Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Standardní únava Václava Klause

22.4.1996

Bude mít po volbách český premiér více energie než dnes?

Pokud se nic podstatného nestane, současná vládní koalice si po volbách dokonce upevní své pozice. Jisté pak je, že Václav Klaus se znovu stane českým premiérem. Většinou se v této souvislosti míní, že se tím nezmění politický kurz vlády. Tak jednoduché to ale zase není. Jaký je totiž vlastně stávající kurz Klausova kabinetu a co můžeme od staronového premiéra v příštích čtyřech letech čekat?

Nechuť k experimentům
Z toho, co Václav Klaus píše ve svých sloupcích či říká v rozhovorech, je patrné, že jeho přesvědčením je klasický liberalismus. V USA by byl Klaus považován za tzv. libertariána a sám by se tomu označení patrně nebránil (ostatně je také členem hayekovské libertariánské montpelerinské společnosti). Někdy ovšem bývá - poněkud zjednodušeně - také označován za konzervativce. Klaus je však spíše než konzervativcem v politickém slova smyslu člověkem povahově konzervativním. Bytostně nemá rád experimenty a není náhodou, že jediný, který svou autoritou zaštítil, byla kuponová privatizace (autoři této ideje, Dušan Tříska a Tomáš Ježek, jej také dlouho přesvědčovali). Jakékoliv jiné experimentování je Klausovi cizí: nezamlouvá se mu radikální myšlenka privatizace důchodového zabezpečení podle chilského vzoru, nezamlouvá se mu myšlenka postupného zrušení daně z příjmu po vzoru představ novozélandského experimentátora Rogera Douglase a přímo se mu protiví experimentování se železnicí (privatizace, konkurence, oddělení jednotlivých subjektů podle britského vzoru) apod. Jakékoliv srovnávání České republiky s východoasijskými tygry Klaus smetá se stolu se slovy "přece nechceme mít systém sociálního zabezpečení jako v Thajsku" apod.Klausova osobnostní povaha tedy do určité míry omezuje ideologii, ke které se hlásí. Opravdovým libertariánům totiž není cizí žádné experimentování, které si klade za cíl omezení moci vlády. Je jim jedno, zda jsou cesty a postupy, které mohou vést k omezení moci vlády, vyzkoušené, nebo nové a neprošlapané. A právě zde může spočívat první zklamání z "povolebního" Klause.

Pravidla volebního cyklu
Je sice hezké inspirovat se ve vyspělých zemích na západ od nás, jenomže právě proto, abychom se těmto zemím někdy vůbec dokázali přiblížit, není na škodu dělat některé věci jinak. Například daně je třeba mít nižší, než jsou průměrné sazby na Západě, sociální systém musí být adresnější apod. Je rovněž možné využít stavu určité "nezaběhnutosti" a neopevněnosti byrokratických institucí, je reálné privatizovat ve větším rozsahu než na Západě včetně progresivních odvětví, jako jsou telekomunikace a doprava, lze demonopolizovat a otevírat se konkurenci rychleji než ostatní svět. To vše si ale vyžaduje experimentování, a je tudíž nepravděpodobné, že na to premiér přistoupí - navíc za situace, kdy je bude prosazovat někdo jiný než on sám.Druhý úhel pohledu na povolebního Klause stojí mimo ideologické škatulkování. Na každého politika lze totiž pohlížet skrze zákonitosti politického cyklu. Základní pravidla jsou obecně známá: nejvíce odvahy ke změnám, reformám a nejvíce energie má politik po volbách, a naopak nejpasivnější a nejvíce náchylný ke kompromisům je před volbami. Daně se zpravidla zvyšují brzy po zvolení a snižují před volbami, stejně jako se na začátku funkčního období příliš nehýbe s důchody, zatímco na jeho konci si penzisté vždy polepší. A aby to nebylo jednoduché, každý politik prochází politickým cyklem specificky. Jakou zkušenost máme v tomto ohledu s Václavem Klausem? Mizivou.

Když chybí energie
Situace po minulých volbách byla specifická, neboť hlavním politickým tématem se stalo dělení federace a vše ostatní šlo v zásadě stranou. Klaus tehdy energií doslova překypoval a způsob, jakým tento složitý proces zvládl, znamenal bezpochyby jeden z vrcholů jeho politické kariéry. Potíž je ale v tom, že od té doby - tedy během následujících tří let - se jeho vláda začala chovat, jako kdyby do voleb scházel měsíc. Nejznámějším je přístup k regulaci nájemného. Věc došla tak daleko, že na jedné z vládních porad, kde se diskutovalo o regulaci nájemného a někteří ministři propagovali ideu rychlejšího uvolnění cen, Klaus řekl zhruba toto: "Já všechny argumenty o ekonomické a sociální škodlivosti regulace nájemného znám a klidně vám přednesu ještě deset dalších. To ale nic nemění na tom, že regulaci nezrušíme."Zkušenost říká, že vláda, která vstupuje do druhého volebního období, je vždy línější, pohodlnější a pomalejší, je zkrátka více spokojena sama se sebou, a tedy i se stavem věcí. Bez ohledu na ideologii má kabinet z řad opozice větší "tah na bránu" a jasnější platformu a mandát věci měnit. Je to přirozené: vláda musí říkat, že věci jsou v pořádku, i když v pořádku nejsou. Pokud totiž navrhuje zásadní změny a reformy, jakoby naznačuje, že něco je třeba měnit, a tudíž je to patrně v nepořádku. Tak se vláda zvolená do druhého funkčního období stává do určité míry bezzubou, neboť nechce přiznat nutnost změn ani v případech, které jsou vlastně "jasné". Příklad: je pochopitelné, že ODS může jen těžko říci, že daně jsou u nás příliš vysoké a že "škrtí" ekonomiku. Musí naopak tvrdit, že daně se budou dále snižovat, i když vlastně nízké jsou již dnes. Malá koaliční strana, jako je ODA, může pochopitelně tvrdit něco jiného, neboť v této hraje věci zcela legitimně roli opozice uvnitř vlády. Stejné je to i v jiných otázkách: ODS musí říkat, že regulace nájemného a bytová politika vlády je v pořádku a nemůže bohužel až tak moc podporovat reformy kapitálového trhu.

Vize standardního státu
Každý politik má pochopitelně osobní ambice, které jsou nepochybně významným či možná vůbec nejdůležitějším motorem jeho práce. Klausova ambice je být opět předsedou vlády. Jenomže co dál?Klaus někdy působí dojmem člověka, který již dokázal to, co potřeboval. Byl lídrem ekonomické transformace, která proběhla bez větších sociálních a politických otřesů, založil masovou politickou stranu, jež dala hospodářským reformám politickou oporu, prosadil privatizaci v tempu a rozsahu, který nemá v historii obdoby. Jak sám říká, dnes žijeme již v normální zemi, která až na inflaci splňuje všechna maastrichtská kritéria. Pro euroskeptika či eurorealistu (jak sám sebe označuje) není asi největší ambicí dovedení republiky do náruče Evropské unie. Ne že by se Klaus vstupu do EU bránil, není to ale jistě to, po čem v životě nejvíce touží. Netouží být ani proslulým inovátorem a vynálezcem v oblasti sociální či daňové. Snad mají tedy pravdu někteří premiérovi přátelé, když tvrdí, že Klausovou opravdovou ambicí je získat Nobelovu cenu za ekonomii - nikoliv za teorii, ale vůbec poprvé v historii za praxi.Problémy, které stojí před většinou evropských zemí, tedy nejen před zeměmi středoevropskými, vyžadují odvážná a do určité míry radikální řešení. S těmi však mohou přijít jen ti, kdo mají svoji vizi podloženu určitou ambicí. Jinak se opravdu staneme, premiérovými slovy, "standardní zemí. Potíž je v tom, že to bude standard typu Řecka, Španělska či Portugalska, a nikoliv standard Francie, Německa či Dánska.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.