Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Spiknutí proti Asii

4.5.1998

Všichni hledají viníky ekonomické krize

Je tomu právě rok, co finanční spekulanti poprvé zaútočili na thajský baht. Tzv. asijská krize se od té doby rozrostla do rozměrů, které loni v květnu či v červnu nepředvídal ani nejčernější pesimista. Prudké devalvace, hospodářský propad a hluboké sociální problémy od té doby postihly prakticky všechny východoasijské země s otevřenou tržní ekonomikou. Uražená ješitnost asijských ekonomických kapitánů a strádání milionů obyčejných občanů dávají v celém regionu vzniknout nejrůznějším konspirativním teoriím. Vzájemně se obviňují i vlády, mezinárodní instituce a akademičtí ekonomové, a proto není od věci nejrůznější spiklenecké dohady bod po bodu probrat. Nejde jen o to, že jsou zajímavější a důmyslnější, než bývá u podobných teorií zvykem. Také tuzemská ekonomika se nedávno otevřela a je vystavena nejrůznějším poryvům zvenčí. Některé teorie jistě časem zaslechneme i u nás - obzvláště budou-li naši politici hospodařit tak, že způsobí další měnovou krizi.

První na řadě: obchodníci s penězi

První na řadě jsou pochopitelně finanční spekulanti, kteří měnovou krizi "způsobili". Není dokonce neobvyklé, že přichází na řadu i antisemitismus, tedy fenomén donedávna v Asii spíše neznámý (na druhou stranu nemůže být hraní na protižidovskou strunu až tolik překvapivé vzhledem k tomu, že například Indonésie a Malajsie jsou převážně islámské státy). Proč se tedy finanční spekulanti do východní Asie najednou tak pustili? Jako obvykle "do sebe všechno zapadá". Amerika a vůbec celý Západ chtěly dostat Asii na kolena, potrestat ji za přílišnou hrdost na "nadřazené" asijské hodnoty. Proto dnes občany dosud tak úspěšných asijských zemí nutí poníženě připustit, že americký systém je "lepší, vyšší a nadřazený", zvolit "správný" americký typ demokracie, prostě se přizpůsobit americkému kapitalistickému modelu, počínaje účetními metodami, průhledností a konče respektem k akcionářům.
Druhým možným motivem je podle zastánců spikleneckých teorií snaha nadnárodních finančníků přinutit asijské země k levnému výprodeji vlastních aktiv. Thajsko, Indonésie a Jižní Korea dnes mají dvě možnosti. Buď hroutící se podniky a banky rychle zavřít a zaměstnance propustit, nebo je za "žebrácký groš" prodat Američanům či Evropanům. Především Jižní Korea ještě před počátkem krize v zásadě zakazovala vstup zahraničního kapitálu do svých největších podniků, bank a průmyslových konglomerátů. (Zahraniční kapitál do Koreje proudil většinou jen v podobě úvěrů a portfoliových investic.) A "důkazy" jsou nasnadě: představitelé koncernů, jako jsou General Motors a General Electric, dnes objíždějí Thajsko a Jižní Koreu a vyjednávají o nákupech či alespoň o kapitálové účasti v tamějších automobilkách a dalších průmyslových podnicích. Americké či evropské komerční a investiční banky pro změnu uvažují o koupi svých asijských protějšků. Není se tomu proč divit. Mnohé podniky jsou dnes k mání za pakatel, či dokonce za minusovou hodnotu, pokud investor převezme všechny závazky.
A vůbec nejvíce živí konspirativní teorie články v amerických novinách, které líčí, jak asijská krize americké ekonomice prospívá a svědčí. Spotřební zboží z východu je díky asijské devalvaci na amerických trzích levné, což snižuje americkou inflaci a možná povede i ke snížení úrokových měr. A nízké úrokové míry oživí ekonomiku, stavebnictví, trh s nemovitostmi apod., aniž by takové oživení hrozilo přehřátím ekonomiky nebo vyšší inflací. Když si lidé v Asii takové běžné články přečtou, stačí pak trochu svatého rozhořčení a mohou si pěkně nazlobeně říct: Tak vám se naše krize nakonec hodí. To jste to na nás pěkně "narafičili". A jak jste to měli báječně načasované na okamžik, když vaší (americké) ekonomice hrozilo přehřátí.

Finanční spekulanti se nemohou domluvit

Úvahy v tomto stylu šíří sám malajský premiér Mahathir, jehož názory ochotně přebírají především různí novináři a sloupkaři. S menším důrazem se přidali i vládní žurnalisté v Indonésii a protizápadní nálady šíří mezi stále nespokojenějšími občany například i militantní korejské odbory. Jak to ale všechno mohli obchodníci s penězi a dealeři sedící v klimatizovaných mrakodrapech způsobit?
Podle zastánců teorií spiknutí se vždy zaměřili na vybranou měnu a prováděli tzv. short-selling (česky by se dalo říci "prodej nakrátko"). V čem vlastně short-selling spočívá? Půjčím si větší objem domácí měny a zavážu se, že tento úvěr za několik týdnů nebo za pár měsíců splatím. Zapůjčený obnos pak hned převedu na dolary nebo si takovou možnost koupím. Pokud dojde k devalvaci (a s tím jako spekulant počítám), splatím nakonec půjčku v domácí měně, jejíž hodnota vůči dolaru je po devalvaci mnohonásobně nižší. Zločinní spekulanti se tedy mohli smluvit a jihoasijské země jednu po druhé ožebračit.
Tato teorie ale v jedné věci nápadně kulhá. Naprosto nutným principem finančního trhu je fakt, že obchodníci a dealeři nejednají ve shodě. Někdo spekuluje na udržení kurzu či jeho zhodnocení a někdo zase proti němu. Někteří spekulanti prodělají a jiní zase vydělají. Pochopitelně může vzniknout davová psychóza, resp. se projeví kolektivní instinkt, který otočí většinu poptávky jedním směrem, a většina investorů třeba začne prodávat. V tom okamžiku je již ale měna na skluzavce k devalvaci. Ti, co se k davové psychóze připojí pozdě, nemusí pochopitelně vydělat vůbec a naopak spíše prodělají. K tomu, aby se většina poptávky skutečně zhoupla jedním směrem, je tu ještě jeden, prozaičtější důvod: obchodníci mají k dispozici stejná čísla a reagují na stejný vývoj makroekonomických údajů.
Vezměme si příklad tolikrát osočovaného George Sorose. Na spekulacích proti thajskému bahtu jeho fondy vydělaly obrovské peníze, proti malajskému ringittu nespekulovaly vůbec a na indonéských trzích Soros podle všeho prodělal. Musíme se také podívat na motivaci dealerů a spekulantů. Jejich jediným motivem je zisk, a nikoli nějaké přemýšlení o tom, že někoho poníží či potrestají. Když dealeři peníze, s kterými hospodaří, patřičně zhodnotí, dostanou obrovské odměny, když prodělají nebo příliš riskují, přijdou o práci. Tečka. Finanční spekulanty můžeme považovat za hloupé či omezené, nebo naopak za geniální či příjemné, ale žádnou konspiraci jim nikdo prostě nedokáže.
Protiamerická teorie nesedí ještě v jednom bodě. Většina peněz proudila na nové asijské trhy z Japonska a z Evropy a Američané byli v menšině. Většina obchodů s postiženými měnami a akciemi asijských podniků probíhala na burzách v Hongkongu, Singapuru či Tokiu, nikoliv v New Yorku či Londýně. Nejzajímavějším faktem ale je, že dokud dealeři přinášeli na asijské měnové a akciové trhy nové a nové peníze a likviditu, nikdo je z ničeho neosočoval a východoasijské vlády a obchodníci je naopak vítali s otevřenou náručí. Jiná kapitola ovšem je, jak jsou mezinárodní finanční trhy dokonalé či nedokonalé: zda nejsou příliš iracionální či náladové, jestli nereagují přemrštěně, a zda proto nevyžadují určitou regulaci. Mnozí ekonomové dokonce mluví o určité krizi globálního kapitalismu.

Proklatí věřitelé

Dalším viníkem asijské krize jsou v očích konspirátorů věřitelé, tedy zahraniční banky. Asijskou krizi nezpůsobily jako latinskoamerickou úvěrovou krizi osmdesátých let astronomické vládní dluhy, příčinu je třeba hledat v soukromém sektoru. Podíl státního přerozdělování na hrubém domácím produktu je v Asii relativně malý a většina postižených zemí dokonce vytvářela rozpočtový přebytek. Především soukromníci si ale napůjčovali obrovské peníze, které dnes, tedy po devalvaci, nedokážou splácet. Byly to především soukromé banky, které si samy lacino půjčovaly v zahraničí a investovaly do nesmyslných projektů typu mamutích golfových hřišť, širokých dálnic vedoucích nikam (Thajsko), největších mrakodrapů na světě (Kuala Lumpur v Malajsii) či do výroby národního automobilu (Indonésie). Jenomže vlády v postižených zemích dnes nedávají vinu svým lidem. Naopak se ptají: Kdo to umožnil a kdo za to může? Vaše evropské, americké a japonské banky, které k nám valily peníze hlava nehlava. Můžete za to vy. Vy jste vytvořili to, čemu dnes říkáte bubliny. A dnes, když bubliny splaskly, si levně koupíte naše banky a nemovitosti.
Tomuto obvinění se čelí pochopitelně daleko obtížněji. Stovky thajských či indonéských obchodníků nebo bankéřů dnes krčí rameny: Měl jsem dvě možnosti, buď si půjčovat peníze doma za řekněme čtrnáctiprocentní úrok, nebo si půjčit v dolarech u francouzské či japonské banky za osm procent. Kdybych si půjčoval za vysoký úrok doma, choval bych se jako blázen. A pojišťovat se proti kurzovému riziku je nákladné. Proč také, když naše vlády, ekonomičtí experti a instituce jako Mezinárodní měnový fond (MMF) nám navíc tvrdili, že žádná devalvace nehrozí.
Němečtí či francouzští bankéři dnes ovšem na otázku, proč napůjčovali do jihovýchodní Asie tolik peněz, odpovídají úplně stejně: dělat to museli, protože to dělali všichni ostatní. Není divu, všechny země v regionu rostly o téměř deset procent ročně a ředitel německé banky by patrně obtížně vysvětloval svým akcionářům, proč nepůjčuje a neinvestuje tam, kde půjčují a investují všichni, tedy tam, kde se vydělávají obrovské peníze. Vysvětlení bankéřů dnes znepokojují řadu odborníků - jsou dalším argumentem pro diskusi o možné krizi globálního kapitalismu. Kde zůstala pravidla obezřetnosti a hodnocení rizika, kterými se evropské či americké banky řídí na domácích trzích? Je to tak, že když nějaký region roste, půjčují tam všichni peníze úplně bezhlavě, a když se vítr obrátí, nechají své věřitele padnout?
Pravda bude zřejmě nakonec jako obvykle někde uprostřed. Zahraniční banky skutečně přispěly k nafouknutí bublin a nehodnotily správně úvěrová rizika. Nejdříve podlehly všeobecnému nadšení (příští století patří Asii apod.) a posléze naopak všeobecnému pesimismu. Bankéři ale mají omluvu: slušné informace o jihoasijských ekonomikách byly těžko dostupné a veškerá konkurence půjčovala peníze také. Makroekonomické ukazatele všech postižených zemí byly ještě před rokem (s výjimkou Thajska a tamějšího obchodního deficitu) úplně zdravé a dnes tolik kritizovaný "crony capitalism" (tedy kapitalismus opírající se o vlivné přátele a vazby mezi podnikateli a vládou) a klientelismus se zdály být západním podnikatelům rozumnou alternativou, protože ve většině postižených asijských zemí neexistuje a neexistovala spolehlivá a dostatečná legální infrastruktura.

Další nepřítel - MMF

Kdo pečlivě sleduje světový tisk, musí získat pocit, že nejvíce nenáviděným člověkem na zeměkouli je v tomto okamžiku šéf Mezinárodního měnového fondu Michael Camdessus - platí to především o tisku americkém. A to dále živí konspirativní teorie. Mnozí lidé v Asii již dávno považovali MMF za vyslance "krvežíznivých amerických kapitalistů" a nyní se v tom mohou utvrdit: ve vyspělém světě dnes MMF nevybíravě kritizuje levice i pravice. Levice tvrdí, že fond způsobuje svou přísnou politikou sociální strádání, pravici zase vadí, že schvaluje devalvaci a doporučuje zvyšovat daně. Stěžuje si i celá řada věhlasných ekonomů (Sachs, Krugman apod.). Pro přiživení konspirativní teorie pak není podstatné, že kritika známých ekonomů je sofistikovaná a konspiraci vylučuje ("vždyť ten váš Jeffrey Sachs také říká, že všechno způsobil MMF"). Skutečně se ale zdá, že se politika fondu ocitla tak trochu v začarovaném kruhu. Nebo ještě jinak: každý krok, který MMF navrhuje, má značné náklady a je otázka, zda tyto náklady mnohdy nepřevažují nad výnosy.
Ve většině postižených zemí doporučoval MMF zavedení tzv. plovoucího kurzu, což mělo znejistit spekulanty. Pokles kurzu měl také zlevnit export z postižených zemí a pomoci znovu nastolit ekonomickou rovnováhu. Devalvace se ale vymkla kontrole a mnozí ekonomové z toho viní právě MMF. Pokles kurzu navíc prodražuje splácení dluhů již tak po uši zadlužených podniků.
MMF také navrhuje zvýšit úrokové míry, protože pokles kurzu hrozí inflací. Jenomže vysoké úrokové míry ještě více zvyšují dluhovou zátěž již tak zoufale předlužených firem. Firmy bankrotují a banky, které mají nedostatek zdrojů, začnou přidělovat úvěry pouze vlivným přátelům (to hrozí především v Indonésii).
MMF tlačí na rozpočtové škrty a odstranění dotací. Jenže vládní výdaje jsou ve většině postižených zemí relativně malé a je otázka, jestli podobné škrty mohou vést ke snížení poptávky po dovozech.
Fond také prosazuje rychlou likvidaci nejhůře postižených bank. Uzavřené pobočky ale vyvolávají paniku mezi obyvatelstvem a mohou dostat do problémů i banky relativně zdravé.
MMF navrhuje zvýšit daně, protože i tím se omezí poptávka po dovozech. Je to podobný efekt, jakého mají docílit rozpočtové škrty. Jenže vyšší daně mohou mít také stejné důsledky jako vysoké úrokové míry a recesi mohou prohloubit více, než je nutné. Fond bývá kritizován také za to, že si přisvojuje stále více kompetencí. Místo aby zůstal pouze věřitelem poslední instance, začíná diktovat mikroekonomickou, a dokonce i daňovou či antimonopolní politiku suverénním státům. V tomto ohledu je ale třeba se fondu zastat. Dokud totiž věnoval pozornost pouze makroekonomickým ukazatelům, kritici pro změnu tvrdili, že MMF "necitlivě" zajímají jenom souhrnná čísla.
Další kritika fondu směřuje k tomu, že je málo průhledný. Fond se ale hájí tím, že například Thajsko dlouho na jeho potíže v důvěrných dokumentech upozorňoval. Kdyby svou kritiku uveřejnil dříve, vyvolal by tím paniku na finančních trzích, jejímž by se pak stal jediným viníkem. To je rozumný argument, diskusi o větší průhlednosti washingtonské instituce ale neuzavřel, protože k panice nakonec v Indonésii došlo tak jako tak.

Globální krize na obzoru

Otřesy na evropských měnových trzích v roce 1992 trvaly pár týdnů a proti tomu, co se stalo v Asii, se nám mohou zdát téměř komické. Mexická měnová krize na přelomu let 1994 a 1995 přišla naprosto nečekaně, byla velmi drastická a teprve dnes se z ní Mexiko pomalu dostává. Asijskou krizi rovněž nikdo nečekal - a dosáhla naprosto nevídaných rozměrů. Když dnes ekonomové spekulují nad tím, jak dlouho bude léčebná kúra v Asii trvat, mluví se znovu o třech, ale i pěti těžkých letech. Zdá se, jako by každá nová krize byla hlubší, otřesnější, a hlavně dražší. Záchranné půjčky Mexiku činily 40 miliard dolarů a "výkupné" pro celou jihovýchodní Asii bude stát nejméně čtyřnásobek. Co když příště přijde na řadu Brazílie? Koho s sebou ještě strhne? Co když další lavinu spustí čínská devalvace? A kdo to všechno zaplatí?
Ekonomové se dělí zhruba na dva tábory. První z nich říká, že otevřené finanční trhy fungují dobře, pokud ekonomiky vesele rostou, ale v okamžicích otřesů reagují panicky, hystericky a nesmyslně, tudíž vyžadují jistou míru regulace. Jedním z největších zastánců tohoto názoru je například George Soros, jeden z nejvýznamnějších spekulantů na světě. Vždy tvrdil, že finanční trhy jsou nedokonalé a on jenom využívá toho, co mu svět a vlády umožňují. Soros proto navrhuje na obranu proti podobným spekulantům zavést mamutí nadnárodní pojišťovací společnost, u které by se vlády pojišťovaly proti kurzovým rizikům. Tato instituce by na oplátku požadovala od vlád maximální možnou míru průhlednosti národních ekonomik a přesná čísla o celkovém zadlužení včetně zadlužení soukromého sektoru. Jiní ekonomové dokonce navrhují zavést tzv. Tobinovu daň, kterou by nějaká nadnárodní instituce vybírala z každé mezinárodní měnové transakce. Taková daň by zvýšila stabilitu a spekulantům by ubrala apetit. Jsou tu ovšem i vážné námitky. Kdo by ten pohyb miliard, přesouvajících se během pár vteřin po celé zeměkouli, monitoroval? A souhlasily by všechny země s jejím vymáháním? Proto je zavedení Tobinovy daně velmi nepravděpodobné a její vznik by brzdily především Spojené státy.
Druhá skupina ekonomů tvrdí, že regulace všechno jenom zhorší, mimo jiné i z toho důvodu, že kapitál si stejně vždycky najde cestu, jak ji obejít. Doporučují opačnou cestu: stačilo by, kdyby vůbec neexistoval věřitel poslední instance, tedy MMF. Právě on prý jenom prohlubuje morální hazard na kapitálovém trhu. Zahraniční banky napůjčovaly do jihovýchodní Asie tolik peněz, protože si mohly být jisty tím, že když se něco stane, MMF je vytáhne z bryndy. Kdyby s něčím takovým nemohly ani ve snu počítat, byly by mnohem opatrnější a stejně tak opatrné by byly fondy a podniky, které v těchto zemích investovaly. Opatrnější a ochotnější k reformám by byly i jihoasijské vlády.

Proč neobvinit také demokracii

V souvislosti s asijskou krizí bývá rovněž často osočována demokracie a ruku v ruce s ní stranická politika. Právě demokracie, kterou si Západ a Spojené státy tolik přejí, prý prohloubila korupci a nezdravé vztahy mezi vládou a podniky. Thajsko je pověstné kupováním hlasů a podobně jsou na tom Filipíny a v jistém ohledu i Malajsie. Hlavními představiteli politických stran jsou tam bohatí magnáti, kteří si diktují politickou agendu výhodnou pro svůj byznys. Zlatá autoritativní osvícená vláda s omezenou mírou demokracie jako v Singapuru! Kritizována bývá dokonce i svoboda tisku, a to ze stejného důvodu. Média patří magnátům, kteří šíří pomluvy jeden o druhém, a rozlišovat mezi zprávou a cílenou pomluvou prý není dost dobře možné. A podívejme se na Čínu a Vietnam: demokracii nemají a nakažlivá krize je nepostihla. Těmto názorům lze čelit jednoduše.
Fakt, že krize nepostihla Vietnam a Čínu, nesouvisí ani tak s demokracií jako spíše s tím, že tyto země nejsou ještě otevřenými tržními ekonomikami, protože nemají volně směnitelnou měnu, navíc nejsou členy Světové obchodní organizace a dosud chrání část svého průmyslu. Odvolávat se na vzorný příklad uzavřených ekonomik by ale bylo i mezi obyčejnými lidmi z nejhůře postižených jihoasijských zemí nemožné: dobře totiž vědí, že životní úroveň v Číně je pořád třikrát nižší než v Indonésii, pětkrát nižší než v Malajsii a desetkrát horší než v Jižní Koreji. Málokdo také pochybuje o tom, že pokud chtějí Vietnam nebo Čína dosáhnout ekonomické úrovně, jež je obvyklá jinde, budou muset nejdříve svůj obchod tvrdě liberalizovat.
Demokracie je zřejmě opravdu západní vynález, v Asii ji ale nikdo násilně neprosazoval zvenčí, naopak se k ní v daleko významnější míře rozhodli tamní lidé sami - Thajsko je například konstituční monarchií od roku 1932. USA sice nepřímo ovlivnily vznik jihokorejské či filipínské demokracie, předtím ale dlouhá léta přímo podporovaly v Jižní Koreji vojenský režim a na Filipínách Marcosovu diktaturu. Pentagon ostatně dosud finančně podporuje cvičení indonéské armády, i když Indonésie není demokratickou zemí.
Jihoasijská krize přesto s demokracií souvisí, i když jinak, než tvrdí kritici západní politické kultury. Ve všech postižených zemích má totiž své hluboké nedostatky. Pro vyspělé země by to mělo být poučení: pokud přece jen chtějí demokracii ve světě prosazovat, nestačí se spokojit se svobodnými volbami, ale stejně důležité je tlačit na vznik kvalitního právního řádu, na pevný ústavní systém, dodržování občanských svobod a dalších nezbytných demokratických institucí, kterými je omezována a brzděna moc volených politiků. Jinak jsou náchylní ke korupci jako jejich kolegové z diktátorských nebo autoritářských režimů. A fakt, že důsledkem korupce je slabost ekonomiky, v horším případě krize podobná té jihoasijské, platí na celém světě.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Proklatí Američané

Konspirativní teorie jsou tradičně vyhroceny především proti Americe. USA si přece přály liberalizaci měnových a kapitálových trhů a nejvíce ze všech ji prosazovaly. Americká pomoc Thajsku a Indonésii je také ve srovnání s Mexikem mnohem menší. Jaký má účel, že Američané dnes podporují demokracii v Koreji, ale v Indonésii nikoliv? Právě americké ratingové agentury (jako například Moody's) snížily rating postižených zemí, a tím krizi ještě prohloubily. Americké banky a korporace zase ekonomický propad využily a dnes nakupují levná aktiva. Jednou z nepochybných příčin krize byl růst kurzu amerického dolaru, k němuž byla ještě před rokem připoutána většina postižených měn, které se spolu s ním příliš zhodnotily. Většina manažerů investičních fondů a většina investičních bankéřů jsou navíc Američané. A nemůže být náhoda, že MMF sídlí ve Washingtonu, kde stojí budovy úřadů americké vlády.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.