Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Spiklenci proti Ústavě

24.1.2000

Touha po moci mění základy právního řádu republiky

Bez velkých diskusí prošla minulou středu druhým čtením ve sněmovně rozsáhlá novela ústavy. Muselo by se stát něco opravdu velmi nečekaného, aby již tento týden poslanci ODS a ČSSD nepotvrdili svůj verdikt i ve třetím, definitivním hlasování. Spolupráce komunistických senátorů potom může do měsíce zajistit, aby Klausovi a Zemanovi lidé prosadili novelu i v horní komoře parlamentu. Stane se tak bohužel bez jakékoli odborné či veřejné diskuse a jak se zdá, dokonce i bez zájmu většiny médií. Poslanci nechtějí nic menšího než omezení pravomocí prezidenta. Nebude nadále smět udělovat milosti, bude mu předepsáno, aby po volbách či pádu vlády jmenoval premiérem šéfa nejsilnější politické strany, jeho kompetenci jmenovat bankovní radu ČNB převezmou zástupci stran. Přitom se politici chovají jako spiklenci. Skutečnost, že chtějí přepsat základní zákon země, totiž skrývají za mýdlovými dramaty jednání o rozpočtu, výměně ministrů či nových volbách.

Ústava není obyčejný zákon

Zákony lze novelizovat, pokud se v praxi neosvědčí. Poslanci na celém světě - a Česká republika není výjimkou - ovšem dali již mnohokrát najevo, že jim o zákony nejde pouze z hlediska celkového blaha společnosti. Užitek vidí spíše brýlemi svých volebních programů a zájmových skupin, které program dokázaly ovlivnit. Každodenní politické půtky známé i jako "zákonodárný proces" lze proto chápat také jako neustálý souboj velmi přízemních zájmů. Teprve v dlouhodobější perspektivě může snad být nějaký zákon hodnocen jako prospěšný pro celou společnost. Zásadní rozdíl mezi Českou republikou a civilizovanou zemí, která ctí nějaká pravidla a hodnoty, skutečně není v postupu, jak se schvalují zákony. Rozdíl najdeme právě ve vnímání ústavy. Konstituce v různých zemích často schvalují volení politici, ale zdaleka tomu tak není vždycky. Ústavu někdy svým občanům a budoucím pokolením věnovali také osvícení panovníci nebo "otcové vlasti" typu de Gaulla. Dvěma zemím, které patří mezi nejbohatší na světě - tedy Německu a Japonsku -, nadiktovala ústavu okupační moc. Ke všemu byl ve většině zemí, které ctí ústavní pořádek, základní zákon v zásadě opsán z osvědčených cizích ústav. Není to žádná ostuda. Za jednu z dobrých stránek lidské povahy lze považovat učenlivost a schopnost ctít to, co se jinde osvědčilo. Ať již tedy ústavu psal a schválil kdokoli, je zřejmé, že je pravým opakem normální legislativy a není možné ji měnit stejným způsobem jako obyčejné zákony.

Obrana proti zvůli mocných

Ústava rozděluje jednotlivé moci ve státě. Hlavní příčinou ale není zájem, aby politický stroj dobře fungoval. Jde především o to, aby jakákoli moc nemohla být zneužita proti občanům. Americká ústava - matka psaných konstitucí - vychází ze skeptické otázky, co se stane s člověkem, když mu svěříme moc. Proto také předepisuje pouze to, co vláda a politici nikdy nebudou smět ovlivňovat. O demokracii se v americké ústavě ani jednou nemluví, zato nám preambule říká, že je psána "s pokorou" a "v úctě před bohem" a že ji píše "národ", který se "snaží hledat štěstí". Otcové americké ústavy nepíšou o tom, co lidé milostivě díky politikům smějí, ale říkají pouze, co nesmí a nikdy nebude činit vláda. Ústava německá a japonská vycházejí především z americké tradice. Ústava francouzská svěřuje moc lidu a o vyvážení moci mluví jako o pojistkách jinak neškodné či spíše skvělé vlády skvělého lidu. Legitimita volené moci je tedy ve Francii na papíře silnější, přesto tamní konstituce přejímá systém vzájemného vyvážení mocí v podobné či srovnatelné síle jako ústavy jiné. Ústava plní funkci kotvy. Potíž je v tom, že když se ji někdo rozhodne zničit, rázem se zjistí, že jde o kotvu papírovou. Legislativní moc slušných států proto ústavu ctí a přestože ji měnit smí, činí tak na základě dlouhodobého zkoumání a po hluboké celospolečenské diskusi. Útok ČSSD a ODS na ústavu je ale bezprecedentní. O změnách nejen s nikým nediskutují, dokonce k nim nemají ani nejmenší mandát od svých voličů, protože je nezapsaly do svých volebních programů.

Mravní základy politického jednání

Ústavy vycházejí z hodnot, morálky a ideálů, které si společnost osvojila. Kořenem konstitucí tak není nic jiného než základní morální principy křesťansko-židovské náboženské tradice, známé desatero. Příkladem, který dojde každému, je nedoknutelnost soukromého majetku před zloději (nepokradeš) a závistí (desáté přikázání), která se může stát motivací pro krádež ve jménu ušlechtilého cíle, jak jsme to zažili v případě znárodnění. Základem rozdělení mocí je také pokora: člověk se nesmí stát měřítkem všech věcí. Proto by měli mít poslanci trochu svázané ruce v tom, co zrovna chtějí provádět ve jménu lidu a lidského pokroku. Jednání "ve jménu lidu" není ničím jiným, než povyšováním člověka či legislativce na úroveň boha, a jenom proto ústavy zamezují diktátu právě zvolené parlamentní většiny. Ústavní pojistky a ventily (například prezidentská milost) mají zase jasnou souvislost s druhým přikázáním, které varuje před modloslužebnictvím. Motivem zákazu je obava, že celé desatero bude bráno příliš vážně a příliš doslovně. Jinými slovy jde o ochranu před fundamentalismem, ale také před právním pozitivismem. Každá ústava reprezentuje úctu k hlubšímu mravnímu řádu, který je samotnou podstatou svobody. Bez pravidel a úcty je možné všechno - a když je možné všechno, neznamená to svobodu, ale spíše teror či diktaturu.

Sebevědomí bez hranic

Poslední události ve sněmovně dokazují, že čeští politici si až na výjimky nejsou vědomi etických kořenů ústavy. Jejich postup vychází z neomezeného sebevědomí, které získali, když byli zvoleni. Vše ostatní jim je na obtíž: prezident, který dává milost a chvíli ovlivňuje, kdo se chopí vlády, či "nikým nezvolená" centrální banka. Komu škodí, že je ČNB nezvolená? Koho trápí, že může nastat situace, kdy máme po volbách pár týdnů dva premiéry? Ješitnost poslanců ČSSD a ODS odpovídá jediné: "Já mám legitimitu, a chci silný diktující stát a silné politické strany. Vy choďte do práce a plaťte nám vysoké daně." Nejsme první na světě, kdo musel zavést ústavu po desetiletích morálního a společenského úpadku. Nejsme první, kdo ji musel zavést bez diskuse o jejím hlubším a mravním smyslu. Jsme ale jedni z mála, kdo její smysl nepochopili.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.