Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Tajemný předmět touhy

14.6.1999

Proč lidstvo potřebuje hospodářský růst

Česká ekonomika se nachází v krizi či recesi, roste nezaměstnanost a krachující podniky marně shánějí bankovní úvěry. Prožíváme zkrátka hospodářský pokles a všichni se snaží věřit slibům politiků i znalců ekonomiky, že už brzy naopak přijde "růst". Mnozí dokonce šíří naději, že přijde jaksi automaticky, bez toho, aniž by se toho v zemi (v ekonomickém i běžném chování lidí) muselo příliš měnit.Ekonomický růst se stal v českých luzích a hájích doslova mystickou skutečností, objektem víry a nadějí. Až přijde, jistě nás vytáhne ze současné mizerie. Bezpochyby ale existuje i zajímavější výklad, co vlastně takové slovo, jako je "růst", znamená a k čemu je nám všem růst dobrý.

Jediná naděje, nebo největší hrozba

Debatu o růstu můžeme již dlouhou dobu zaznamenávat i v západním světě. Protože ale tamní státy zpravidla prosperují bez velkých potíží, k samotnému pojmu se někdy stavějí kritičtěji než Češi. Existuje totiž celá řada lidí, především z řad ekologů a podobných alternativních spolků, kteří touhu občanů, podnikatelů i národohospodářů po ekonomickém růstu spojují s přízemním materialismem, sloužením mamonu či s pouhou touhou lidstva "mít se stále lépe". Říkají: proč vlastně ten pořád vzývaný růst tolik potřebujeme? Nemusíme se mít hůře, ale nestačí nám třeba mít se tak trochu "pořád stejně"? Nejde to nějak zařídit, aby byl růst nulový? Může se lidstvo bez růstu obejít?Téma růstu připomněly i demonstrace mladých anarchistů, kteří rozbíjejí macdonaldy a útočí na americké ambasády. USA jsou hlavním tahounem světové ekonomiky a mnohým z nás může připadat, že svoji "posedlost růstem" jako hlavním měřítkem úspěchu tak trochu očkují zbytku světa. Všimněme si například, že Spojené státy neustále kritizují Evropskou unii, že toho dělá pro svůj vlastní hospodářský růst málo. Američané tvrdí, že bez vydatného růstu ve vyspělém světě se krizí postižené asijské a latinskoamerické ekonomiky budou dostávat z krize jenom pomalu, pokud se jim to vůbec podaří. A co když se nepodaří obnovit hospodářský růst v jaderném Rusku? Co když se zastaví v Číně či Indii, které mají víc než miliardu obyvatel?Proti této cestě přímočarých řešení ale zaznívá varovný hlas ochránců životního prostředí: není nakonec neustále rostoucí ekonomická produkce hlavním škůdcem přírody? A další pochybnost, která napadá celou řadu lidí, je i otázka, zda se všichni tak trochu nestáváme otroky ekonomického růstu. Když se ekonomikám nedaří, voliči v demokratických zemích zpravidla vymění vládu za takovou, která slibuje růst obnovit.To všechno je zajímavé i v souvislosti s tím, že většina základních učebnic ekonomie téma "jak vzniká a v čem vlastně spočívá ekonomický růst" poněkud odbývá jako cosi samozřejmého.

Alternativa k růstu - středověk

Otázky růstu ale zase tolik složité nejsou. Leccos ukáže už odpověď na první z nich, totiž "jestli se člověk či lidstvo bez růstu obejde". Člověk ho nepochybně nepotřebuje. Hospodářský růst, ale hlavně jeho měření je relativně nový fenomén. Ve středověku například evropské hospodářství po dlouhá staletí stagnovalo. Stejně tak se bez růstu obejde člen zapomenutého amazonského kmene, který se občas vydá na lov, aby obstaral sobě a svým blízkým obživu. Jenže když se podíváme na dnešní svět, zjistíme, že bez hospodářského růstu se společnostem a národům nedaří nejlépe. Většinou to nejde zařídit, aby byl růst nulový, a pokud hospodářství neroste, pak zpravidla klesá. A když klesá po delší dobu, dochází zpravidla k deflaci (poklesu cen) a centrální banky ztrácejí jakoukoli možnost hospodářství nějak ovlivnit. Z poklesu hospodářství se brzy stane hospodářská katastrofa a z té zase katastrofa sociální. Proto moderní společnosti žít bez růstu nechtějí, a pokud lidé mohou, najdou si také politiky, kteří jim růst zařídí, respektive umožní. Ekonomická úroveň na většině afrického kontinentu již delší dobu klesá, přitom se šíří epidemie, stoupá dětská úmrtnost, neustále se opakují kmenové války. Člověk nepochybně touží po tom, mít se lépe, ale cesta k tomu je buď novodobý hospodářský růst, anebo tradiční "středověká" metoda: zabrat cizí teritorium či majetek, případně se v rámci diplomacie mezi více či méně movitými vlastníky půdy dobře vdát nebo najít zámožné partnery svým potomkům.Přesto - nešlo by přece jen nějak zařídit, aby se hospodářský růst pohyboval někde kolem nuly? Něco takového by dokázala jedině nějaká supermocná plánovací komise, která by každému spotřebiteli dokázala nařídit, co a kolik čeho přesně spotřebuje, a každému podnikateli kolik vyrobí, prodá a vydělá. Vše by muselo být zařízeno tak, aby to nikdo z miliard aktérů se svým podnikatelským úspěchem či chutí spotřebovávat nepřeháněl a aby dohromady pořád vycházela nula. Něco takového si ale nelze prakticky představit ani v prostředí totalitní orwellowské vize.

Nápady profesora z Harvardu

Růst vznikl v prostředí západní civilizace a neví se, kdy to přesně bylo. Není daleko od pravdy tvrzení, že si ho vlastně vymysleli statistici. Růst či pokles HDP začali měřit začátkem tohoto století, průkopnické byly především práce ekonoma Simona Kuznetse z Harvardu. Do té doby bylo obtížné přesně zjistit, zda je nějaké hospodářství zdravé, či nemocné. Jenomže celkové trendy se poznat daly - zda přibývá, či ubývá lidí bez práce, jestli ve velkém krachují banky a podniky, jestli státu při stejných sazbách rostou daňové příjmy. Jenomže svět byl ještě před sto lety relativně spokojený i bez růstové statistiky a složitých národních účtů. Existoval zlatý standard, stát nevybíral téměř žádné daně.V porovnání s dneškem se ale situace hodně změnila. Bez odhadů a údajů o vývoji hospodářství nemohou centrální banky dělat měnovou politiku a vláda neumí sestavit státní rozpočet. Bez státem organizovaných statistických průzkumů je dnes velmi obtížné si představit svět. Kdyby se ale statistika a sběr dat vládě zakázaly (celá řada radikálních liberálů něco podobného doporučuje), museli by si investoři a velké banky, tedy nejsilnější ekonomické subjekty, připravovat odhady k nutným debatám o ekonomické strategii sami. Jejich statistika by byla ale mnohem nepřesnější. Ovšem i zájem vlády či různých vládních institucí o růst a podobné statistiky je legitimní. Vlády musí o povaze a smyslu růstu něco vědět, aby mohly pro ekonomickou prosperitu vytvořit vhodný institucionální a právní rámec. Růst ale vytvářejí svou interakcí všechny ekonomické subjekty a vláda může být pouze jedním spoluhráčem. Ten ale často dokáže způsobit více škody než užitku. Například když pomocí rozpočtu a měnové politiky růst občas uměle a neudržitelně nafoukne nebo ho vysokými daněmi, tolerováním korupce či nějakou hloupou regulací brzdí.

Pravé kořeny kapitalismu

Podstata růstu ale nespočívá ve statistických výpočtech. Čísla spíše ukazují na skutečnost, která je samotným základem kapitalistického hospodářství. Tržní ekonomiky stojí, jak známo, na svobodném a dobrovolném kontraktu. Někdo například něco prodává, druhý kupuje a podobně. Uzavřou-li dva subjekty kontrakt, je výhodný pro obě strany, vydělají na něm oba. Tím právě vzniká onen prapůvodní růstový potenciál. Bez uskutečněného kontraktu by měli oba pořád stejně, nyní mají oba více. Vždycky to tak být nemusí: kontrakt nevyjde, okrade nás taxikář či zelinář. Výjimka ale ve skutečné tržní společnosti potvrzuje pravidlo. Důležitá je svobodná povaha tohoto kontraktu, a proto se růst stal fenoménem probouzející se tržní ekonomiky a kapitalismu. S feudální organizací společnosti příliš společného neměl, a se socialismem už vůbec nic.Lidé, investoři a podnikatelé se musí rozhodovat svobodně. Růst není možný či udržitelný, existuje-li pouze úzká skupinka bohatých a privilegovaných vlastníků půdy, nebo ještě hůře - všemocných stranických tajemníků. Šance musí být aspoň do jisté míry vyrovnané, stejně jako musí existovat alespoň jistá míra svobody tisku a výměny informací. Mnoho lidí se jistě domnívá, že pro růst je stejně důležitá inovace, vzdělání či lidská touha mít se dobře. Liberál by ale upozornil, že prostor pro inovaci dává právě trh, který zároveň chápe vzdělání jako nejdůležitější investici. Lidé se možná chtějí mít stále lépe, ale kromě tržní ekonomiky zatím neexistoval systém, který by jim to umožnil.

Bráníme zeměkouli

"Růst se ale dnes už vyčerpal. Škodí totiž životnímu prostředí a musíme s ním rychle přestat, než vyčerpá a zničí celou zeměkouli." Tak vidí aktuální otázky růstu řada ekologů, například autoři slavné knihy Meze růstu z roku 1972. Mají pravdu v tom, že lidé dnes svými ekonomickými aktivitami škodí životnímu prostředí více než kdykoli předtím. Mýlí se však v závěrech: s růstem nemusí mít ničení přírody nic společného.Když někdo skutečně doloží škodlivost nějaké lidské aktivity, jako přílišné užívání automobilů nebo kácení tropických pralesů, mohou vlády nejrůznějšími regulacemi tuto aktivitu omezovat či zakazovat. Pokud si budou počínat rozumně, nemusí tím zastavit hospodářský růst. Firmy mohou vyrábět méně aut, ale jiné nebo tytéž firmy mohou vyrábět více vlaků či trolejbusů. Také dřevo z tropických pralesů lze nahradit jinými, snáze obnovitelnými zdroji.V pohledu na růst je třeba rozlišovat. Existuje růst extenzivní: do práce se zapojuje stále větší procento obyvatelstva nebo se stejnou metodou těží stále více dřeva apod. Existuje ale také růst intenzivní, podložený růstem produktivity práce. V praxi často existují oba způsoby růstu společně. Mluví-li ovšem někdo o škodlivosti růstu obecně, měl by se naučit rozlišovat. A hlavně by se měl zaměřit na konkrétní aktivity, které podle něj něčemu škodí, nikoli na růst jako takový. Růst se měří penězi a nemusí vůbec znamenat větší spotřebu energie ani jakékoli suroviny.

Svět s nulovým součtem

Odpůrci ekonomického růstu obvykle přehlížejí jeho základ, totiž kontrakty, které se v systému tržní ekonomiky svobodně uzavírají a přinášejí prospěch oběma stranám. Je to pravý opak představy, že jeden z účastníků obchodování může vydělat pouze to, co prodělá druhý. A právě s takovou představou o kapitalismu jako "světu s nulovým s součtem" odpůrci růstu operují. Osvojili si ji příslušníci všech možných marxistických, socialistických a radikálně ekologických hnutí."Svět s nulovým součtem" je variací "hry s nulovým součtem", kterou ekonomové znají z teorie her. Zisk jedné strany znamená ztrátu strany druhé. Jde v zásadě o chápání ekonomie jako rozdělování koláče, který lze dělit nejrůznějším způsobem, ale nelze ho zvětšit. Zisky a ztráty se po sečtení vždy rovnají nule. Teprve relativně nedávno začalo lidstvo chápat ekonomii jinak než jako svět s nulovým součtem. Ekonomové předvídali přelidnění a konec světa. Thomas Malthus, nejznámější z nich, byl přesvědčen o tom, že populace narůstá geometricky, zatímco objem zemědělské výroby roste v lepším případě aritmeticky. Karel Marx věřil v třídní boj, jehož výsledky budou mít také nulový součet. Americký publicista George Gilder nedávno upozornil na to, že jiný než podobný svět si nedokázali představit ani nejhrůznější diktátoři tohoto století, jako byl Hitler či Stalin, a jiný svět si nedovede představit ani srbský prezident Miloševič. Nikdy totiž nedokázali pochopit, že bohatství, síly a prosperity lze dosáhnout jinak než dobytím cizího teritoria nebo zabavením cizího majetku. Srbští generálové řádící v Kosovu si nejsou schopni uvědomit, že ve svobodném kapitalistickém světě lidé prosperují tím, že svým sousedům slouží (a oni zase jim), místo aby je okrádali, odsunovali nebo je zabíjeli.

Jak měřit slušnost

Pokud svět chápeme jako hru s nulovým součtem, musí taková filozofie nutně končit konfliktem nebo válkou. Když se nemůže rozšiřovat bohatství, musí se rozšiřovat teritorium. Země si podle tohoto životního názoru musí umět vybrat mezi hladomorem a úpadkem nebo agresí vůči sousedovi a válkou. Kapitalismus byl první systém, který tyto odvěké recepty na zbohatnutí překonal. Jak napsal známý americký politolog a filozof Walter Lippmann, kapitalismus vůbec poprvé v lidské historii "ukázal člověku cestu, jak vytvářet bohatství v systému, ve kterém úspěch druhých umožňuje a násobí úspěch jeho samého".Proto si také nástup tržní ekonomiky a životní nutnost rozdělovat si společné dílo vynutil osvobození jedinců z pout nejrůznějších otroctví a nevolnictví. Kooperace a dělba práce je pro kapitalismus nutností, a ta zase není možná bez existence svobodných individuí a jejich svobodné volby.Pokud si v České republice přejeme růst a prosperitu, není na tom nic špatného. Měli bychom ale o růstu něco vědět. Měli bychom vědět, že si nemusíme růst spojovat se stále větším množstvím železných ingotů nebo elektřiny, měli bychom vědět, že v dnešním světě jsou důležitější investice do vzdělání, informačních technologií a dalších služeb. Sebelepší vláda nám růst nezařídí, když budeme hloupí, nevzdělaní a málo podnikaví. Musíme si také uvědomit význam institucionálního rámce ekonomiky i podnikatelské etiky. Pokud je základem tržní ekonomiky a růstu svobodná a vzájemně výhodná smlouva, měl by stát dbát na to, aby smlouvy byly dodržovány, a pokud nejsou, aby mohly být vymáhány. A lidé si musí uvědomit, že smlouva se neuzavírá kvůli tomu, aby jeden druhého přechytračil.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Růst i bez průmyslu

Předposlední vydání britského týdeníku The Economist přineslo ilustrativní čísla o podílu průmyslu v americké ekonomice. Důležitost průmyslové výroby v americkém hospodářství (a tím i na hospodářském růstu) stále klesá. V roce 1947 vytvářela průmyslová výroba 47 % zisků amerických korporací, poskytovala 31 % pracovních příležitostí a její podíl na hrubém domácím produktu činil 27 %. V roce 1998 představoval prodej průmyslových výrobků již pouze 26 % zisků firem, průmysl poskytoval pouze 15 % pracovních příležitostí. Podíl průmyslu na HDP znamenal v roce 1997 pouze 17 % a je jisté, že letos to je ještě mnohem méně. Mírné oslabení průmyslové výroby USA v loňském roce nestačilo ani k tomu, aby zpomalilo, natožpak zastavilo hospodářský růst.
Poslední komentáře
22.12.2014 09:51:18: www.oricosmetics.cz www.oriflame.cz www.ori-cosmetics.cz www.oriflame.cz www.krasa365.cz www.orifl...
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.