Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Tomu se nelze vyhnout

23.3.1998

Cesta z asijské krize vede přes Čínu a Japonsko

Nečekaná a hluboká ekonomická krize, která postihla většinu východoasijských zemí a patří k nejdůležitějším událostem od pádu komunismu, dále pokračuje. V posledních dnech a týdnech se většinou diskutuje o tom, jaký měnový režim zavede Indonésie. Stabilita indonéské rupie je z krátkodobého hlediska pro východní Asii skutečně tím nejpodstatnějším, je ale třeba podívat se i o kus dál za momentální horizont. Kromě pozorovatelů, kteří tvrdí, že chybami se člověk učí, že krize tudíž bude očistná a povede i k větší demokratizaci regionu, najdeme i obezřetné skeptiky a architekty katastrofických scénářů.

Riziko indonéského výbuchu

Prvním obrovským rizikem nejen pro ekonomickou, ale i geopolitickou stabilitu je případný chaos v Indonésii. Indonésie již politickou katastrofu provázenou brutální genocidou zažila v šedesátých letech - o život tehdy přišlo více než půl milionu lidí. Přestože jsou demonstrace, studentské bouře a rabování obchodů v Indonésii na denním pořádku, nic zatím nepřesáhlo únosnou mez. Vše se ale může rychle změnit. Plný dopad hluboké krize Indonésané teprve pocítí. Inflace a spotřebitelské ceny základních potravin dále porostou, podniky budou bankrotovat a miliony lidí o práci teprve přijdou. Tomu se nelze vyhnout. Pokud by byl smeten polovojenský a autoritativní Suhartův režim, hrozí i zhroucení státu, který je tvořen tisíci ostrovů a ostrůvků. Nad samotným šestasedmdesátiletým Suhartem je snadné lámat hůl, ale fakt, že nemá nástupce, kterého by dostatečně respektovala armáda, ani vlivného demokratického oponenta, je hodně znepokojivý. Pokud by přišly na řadu skutečně agresivní hladové bouře a nepokoje, hněv se dozajista obrátí proti místní čínské menšině. Indonéští obchodníci čínského původu tvoří pouhá tři procenta obyvatel, ale podle střízlivých odhadů kontrolují 70 % indonéské ekonomiky, od velkých konglomerátů po menší sítě obchodů, a právě Suhartův režim nad nimi drží ochrannou ruku. A protože potřebují ochranu, může Suharto na čínské obchodníky spoléhat v daleko větší míře, než kdyby umožnil větší ekonomický vliv ostatním indonéským národnostem.
Kdyby vypukla občanská válka, může se odpor vůči Číňanům přenést i do Malajsie. Zde čínská minorita tvoří dokonce třetinu obyvatelstva a její vliv v ekonomice je srovnatelný s Indonésií. Nesmíme také zapomínat, že Indonésie i Malajsie jsou islámské státy. Pokud by došlo k násilným útokům na čínské menšiny, je nepochybné, že svou geopolitickou roli v regionu se bude snažit přehodnotit Čína. Až k vojenským konfliktům se mohou vyhrotit vztahy mezi bohatým Singapurem (kde dominují Číňané) a převážně muslimskou Malajsií. Bude-li se cítit Singapur ohrožen, bude více spoléhat na pomoc Číny, nebo Spojených států?

Přízrak čínské devalvace


Podobnou noční můrou je pro celý svět možnost čínské devalvace. K administrativní devalvaci v Číně již jednou došlo (v roce 1993) a někteří ekonomové ji uvádějí jako jednu z možných příčin současné krize v regionu. Indonéská, malajsijská a thajská měna se tehdy naopak vůči americkém dolaru reálně zhodnocovaly a tamější vývozci spotřebního zboží ztráceli schopnost konkurovat. Jejich zboží zkrátka přestalo být ve srovnání s čínským laciné, ale zároveň nebylo o stupně či třídy kvalitnější.
Další čínská devalvace by dnes vedla k novému poklesu kurzů měn v celém regionu a ekonomická krize, ze které se některé postižené státy horko těžko vzpamatovávají (Korea a Thajsko) a jiné s tím ještě nezačaly (Indonésie, Malajsie), by se mohla dále zhoršit a prohloubit. O důsledcích raději nemluvit.
Západní komentátoři čínskou devalvaci zatím spíše vylučují. Uvádějí několik důvodů. Za prvé - devalvovat není potřeba, vždyť Čína má přebytek obchodní bilance a pracovní síla je zde dosud levná. Za druhé - poklesem kurzu čínské měny by byl také postižen Hongkong, kterému by musela svými devizami pomoci sama Čína. A nestabilitu Hongkongu si Peking nepřeje. Za třetí by devalvace prodražila dovozy potřebných technologií.
Je ovšem otázka, zda nejsou západní komentátoři příliš optimističtí či naivní. My na rozdíl od nich víme, že komunisté ne vždy uvažují normálně. Čína nutně potřebuje reformovat státem kontrolovaný a neefektivní průmyslový sektor. To ovšem bude znamenat nezaměstnanost, které se čínští komunisté bojí jako čert kříže. Nezaměstnanosti se dá čelit devalvací, která na nějakou dobu zlepší situaci státních podniků. Je příznačné, že když se tvůrce singapurského zázraku Lee Kuan Yew před pár měsíci vrátil z Číny, veřejně oznámil slib čínských předáků, "že alespoň rok devalvovat nebudou".

Kdy se konečně vzpamatuje Japonsko

Poslední hrozbou je stav japonské ekonomiky, která již sedmý rok prochází recesí. Může se stát, že do krize zapadne ještě hlouběji. Američané stále doufají, že Japonsko bude jedním z tahounů, který pomůže potápějícím se východoasijským zemím: japonští spotřebitelé začnou nakupovat thajské a malajsijské zboží, japonští investoři začnou opět výrazně investovat a japonské banky začnou půjčovat podnikům v jihovýchodní Asii.
Jenomže Japonsko se ne a ne probudit. Reforma bankovního a finančního sektoru postupuje pomalu a vláda stále váhá s balíčkem, který má ekonomiku oživit. Balíčků již ale bylo od roku 1991 celkem pět a žádný příliš nepomohl. Řada ekonomů tvrdí, že by Japonci měli prostě a jednoduše začít tisknout peníze. V zemi je momentálně ekonomicky smrtící deflace (ceny klesají) a té lze tištěním peněz čelit. Jenže jiní ekonomové tvrdí, že hlavním japonským problémem je nedůvěra spotřebitelů, kteří nechtějí nebo se bojí nakupovat a raději šetří. Čím déle bude oživení japonské ekonomiky trvat, tím hlubší a delší bude také hospodářská krize v celém regionu.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.