Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Svobodné volby nejsou všechno

12.7.1999

Past autoritářské demokracie hrozí i nám

Hlavní nositelé moci v České republice - strany ČSSD a ODS - vážně uvažují o účelové změně volebního systému. Je téměř jisté, že parlament schválí tiskový zákon v podobě, která podstatným způsobem omezí svobodu slova a vyjadřování. Hrozí i to, že projde živnostenský zákon, který podobně zasáhne svobodu podnikání. Mluví se o novele ústavy, například o omezení pravomocí prezidenta apod. Odpůrci opoziční smlouvy, na jejímž základě zmíněné partaje vládnou, nás varují, že je u nás ohrožena demokracie, že ten či onen mluví nedemokraticky, celá opoziční smlouva je prý nedemokratická, stejně jako návrh tiskového zákona apod.Opozičněsmluvní partaje přitom tvrdí, že vše je v naprostém pořádku. Ani nemůže nebýt: jejich poslanci přece mohou rozhodovat, jak chtějí, když byli demokraticky zvoleni a mají mandát od voličů. Klausovi lidé mají pravdu: stížnosti na nedemokratické chování a postupy jsou zbytečné. To ale ještě není důkaz, že dělají něco, co je ve shodě s liberální tradicí západní společnosti.Přesně před rokem uveřejnil Respekt (č. 23/98) výtah z eseje "Neliberální demokracie na vzestupu", který napsal Fareed Zakaria, šéfredaktor amerického týdeníku Foreign Affairs. Rok po uzavření opoziční smlouvy se zdá Zakariův proslulý text velmi aktuální právě v tuzemské politické debatě. Navíc nejde pouze o Zakariu, ale především o hlubokou západní tradici, u nás dosud plně nepochopenou, která klade mnohdy větší důraz na kontrolu moci a občanské svobody než na "demokratické" výsledky svobodných voleb.

Nástup neliberálních demokracií

V úvodu eseje píše Zakaria o tom, že v posledních letech přibývá zemí, ve kterých se sice konají svobodné volby, režim ale zůstává nebo se stává autoritářským, nejrůznějším způsobem omezuje svobody občanů a umožňuje zneužívat moc. Zakaria zmiňuje celou řadu zemí - od Peru po Pákistán, od Sierry Leone po Rusko či palestinskou samosprávu, od Íránu po Etiopii. Podle autora počet takových zemí přibývá.Západ si to prý neuvědomuje s dostatečnou vážností, protože od minulého století chápal demokracii automaticky pouze jako liberální demokracii, tedy systém, který je charakterizovaný nejen svobodnými volbami, ale stejně tak vládou práva, oddělením a vyvážením mocí, ochranou základních svobod i vlastnictví a nezávislými soudy. Zakaria si to vysvětluje tak, že na Západě vývoj těchto svobod a nástup liberální společnosti nastal ještě před zavedením demokracie, tedy plně svobodných voleb.Obecně vzato, klasická herodotovská demokracie znamená jenom vládu lidu. Pokud se konají volby a občané si mohou vybrat z většího počtu politických stran, nazýváme takový systém demokratickým. Vlády mohou být zkorumpované, neefektivní, ovládané parciálními zájmy apod., ale to je nečiní nedemokratickými. Výstižnější termín pro to, v čem západní společnosti žijí, a pro to, co respektují, je podle Zakarii konstituční liberalimus. Evropští a američtí politici by na to měli naléhavě upozorňovat všechny země třetího světa i postkomunistické státy a vyjadřovat to také ve své zahraniční politice. Konstituční liberalismus totiž nepopisuje způsob výběru vládců, ale cíle vládnutí. Západní systémy žijí v systému liberálním, protože kladou důraz na osobní svobodu, a v systému ústavním, protože vycházejí z tradice vlády zákona.Podle Zakarii je například na americkém systému důležité spíše to, jak je nedemokratický, než jak je demokratický. V americké ústavě se slovo demokracie nevyskytuje ani jednou. A byl to již prezident James Madison, který ve známém spisku Federalista mluvil o "nebezpečí útlaku" v demokracii. Ústavní soud (v USA se jmenuje Nejvyšší soud), jeden ze tří nejmocnějších pilířů americké vlády (v širším slova smyslu), je veden devíti nikým nezvolenými občany, kteří jsou navíc jmenováni na doživotí. Podobný systém platí pro tamější centrální banku. Americký Senát je nejméně reprezentativní volenou horní komorou na světě: každý stát bez ohledu na počet obyvatel má dva senátory. S federální vládou soupeří vlády státní a místní, moc nezávislých soudů, bohatý vějíř občanských iniciativ a občanská společnost vůbec.

Nebezpečné sklony

Na seznam neliberálních demokracií zařadil Zakaria počátkem loňského roku také Slovensko, kde se však od té doby mnohé změnilo. Naopak v dnešní České republice se začíná objevovat řada nebezpečných a neliberálních tendencí, které mohou v konečném důsledku znamenat, že se neliberální demokracií staneme pro změnu zase my.Obě strany skryté koalice (nebo opoziční smlouvy) se především snaží shodnout na změně volebního zákona. Tato změna má sloužit zejména k vyšachování malých stran ze hry. Počet volebních okrsků nemáme bohužel v ústavě, ale i tak by mělo být zřejmé, že jde o zákon vyššího typu, který by neměl být měněn tehdy, kdy se to momentální politické konstelaci hodí do krámu. Přirovnání k tomu, že se během zápasu mění velikost jedné branky, je naprosto trefné.Mluví se také o omezení pravomocí prezidenta. Ty jsou přitom jedním ze základů vyvážení a rovnováhy mocí, a například pravomoc udělovat milosti je třeba považovat za nesmírně důležitý pojistný ventil.Když parlament definitivně schválí tiskový zákon, hrubým způsobem omezí svobodu slova, a tím i kontrolu zneužívání moci.Ústavní soud, Česká národní banka i Nejvyšší kontrolní úřad si zatím zachovávají nezávislost, ale nepřehlédněme, že centrální banka je vystavena stále hrubšímu nátlaku politiků a že místopředseda ODS Ivan Langer už v rozhovoru pro Hospodářské noviny navrhl, aby byla nějakým způsobem kontrolována politickými stranami, které právě ovládají parlament.

Zvolen byl i Lukašenko

Všimněme si, že politici (především z ODS) argumentují voleností jako jedinou legitimitou ("nikým nezvolená centrální banka", "prezident, který nemá přímý mandát od voličů", Tošovského vláda, která prý nereprezentovala výsledky voleb, "nikým nezvolení mediální mágové" apod.). Jasné neporozumění liberální myšlence pak prokazuje Václav Klaus, když tvrdí, že samotný pojem "občanská společnost" je vážným útokem na liberální principy.Důkazem toho, že demokracie není první a poslední zárukou slušných poměrů ve společnosti, je právě opoziční smlouva. Není nedemokratická, ale technicky perfektně demokratická. Přitom dala vzniknout neefektivní, neschopné, a přitom zcela svévolné vládě, která si spolu s největší opoziční stranou rozděluje hospodářskou moc.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.