Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Společným soupeřem je inflace

15.7.1996

S viceguvernérem ČNB Pavlem Kysilkou o bankách, dvou miskách vah a hrůze z neosvícené vlády

Ing. PAVEL KYSILKA (*1958) vystudoval Vysokou školu ekonomickou (VŠE) v Praze. V 80. letech působil na VŠE a v Ekonomickém ústavu ČSAV, po listopadu 1989 krátce jako proděkan na VŠE a pak poradce ministra Dyby. Od počátku roku 1992 je členem bankovní rady České národní banky, od února následujícího roku jejím viceguvernérem. Byl odpovědný za přípravu a provedení měnové odluky.

Lidé vědí, že vláda rozhoduje hlasováním. Bankovní rada České národní banky (ČNB) je však pro ně tak trochu tajemným bratrstvem. Jak se rozhodujete v bankovní radě?Zákon stanoví, že každý člen bankovní rady má jeden hlas - včetně guvernéra, tedy dohromady sedm hlasů. Jakmile ale rozhodujeme o významných věcech, o měnovém opatření, změnách zákonů či o stažení licence nebo nucené správě, diskutujeme tak dlouho, dokud nedosáhneme plného konsenzu.To zní trochu záhadně.Pokud jsou například čtyři členové bankovní rady přesvědčeni, že opatření je správné, a dva ještě ne, diskutujeme dál, přesvědčujeme jeden druhého, hledáme pro a proti, rozebíráme všechny aspekty. V diskusi se snažíme najít správné řešení při dané znalosti problematiky. Zatím se nám to vždycky povedlo a o klíčových věcech jsme rozhodli konsenzuálně. Hlasujeme o takových věcech, jako je např. podoba pamětních stříbrných mincí.Parlament ČR bude po volbách mnohem silnější institucí než dosud. Pro vás by se mohl trochu otevřít prostor, mohli byste být političtější a přesvědčovat poslance o nutnosti rychlejší liberalizace ekonomiky, protože to přímo souvisí s inflací. Nechcete být aktivnější vůči poslancům?ČNB dosud měla dostatek příležitostí hovořit s poslanci a vysvětlovat jim své názory a preference. V rozpočtovém výboru i v bankovní komisi. Mluvíme tam otevřeně, často až na hranici bankovního tajemství. My jsme neváhali kriticky hovořit o některých aspektech vládní politiky, poslanci nezneužívali informace, které od nás dostávali. Doufám, že tahle praxe bude pokračovat.

Banka a vláda
Nezávislost centrální banky nespočívá pouze v legislativě. Záleží také na politické vůli: zda si občané a poslanci nezávislou instituci skutečně přejí. To je příklad Německa, kde si po zkušenosti dvou hyperinflací za století nedají na Bundesbanku sáhnout. Jak hodnotíte po pěti letech nezávislosti poměry u nás?Bankovní radu - každého člena zvlášť a na šestileté období - jmenuje u nás prezident. Ze zákona skládáme účty parlamentu. Minulý parlament (především jeho rozpočtový výbor a bankovní komise) vždy zdůrazňoval nezávislost centrální banky jako jednu z hodnot, kterou má chránit. Ve vystupování poslanců bylo znát, že si hodnoty naší nezávislosti cení. Sami se také v základních věcech nezávislí cítíme a předpokládáme, že nový parlament se vůči nám bude chovat obdobně. Určitě ale platí, že nezávislost centrální banky musí být šířeji založená, že parlament vždy jenom reflektuje něco, co sdílí veřejnost.Vaše nezávislost má vysloveně nekonfrontační charakter - každé důležité rozhodnutí stejně konzultujete s vládou. Jako byste nechtěli za žádnou cenu provokovat.Vždycky je lepší být konsenzuální. Ne ovšem za cenu ústupků z principů, které máme ze zákona hájit. Vždy jsme radši, když náš názor zároveň sdílí vláda. Když vidíme, že je možnost ji přesvědčit nebo s ní konzultovat například širší ekonomické aspekty nějakého kroku, vedeme dialog. Ale rozhodně ne proto, aby vláda říkala, co smíme, nebo ne, ale proto, abychom ji přesvědčili. Někdy potřebujeme, aby vláda udělala kroky, které jsou podpůrné vůči našim opatřením. Jindy je ale nutné jednat okamžitě a převzít plnou odpovědnost.Proslýchá se, že když jste rozhodovali o posledních protiinflačních opatřeních, zúčastnil se jednání ministr Kočárník. Shodli jste se s ním?Ministr financí může přijít na zasedání bankovní rady vždy, program má předem k dispozici. My známe důkladněji všechna čísla a statistiky, protože v nich denně žijeme. Snáze se tedy orientujeme, a pro člena vlády je pochopitelně obtížnější vyjádřit se ke konkrétnímu nastavení čísel. Pokud jde o protiinflační opatření, diskutovali především členové bankovní rady a ministr neměl námitek. Cítili jsme ale jeho podporu v tom, že musíme postupovat restriktivně.Souhlasíte s názorem, že se - v důsledku poměru sil po volbách - stanete mnohem důležitější institucí hospodářské politiky, než tomu bylo dosud?Já to tak nevidím. Je to složitější. ČNB má sice významné, ale přece jen omezené pole působnosti. Má na starosti stabilitu měny a bankovního sektoru. I k tomu ale potřebuje zodpovědné chování vlády a Fondu národního majetku (FNM). Navíc jen těžko můžeme ovlivňovat všechny ostatní úseky hospodářské politiky. K určitým záměrům vládní politiky, zejména v oblasti rozpočtu, a k záměrům FNM (i zde se jedná o obrovské toky peněz) se vyjadřujeme a budeme tak činit dál. Obecně platí, že nestabilní vlády mají větší sklon k populističtější politice, ke koupi politické podpory za cenu volnější rozpočtové politiky. V případě nové vlády teprve uvidíme. Kdyby hrozila ztráta disciplíny, necháme se pochopitelně slyšet. V této chvíli to, myslím, nehrozí. Zaznamenal jsem také, že sociálnědemokratická část opozice prohlásila, že zatím nehodlá nabourávat politiku vyrovnaného rozpočtu. Musím ale zdůraznit, že z měnového hlediska bude klíčovým momentem nejbližších let nutnost udržet princip vyrovnanosti celkového rozpočtu. Nejde jen o státní rozpočet, ale o všechny veřejné příjmy a výdaje. Příští rok v listopadu vyprší moratorium na použití prostředků z malé privatizace, což může být až 28 miliard korun. Zákon praví, že o těchto penězích bude napřesrok rozhodovat parlament. Naším partnerem je tedy nejen vláda, ale i parlament a FNM. Půjde o to, aby to byli spoluhráči, a ne protivníci. Společným soupeřem by měla být pouze inflace.

Inflace
V souvislosti s nedávnými protiinflačními opatřeními vás někteří kritici napadají, že se ČNB příliš zaměřuje na sledování růstu měnové zásoby, na množství peněz v ekonomice. Inflace má u nás podle nich jiné příčiny, především strukturální.Není pravda, že se úzce zaměřujeme na ukazatel měnové zásoby. Již delší dobu říkáme, že v příštích čtyřech pěti letech se inflace nemůže výrazně snížit, aniž by se udělaly další kroky v liberalizaci ekonomiky. Některé strukturální záležitosti v ekonomice se mění samovolně: kapitálový trh začíná fungovat lépe, všichni se učíme hospodařit, banky se učí lépe směrovat úvěry - nikoliv do ztrátových projektů, ale do lepších a návratných. S tím, jak se zkvalitňuje chod většiny firem, s tím jak se všichni (i v domácnosti) učíme žít v tržní ekonomice, klesá i základna pro inflaci. Něco jde tedy samovolně, ale něco musí dát do pohybu další liberalizační kroky, zejména v oblasti trhu práce, na trhu s byty, v odbourávání regulace cen. Jen málo z toho však záleží na nás. Tam, kde jsme sami mohli, např. v oblasti směnitelnosti koruny, tedy ve věci devizového zákona, jsme liberalizaci prosadili.Můžete se pokusit laikovi vysvětlit, co vlastně sledujete?Centrální banka sleduje jakési váhy: na první misce vah leží peníze, které jsou v ekonomice, na druhé misce to, co se vyrobí. Když banka poskytne nějaké firmě úvěr, naplní první misku. Firma zaplatí své zaměstnance, dodavatele a něco vyrobí. Stává se ovšem, že její zboží není k ničemu, a firma tudíž nepoloží nic na druhou misku vah. Zaměstnanci a dodavatelé ale dostali zaplaceno a do ekonomiky, přestože se nic užitečného nevyrobilo, byly vpuštěny peníze. Když leží víc na první misce, poptávka převyšuje nabídku. Nerovnováha se řeší buď dovozy, nebo se zvednou ceny. Zpravidla ale dochází k obojímu, a to se právě dnes u nás děje. Na vahách stále převažuje první miska (peněžní zásoba) a my ji musíme redukovat. Nic jiného nám nezbývá. Proto jsme přijali tak razantní opatření.S tím, jak dlouhodobě roste produktivita ekonomiky - a to je ta druhá miska -, vyrovnávají se váhy zčásti i samy o sobě. Jde to však pomalu, jsou tu určité bariéry, a proto musí ČNB zasahovat.Jaké to jsou bariéry?Špatně fungující trh pracovních sil a nefungující trh s byty. Výrobce je schopen prodat dvojnásobek produkce, ale nenajde pracovní síly, protože nefunguje trh s byty a je všeobecný nedostatek pracovních sil. Když chce mít zisky, zvedne cenu. Tím ale otevírá prostor pro konkurenci ze zahraničí. Další liberalizační kroky na trhu pracovní síly by určitě snížily systémově nebo strukturálně "zabudovanou inflaci".Stát navíc reguluje ceny, zejména nájemné a energii. Výrobci a domácnosti, protože platí nižší cenu, nedostávají správnou cenovou informaci, nevědí, kde šetřit (šetření může vést k snižování nákladů), nemohou se zkrátka rozumně rozhodovat. Okamžité uvolnění cen by sice inflaci jednorázově zvýšilo, ale v dlouhodobém horizontu by bylo prospěšné pro celou ekonomiku i pro inflaci. To vše je třeba - spolu se sociálními aspekty podobných kroků - pečlivě zvažovat a diskutovat o tom.S inflací úzce souvisí míra nezaměstnanosti - je-li nízká, tlačí mzdy a ceny nahoru. U nás je sice nízká, ale podle statistik tu pracovní síla cirkuluje rychleji než v normální zemi. Takže by asi liberalizace nezaměstnanost nezvýšila.Je pravda, že proces ztráty a nalezení místa je u nás rychlejší než v západní Evropě - to dokazuje, že navzdory tvrzení mnohých kritiků dochází ke strukturálním změnám na podnikových úrovních. Navíc stejná reforma, která u nás vede k nezaměstnanosti 2,8 % obyvatel, vedla na Slovensku k 11,7 % a v některých našich regionech také k téměř 10 %. Měřítkem liberalizace trhu práce jsou dva momenty: možnost podnikatelů snáze propouštět a najímat nové pracovníky (propouštění je obtížnější proces, omezený zákonem) a otázka minimální mzdy. Podmínky lze považovat za liberální, jen pokud tato mzda neexistuje nebo je velmi nízká. Další liberalizace v tomto směru by ale v současnosti patrně žádnou výrazně větší mobilitu pracovní síly nevyvolala. Neslyšel jsem, že by firmy měly dramatické problémy s propouštěním. To nám však nic neříká o regionální mobilitě pracovní síly, která je mizerná. Dovážíme levnou pracovní sílu z Ukrajiny, přitom máme rezervoár pracovních sil v mnoha regionech. Určitá část lidí ze Vsetína nebo Karviné by se jistě stěhovala do Prahy, kdyby našla na okraji města levné bydlení. To však bez liberalizace trhu s byty nejde.

Malých bank ubývá
Stále více lidí tvrdí, že by privatizace nebyla možná bez menších soukromých bank, které byly použity k riskantním a ztrátovým privatizačním úvěrům. Teď, když je v zásadě doprivatizováno, je už nikdo nepotřebuje a jdou ke dnu. Byl to záměr "použít" nové banky k privatizaci?Rozhodně nikdo neříkal, že se musí úvěrovat privatizace.Ale to vám přece bylo jasné.Naše licenční politika byla skutečně velmi liberální, ale rozhodně ne proto, že jsme chtěli proúvěrovat privatizaci. Největší díl privatizačních úvěrů stejně nesla spořitelna, Komerční banka, IPB. Na privatizaci se malé banky podílely takovou měrou, jakou měly váhu v bankovním sektoru. Jedním z důkazů je i to, že procento špatných úvěrů pramenících z doby privatizace je v portfoliích malých i velkých bank stejné. Velké banky byly ale schopné vytvořit díky své velikosti dostatek rezerv. Malé banky nevznikly proto, že jsme potřebovali proúvěrovat privatizaci, a tak tedy ani dnes v žádném případě nestojí otázka tak, zda ještě malé banky potřebujeme. Jejich vznik vyvolala především obrovská poptávka po bankovních službách podnikatelům, občanům i domácnostem v době, kdy vůbec nefungoval platební styk apod. Pod obrovským tlakem a pro vysokou poptávku se povolovaly malé banky proto, aby doplnily trh novými produkty. Některé byly schopné a vyrostly, některé ne.Licencí jste dali 58. Dnes zbývá malých bank již jen málo a kdoví, jestli nějaké zbudou. Připouštíte si vůbec nějaké chyby? Nešlo se někde poučit? Copak se nedalo nikde ve světě zjistit, že vznik tolika bank a rozjezd bankovnictví musí spolu s privatizací a liberalizací podnikání vést nutně k tomu, že mnohé nové banky zkrachují?Ne. Kdybychom se pouštěli do reformy v Česku dnes, mohli bychom se poučit v Polsku, Maďarsku atd. Dneska se na nás mohou poučit ostatní, ale už vlastně nikdo není: všichni si už banky napovolovali, od Ukrajiny přes Pobaltí po Gruzii, a potíže již mají, nebo je brzy mít budou. V Německu a Japonsku po válce vlastně tyto věci řešit nemuseli - tam stačilo konsolidovat stávající bankovní sektor. Dnes bych nově se reformující zemi radil: Nepodlehněte těžkému společenskému tlaku na řešení problému v bankovním sektoru tím, že budete dávat spoustu licencí. Ale pozor. V době, kdy se u nás povolovalo nejvíce bank, na jednu poskytnutou licenci existovalo tři až pět odmítnutých. A spousta dalších byla odmítnuta už ve dveřích.Takže připouštíte, že vaše instituce jako dohlížitel a regulátor byla stejně nezkušená jako ředitel nějaké nové malé banky?Zkušenost dnešního a tehdejšího bankovního dohledu nepoměřuji, ale přeci jen - základy jsme znali, nikdy jsme nedali povolení, pokud v čele nestál člověk, který měl zkušenosti v bankovním sektoru apod. Jenže tu byly banky, které půl roku fungovaly podle všech regulí, normálně a zdánlivě profesionálně, a pak je převzali lidé, kteří je tzv. vytunelovali. To musí ale zajímat orgány činné v trestním řízení.Tvrdili jste, že budete na banky tlačit, aby o sobě uveřejňovaly více informací. To se nestalo. Kdyby si chtěl dnes nějaký klient uložit úspory u menší nebo střední soukromé banky, čeho by si podle vás měl všimnout, pokud si chce mezi těmi zbylými vybrat? Je přece ve vašem zájmu, aby si lidé své peníze v menších a středních bankách nechali.Za prvé: není pravda, že neděláme nic ve věci informační povinnosti. Připravujeme novelu bankovního zákona a je to jeden z bodů. Lidé by si měli všímat, kdo je v managementu banky, kdo ji vede čtyři roky a banka je přitom bez problémů, kdo je větší akcionář, jak dlouho atd. Také náhlá změna manegementu může cosi signalizovat. Také již to, že se člověku nedostává uspokojivé odpovědi, je negativní signál. Někdy se říká, že vysoké úrokové sazby mohou být varující. To je pravda, ale ne vždy. Když se zeptáte cizince, proč má úspory zrovna v této bance, odpoví, že je tam měl již otec, že je to rodinná banka apod. U nás banky nemají historii a o to je to obtížnější.

Jímá mě hrůza
Před časem se diskutovalo o tom, zda se příliš neblížíme německému modelu. Dnes už diskuse přestaly, protože v tomto modelu jsme, všichni se podle toho zařizují a plánují do budoucna. Například velké banky si budují vlastnická impéria v průmyslu, univerzalizují spektrum služeb apod.Ta diskuse je trochu mimo. V Německu jsou privátní banky, a pokud v nich má stát podíl, tak většinou bez hlasovacího práva. Za druhé jsou to banky s rozptýleným vlastnictvím, takže je nikdo nemůže nějak dramaticky ovládnout. U nás má v bankách podíl stát, který se do jejich práce neplete, protože se chová osvíceně. Jímá mě ale hrůza z toho, že tady nemusí být vždy osvícená vláda a někdo někdy může začít tento vliv zneužívat. To nemá s německým modelem nic společného. Banky v Německu prostě přistupují k firmám jinak, pomáhají jim restrukturalizovat se atd., kdežto u nás je ta symbióza spíše zneužívaná než využívaná. Banky se vlastnicky zaháčkovaly v ekonomice a v průmyslu proto, aby si udržely klientelu. Nežijí tu v konkurenčním prostředí mimo jiné proto, že si drží násilím klientelu prostřednictvím vlastnického pouta přes investiční fondy a společnosti. Znám kvalitní firmy, které měly na to, aby získaly úvěr za poměrně slušných úrokových podmínek, a nemohly to udělat - nemohly od své banky odejít, protože ta je vlastní.Já bych o amerických a německých modelech nehovořil. U nás existuje jakýsi posttransformační model, ještě se neusadil. Celá struktura je nechtěným - neříkám, že nepredikovatelným - důsledkem kuponové privatizace a může se ještě změnit.Jaká je vaše představa privatizace větších bank?Platí, a to nikdo nezmění, že banka, která není soukromá, nemůže být efektivní ani příliš koncepční. Naše kamenné banky nejsou dosud zdaleka tak efektivní jako banky zahraniční a chybí jim i koncepce a vize - profil banky za deset až patnáct let, přežití v otevřené Evropě atd. Za situace, kdy jsou navíc klíčové segmenty ekonomiky vlastněny bankami a banky jsou vlastněny státem, nám to nemusí vadit, dokud se stát bude chovat osvíceně.Musíme zvážit, zda má jít příprava dlouhodobé koncepce ruku v ruce s privatizací, nebo zda se tyto věci dají dělat zvlášť. Vše může jít odděleně. Lze privatizovat a nechat banku starat se samu o sebe. Ale já říkám, že stojí za pokus spojit tu koncepční vizi či práci na budoucím profilu s privatizací. Jestliže se to nepodaří, což se v bankovnictví stává často, tak se vše musí ponechat skutečně na budoucích vlastnících. V tom případě platí, že stát by neměl prodat podíly do rukou nezodpovědného vlastníka či "vlastníka s otazníkem". Naše banky jsou stále tak malé, že nějaká "finanční skupina s otazníkem" může to, co udělala v malém, udělat i ve velkém. To je obrovské riziko. Například v Německu se to stát nemůže - tak třeba Deutschebank je tak obrovská, že v ní nikdo nemůže převzít tak velký balík akcií, aby mohl banku poškodit, vykrást či vytunelovat. To není možné, protože takovou sílu a tolik peněz nikdo nemá.

Lidé nám musí věřit
Mají lidé centrální banku uctívat, nebo se jí mají bát?Musí jí věřit. Kredibilita instituce je klíčovou záležitostí, bát by se v žádném případě nikdo neměl, lidé by měli cítit oporu. Uctívat nás také nemusí. Centrální banka musí spoléhat nejen na nějaké exaktní nástroje, ale i na psychologické působení na společnost a ekonomiku. Když řekne představitel ČNB, že očekává to a ono, nemělo by to vzbuzovat pochyby a mělo by se to i určitým způsobem samo naplňovat. Když řekne, že očekává nárůst určitých úrokových sazeb, tak by to měl říci s velmi dobrým rozmyslem. Tím, že si silná centrální banka stanoví určitý inflační cíl, vede společnost k tomu, aby se podle jejího záměru chovala. Pokud řekneme, že v příštím roce je možno očekávat další významné snížení inflace, bylo by ideální, kdyby si každý řekl: Ano, nemám důvod tomu nevěřit a zabuduju to do svých mzdových kontraktů, do představ o cenovém vývoji, do smluv s odběrateli a dodavateli, do cenových kontraktů. A naše vize se skutečně naplní. Pokud by skutečnost byla nakonec významně jiná, centrální banka důvěryhodnost ztrácí.Fakt, že tu existuje nezávislá centrální banka, by měl být ale přeci jen pro někoho nepříjemný. Třeba pro parlament nebo vládu, která se chystá chovat nezodpovědně či populisticky. Centrální banka dokáže na populismus reagovat a odpovědět mu restriktivní měnovou politikou.Vzhledem k tomu, že ze zákona pečujete o stabilitu měny, tedy i o kurzovou stabilitu, můžete se dostat do situace, že musíte mlčet, nebo dokonce lhát. Kdybyste říkali pravdu, mohou být pak mnohá opatření zbytečná.Lhát by se nemělo, ale mlčet je někdy důležité. Pokud bychom lhali, ztratíme důvěryhodnost. Klíčová rozhodnutí o kurzu a úrokových sazbách děláme v reálném čase a v tom okamžiku je i vyhlásíme. Kdybychom rozhodovali o devizovém kurzu nebo úrocích třeba i s jednodenním předstihem, jímá mne hrůza, protože by toho mohl kdokoli z našeho okolí strašlivě zneužít. Takové věci neutajíte. Když uděláme nějaké opatření, okamžitě formulujeme zprávu pro tisk a posíláme ji do ČTK. Taková informace se musí okamžitě stát veřejným statkem.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.