nepříjemně vysokou mírou nezaměstnanosti a hlemýždím hospodářským růstem. Česká republika proto musí hledat příklady jinde.
Inspirovat se můžeme v geograficky vzdálených zemích, především v jihovýchodní Asii, Chile či na Novém Zélandu. Ti, kdo chtějí za každou cenu zůstat na starém kontinentě, si mohou vzít příklad z Evropy padesátých a šedesátých let. Tehdy dosahovala západní Evropa zázračného hospodářského růstu, neboť se snažila dohánět Ameriku, podobně jako my se dnes snažíme dohánět západní Evropu. V 50. letech vyhlásilo Německo budování sociálně tržního modelu, jenomže tamní vláda tehdy přerozdělovala sotva 20 % HDP, zatímco my dnes přerozdělujeme více než 40 %, a když započteme zdravotní pojištění, pak téměř 50 %. Už to bylo několikrát řečeno: pokoušíme se o sestrojení kulaté krychle, respektive něčeho, co se nikdy, nikde a nikomu ještě nepodařilo. Snažíme se o dynamický hospodářský růst a dohánění vyspělých zemí s těžkou koulí přebujelého státu a vysokého přerozdělování na noze.

Pozor na státní doktríny

Konečně nejvíce znepokojivá je ta část lidovecké doktríny, kde se mluví o tom, že stát musí neprodleně přijmout "státní sociální doktrínu", která "formuluje základní záměry a cíle sociální politiky státu a prostředky k jejich dosažení a vyjadřuje míru společenské solidarity i míru individuální odpovědnosti". Jejím základem by samozřejmě měla být - jak jinak - sociální doktrína KDU-ČSL.
Znepokojivé je na tom především to, že zde lidovci, možná nevědomky, fakticky útočí na jeden ze základů demokracie. Žádají-li totiž přijetí "státní" (nikoliv tedy vládní) doktríny, de facto připravují jakousi sociální ústavu. To je ovšem naprosto nepřijatelné, neboť právě takto se vláda lidu mění v diktaturu lidu. V demokracii ústava definuje způsob vládnutí, dělbu moci a základní práva, nesmí však být zatěžována takovými věcmi, jako je sociální, daňová nebo hospodářská politika. Spor o tyto záležitosti je a musí být výhradně předmětem volné soutěže politických stran. Demokracie totiž může kvést pouze tehdy, když se různé daňové a sociální koncepce střetávají každých několik let ve volbách. V čem už by proboha měly spolu politické strany soutěžit, kdyby existovala nějaká všemi respektovaná a jednou provždy platná sociální doktrína státu?
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.