Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Tradice ve výprodeji

8.2.1999

Iluze o českém průmyslu překážejí ekonomické obnově

V diskusích o nejrůznějších plánech na záchranu českého průmyslu se znovu vynořuje celá řada legend, často bohužel podporovaných vládními činiteli. Pokud chce někdo získat podporu pro svůj revitalizační plán, jako například ministr Grégr, pak zpravidla tvrdí, že naše ekonomika vždy stála na průmyslu, na průmyslu také stát bude, a proto je třeba průmysl nějakým způsobem podporovat. Mluví se i o naší průmyslové tradici, tradičních českých dovednostech a podobně. Bez prosperity velkých železářských, strojírenských a chemických továren bychom zkrátka přišli o veškerý blahobyt. Ministr Grégr a jemu podobní ale velmi přehánějí.

Průmysl ano, ale záleží na tom jaký

V první řadě dnes většinu českého hrubého domácího produktu netvoří průmysl, ale služby, které se na HDP podílejí více než šedesáti procenty. V některých vyspělých zemích činí jejich podíl celé tři čtvrtiny, navíc stále stoupá. Průmyslovou tradici jistě máme, ale je nám to opravdu k něčemu dobré? Struktura našeho průmyslu se od šedesátých let příliš nezměnila. Podíváme-li se kupříkladu na Spojené státy, zjistíme pravý opak. Struktura tamního průmyslu se od konce druhé světové války zásadně proměnila nejméně šestkrát. Lze to snadno poznat například na tom, které podniky dominují (co se tzv. tržní kapitalizace týče) americké burze. V padesátých letech to byly ještě ocelářské podniky a automobilky, které postupně ustupovaly firmám vyrábějícím spotřební zboží. Když ve spotřebním zboží trh ovládly asijské země, na piedestal se dostali výrobci počítačů, po nich biotechnologické a farmaceutické podniky. Začátkem 90. let na burze vládly softwarové firmy a dnes jsou novými hvězdami internetové společnosti. Pokud věci trochu přeženeme a zjednodušíme, pak stálicemi amerického průmyslu zůstávají jen automobilky a výrobci letadel. V Evropě je tomu podobně, přestože je náš kontinent tradičně méně dynamický. V USA se stále objevují nové firmy, které se ve velmi krátké době stanou giganty, a jména bývalých obrů si dnes pamatuje málokdo. V Evropě jména některých průmyslových konglomerátů zůstávají (například Siemens nebo Philips), ale jejich výrobní program a orientace se často radikálně mění.Za Rakouska-Uherska i za první republiky jsme byli evropskou textilní velmocí. Dnes snad ani není třeba zdůrazňovat, že nám to není nic platné: výrobě textilu jednoznačně vévodí asijské země. Podobně nemá cenu vycházet ze vzpomínky, jak Škoda Plzeň před válkou zásobovala celou Evropu těžkými zbrojními systémy. Strojírenství se dnes ve světě dynamicky vyvíjí, a kdo chce uspět, musí investovat obrovské částky do vývoje a nových technologií. České strojírenství přitom propáslo v investicích celá desetiletí. Pivo či sklo dosud vyrábět umíme, potíž je ale v tom, že za komunistů naše podniky neinvestovaly do prodejních sítí a marketingu v zahraničí. Podíváme-li se na pivovarské konglomeráty typu Heineken či Carlsberg, pochopíme, že jejich síla se opírá především o obrovské investice do reklamy a obchodních sítí.

Posedlost konečným produktem

Aby bylo jasno: průmysl u nás bude existovat vždy, ale "neviditelná ruka trhu" sama najde, v čem máme ještě komparativní výhody a kde jsme je naopak nenávratně ztratili. Je stále viditelnější, že šanci na přežití má především ten český podnik, který si rychle najde zahraničního strategického partnera, a potom ten, který se stane dodavatelem podobně úspěšných firem. Vývoj v ostatních postkomunistických zemích to potvrzuje: ekonomiky jsou stále více dvourychlostní. Prosperují podniky se zahraniční účastí, jejich dodavatelé a služby, které se na ně vážou, zbylý průmysl navzdory vládní podpoře pouze přežívá nebo se propadá.Dosud lze u nás pozorovat jistou posedlost "finálním produktem", který má být zdrojem jakési národní hrdosti. Průmysl může být ale také pouze úspěšným dodavatelem či subdodavatelem. Podívejme se například na sousední Rakousko. Nevyrábí vlastní značky osobních aut, lokomotivy, tramvaje ani celé elektrárny. Tamější průmysl je především dodavatelem německých a jiných evropských firem. Možná to někomu vadí, ale taková je realita. Není ostatně příliš krutá, protože Rakušané jsou v průměru jenom zanedbatelně chudší než Němci. Úspěšnost ekonomiky se zkrátka neměří schopností přijít s finálním produktem, ale pouze schopností přijít s něčím, co dokážu s výdělkem prodat.

Velikost a naši manažeři

Dalším mýtem je představa, že pokud by měla vláda pomáhat podnikům, pak by to měly být společnosti velké. Přestože si v posledních letech můžeme v novinách každý týden číst o fúzích mamutích nadnárodních koncernů, není pravda, že světovým ekonomikám tyto koncerny dominují. Jsou stejně důležité jako malé a střední firmy, přitom není vůbec pravda, že jejich moc a síla narůstá. Velikost velkých českých podniků je ve srovnání s koncerny typu ABB stejně mizivá.Důležitější je ale v tomto ohledu něco jiného. Podniky typu Chemapol nebo Škoda Plzeň jsou finanční konglomeráty, které sdružují nesmyslně široké spektrum aktivit. Pokud někdo skutečně věří v průmyslovou politiku, pak může uvažovat o státní podpoře nějaké konkrétní chemické výroby či výroby nákladních automobilů (pokud to ovšem pravidla Světové obchodní organizace umožní), ale je naprosto nelogické, aby stát podporoval celý konglomerát, vzniklý pouze vinou chyb ve vládní privatizační politice či v důsledku megalomanství některých ředitelů, živeného podobně velikášskými plány českých bank.Další mýty kolují o kvalitě našich manažerů. Ministr Grégr o nich dokonce v televizi prohlásil, že jsou stejně dobří jako ti zahraniční. Důkazem je prý neúspěch amerických manažerů v kopřivnické Tatře. To je naprostý nesmysl. Kvalita a pracovní nasazení českých průmyslových kapitánů je jedním z největších problémů této ekonomiky. Někteří analytici dokonce na příkladu zdejší ekonomiky dokazují, že Češi zatím neumějí řídit privatizovaný podnik nad pět set zaměstnanců. Možná si také ministr Grégr myslí, že statisíce a miliony lidí, kteří po desítky let studují všude na Západě na obchodních a platí za studium obrovské částky, jsou obyčejní hlupáci a nevědí, do čeho investují. Jenže pokud nemá pravdu ani v tomto případě (a skutečně ji nemá), je to s námi špatné: ve srovnání se světem má naše republika minimum špičkových ekonomických a manažerských škol, a podobné je to tudíž i s lidmi, kteří mají jen trochu slušné ekonomické znalosti.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.