Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Tygři jihu

7.10.1996

Světoznámý prezident v Jižní Americe

Prezidentský speciál TU-154 startuje z Prahy v neděli patnáctého září ráno. Brzy po setmění přistává v Brasilii - hlavním městě největší jihoamerické země. Čtrnáctidenní státní návštěva míří do čtyř zemí Latinské Ameriky, kde před časem nahradili vojenskou diktaturu demokracií a kde zároveň reformují své hospodářství (mají tedy do určité míry podobné osudy jako Česká republika). Prezident Havel, ministr průmyslu Dlouhý, guvernér národní banky Tošovský, náměstek ministra zahraničí Vondra a desítky diplomatů, úředníků, podnikatelů i novinářů absolvovali nad kontinentem padesát hodin v letadle, aby navázali užitečné politické a obchodní známosti, případně se aspoň poučili, jak hospodaří země, kterým ekonomové předpovídají pro příští století podobný vývoj jako asijským tygrům, a jak mezi sebou politicky či ekonomicky spolupracují. Jihoameričané zase očekávali s napětím návštěvu světoznámého prezidenta a jeho přílet oslavovaly místní noviny pravidelně na svých prvních stránkách.

Brasilia - Město letícího ptáka
Na náměstí Tří mocí před palácem prezidentským ze skla a betonu stojí stovky vojáků v křiklavých uniformách s chocholy. Auto prezidenta Havla doprovázejí nekonečně dlouhé řady vyšňořených vojáků na koních. Po jednání prvního muže českého státu s brazilským prezidentem Cardosem následuje ještě celá řada oficiálních jednání a návštěv. Večer pak česká delegace odjíždí na návštěvu památníku Joeselyna Kubitcheka.Ponurý bunkr s vysokou věží, z jejíhož vrcholku zakončeného jakýmsi srpem kyne socha v nadživotní velikosti, připomíná vnuka třeboňského rodáka Kubíčka. Tento muž vládl v Brazílii v 50. a 60. letech a bývá považován za jednoho ze zakladatelů místní demokracie. Před bunkrem stojí pomník se zaskleným automobilem, ve kterém Kubitchek zahynul v roce 1976 na cestě z Ria do Sao Paula. Okolnosti jeho smrti nejsou dosud vyjasněny, nedávno dokonce vznikla parlamentní vyšetřovací komise. Podle jedné verze ovšem nemusí stát za automobilovou nehodou jeho političtí protivníci, ale prostý fakt, že Kubitchek z auta telefonoval své milence.Kubitchek založil i samotnou Brasilii, utopické město s půdorysem obrovského ptáka s roztaženými křídly. Megalomanský projekt na náhorní plošině asi tři hodiny cesty letadlem od největších brazilských měst Ria a Sao Paula, kam se při stavbě i cement dopravoval vzduchem, byl jednou z hlavních příčin obrovské inflace, která Brasilii pronásledovala ještě koncem osmdesátých let. Architekt a urbanista Niemayer město ozdobil několika unikátními stavbami (například parlamentem nebo katedrálou), žít se tu ale příliš nedá. Mezi obrovskými "sektory" ministerských budov, velvyslanectví a hotelů jsou prázdné prostory bez stromů, na nichž se na zažloutlé trávě pasou vyzáblí koně. Do skla a oceli vládních budov se zažírá rez a špína, sotva kilometr od rezidence prezidenta začínají favely s chatrčemi z plechu a proutí. Mnozí kongresmani i úředníci tady pokud možno nebydlí a buď každodenně "dojíždějí" do práce letadlem, anebo se k rodinám vracejí aspoň o víkendech. Společenského života si ve městě pochopitelně příliš neužijí. Proto se zdá poněkud nepochopitelné, že jsou Brazilci na své město stále hrdí. Přesto se důvod najde: Brasilia jim dodnes připomíná optimistickou atmosféru padesátých let, kdy se jim ve víře v novou společnost podařilo spolu s Kubitchekem postavit město na zelené louce.

Amazonie - Opera a dálnice
Teatro Amazonas v Manausu postavili koncem minulého století kaučukoví magnáti, kteří tehdy vydělávali takové peníze, že si mohli dovolit vozit mramor až z Itálie. Začátkem století zde vystupoval dokonce legendární Caruso. České delegaci dnes ale zpívá soubor místních zpěváků a zpěvaček oblečených do podivných pionýrských kalhot; mezi několika písněmi zazní i známá balada Ole Cangaceiro. Večer se větší část delegace s novináři koupe v zapadajícím slunci v nekonečně široké řece Rio Negro. Pirani a krokodýli jsou prý daleko.Druhý den ráno diskutuje ministr Dlouhý s místními podnikateli o možnostech výstavby cementáren, dodávkách plovoucích elektráren, sacích bagrů a nákladních automobilů a prezident zatím odlétá na návštěvu indiánského kmene Waimiri-Atroari v pralesích za Manausem. Zajímá se, jak žijí obyvatelé kraje, který byl do značné míry zaplaven nesmyslně vystavěnou přehradou a který devastuje také rozestavěná dálnice. Dovídá se o programech federální podpory (indiáni například fasují motory na své kanoe) i o pokusech naučit indiány portugalštině. Havel získal obdiv domorodců, když se na rozdíl od některých místních válečníků na třetí pokus trefil šípem do terče.Do největšího města jihoamerického kontinentu, dvacetimilionového Sao Paula, přejíždíme pozdě v noci: nekonečné řady mrakodrapů, neskutečné proudy aut v nadjezdech, podjezdech a tunelech. Ráno prezident vystupuje v Latinskoamerickém parlamentu - tato instituce ovšem může být jen těžko srovnávána s Evropským parlamentem, spíše jde o mezinárodní diskusní klub podobný Radě Evropy. Havel zde mluví o potřebě společné pokory vůči transcendentnu, která by měla spojit všechny kultury, o nutnosti vzájemného respektu jednotlivých civilizací. Nakonec pochválí Jižní Ameriku jako světadíl, kde na rozdíl od jiných kontinentů prakticky neexistuje rasismus. Sklízí dlouhý potlesk a ještě venku na nádvoří ho s žádostí o autogram pronásledují skupinky studentek s portugalskými výtisky Dopisů Olze.

Velikonoční ostrov - Tanec s krátkouchými
Velikonoční ostrov leží 3000 kilometrů od nejbližší pevniny. Okolo druhé hodiny v noci přistáváme na jedné z nejdelších přistávacích drah v Tichomoří - postavila ji NASA jako záložní letiště pro raketoplány. Přílet českého prezidenta znamená pro ostrovany první návštěvu hlavy státu (kromě jediné návštěvy generála Pinocheta). Z letiště odjíždíme do místního přízemního hotýlku v jediném městečku na ostrově. Otrlejší povahy odjíždějí nákla_ákem ještě na místní diskotéku v dřevěné chatrči, kde patrně veškerá místní omladina tančí v rytmu reggae.Ráno začíná katolickou mší v místním kostelíku, následuje plavba motorovým člunem po rozbouřeném moři (zúčastnilo se pouze několik odvážlivců) a prohlídka 18 km dlouhého ostrova. Tajemné pověsti o zdejších obyvatelích zpopularizoval především Thor Heyrdahl, který se domníval, že domorodé obyvatelstvo se přepravilo z Peru. To dnes ovšem většina archeologů zcela vylučuje a domorodce považuje za přistěhovalce z Polynésie. Ti první, tzv. krátkouší, se věnovali zemědělství, druhý výsadek, "nadřazená rasa" tzv. dlouhouchých, především tesal obrovské sochy - tzv. maoi, které měly patrně chránit ostrov před nepřáteli a zlými duchy. Obyvatelé ostrova společně brzy vyčerpali přírodní zdroje (především zlikvidovali lesy), a protože ostrov už neuživil dvě populace, vzpoura krátkouchých vyhladila dlouhouché. Tolik pověsti.Proto můžeme nahlížet na Velikonoční ostrov jako na izolovanou civilizaci, která nakrátko vykvetla a pohltila či strávila samu sebe, a to ještě před příchodem bílých tváří. Vykácením porostu se připravila o obnovitelné zdroje i obyvatelstvo ostrova se jen těžko může uživit lovem ryb a chovem koní - místo toho jsou závislí na lodích s potravinami a surovinami a na státních dotacích. Na ostrově ještě přistávají dvě nebo tři letadla týdně. Protože letenka ze Santiaga stojí víc než cesta do Evropy, navštíví ostrov ročně pouze několik tisíc turistů, většinou Japonců a Američanů.Ještě dopoledne prezident navštíví mlčenlivé maoi i tajemná rituální pohřebiště Ahu, následuje oběd pod širým nebem na místní pláži. Pojídáme ryby, maso a opečené sladké brambory. Pokrm se položí do jámy na rozpálené kameny a pak se zasype hlínou. (Někteří domorodci tvrdí, že stejným způsobem si opékali krátkouší dlouhouché.) Po obědě následují břišní tance polynéských tanečnic za doprovodu místní kapely, která hraje líbivé, ale spíše havajské melodie. Mezi tanečnice je nakonec vlákán i prezident Havel se svým medvědím tancem, ale nejen on. Cenu za nejlepší tanec by si patrně vysloužil vytáhlý guvernér Tošovský. Popíjí se červené chilské víno. Někteří účastníci slavnostního oběda nenašli boty.

Chile - Jihoamerický zázrak
Ráno odlétáme do Santiaga de Chile. Přivítání bez barevných chocholů a křiklavých pestrobarevných uniforem nezapře vojenského ducha ovlivněného Německem - vidíme pouze přilby naražené do čela a nenápadné šedé a modré uniformy. Bytovky po cestě z letiště připomínají sídliště v Rumunsku. V době své vlády dotoval tuto výstavbu Salvator Allende. Centrum Santiaga je dokladem chilské prosperity - vysoké domy, luxusní obchody, neuvěřitelný smog a přecpané úzké ulice. Doprava se téměř nehýbe z místa. Prezidentský palác stojí na náměstí, kde ponuré a nevkusné administrativní budovy připomínají Moskvu. V přízemí v levé části budovy vidíme okno místnosti, ve které byl zastřelen Allende. Okno není ničím označeno; Allendův nástupce Pinochet nechal místnost brzy po převratu zazdít.Druhý den publikuje agentura UPI zprávu, že prezident Havel byl ihned po večeři s chilským prezidentem hospitalizován v místní nemocnici. Většina prezidentova doprovodu po celý den a na všechny strany kachnu dementuje, zprávu přesto publikují všechny české noviny, a dokonce odmítají věřit svým korespondentům, kteří prezidenta na jeho cestě doprovázejí.Předposlední den v Chile zahajuje prezident setkáním s diplomatem, který roku 1948 zastupoval Chile v OSN a požadoval oficiální vyšetření komunistického puče v Československu. Stařičký velvyslanec předává prezidentovi dobové dokumenty. Program pokračuje besedou s chilskými intelektuály. Od samého začátku se Havel cítí naprosto ve svém živlu. V sále je napěchováno: literární a divadelní kritici, spisovatelé, profesoři. Otázky jsou zasvěcené a dlouhé (obrovský kontrast oproti tiskovým konferencím), ale i Havlovy odpovědi jsou často desetiminutové. Mluví se o odpovědnosti, intelektuálech, o dopisech Olze, Faustovi - a prezident sklízí obrovský aplaus.Setkání s chilskými Čechy proběhne na půdě českého velvyslanectví. Většina krajanů je starší generace, kroje si neoblékají. Mnozí z nich chovají značný respekt ke generálu Pinochetovi, který podle nich spasil zemi před komunistickou nákazou. Odpoledne Havel odjíždí na vinici Terapasco v úzkém kordillerském údolí sto kilometrů za Santiagem. Vinice vypadá v Chile úplně jinak než na Moravě. Rozlehlá latifundie má uprostřed továrnu a vedle ní luxusní zámeček majitelů s okouzlující zahradou. Námezdní dělníci bydlí kousek odtud v zaprášených domečcích připomínajících kozí chlívky. Před svými obydlími se objevují teprve poté, co vinici opouštíme.Pro Čecha je z celého Chile snad nejzajímavější tamní "ekonomický model". Tato země absolvovala za vlády generála Pinocheta dvě vlny privatizace. První - začátkem osmdesátých let - se nezdařila, protože stála pouze na bankovních úvěrech, a skončila opětovným znárodňováním bank i podniků. Druhý pokus, podpořený privatizací systému důchodového zabezpečení a vznikem penzijních fondů, už vyšel a Chile dnes bývá považováno za nejperspektivnější zemi celého kontinentu. Míra úspor (25 % HDP) se blíží úrovni asijských tygrů a stále roste. Sami Chilané přiznávají, že největším problémem zůstávají velké sociální rozdíly, v posledních letech se však začínají zmenšovat.

Uruguay - Pohasínající sláva
Po přeletu And, argentinské pampy a ústí řeky La Plata přistáváme v 1,5milionovém Montevideu. Většina obyvatel je španělsko-italského původu, přesto je především na domech z přelomu století v městském centru vidět vliv francouzské kultury. Silná orientace na Francii přežívá i v tom, že většina mladých Uruguayeců z lepších rodin dosud jezdí studovat do Paříže. Země nad La Platou byla ještě před padesáti lety suverénně nejbohatší zemí Latinské Ameriky. Její bohatství, založené velmi jednostranně na vývozu dobytka a na textilní výrobě, vzalo za své v 50. a 60. letech. Zemi poškodil i chaos šířený levicově orientovanými teroristy. Městské guerilly byly v Montevideu mimořádně úspěšné a zlikvidovala je až vojenská junta. Vláda armády skončila před deseti lety a Uruguayeci dnes znovu budují demokracii. Na zašlou hospodářskou slávu (před válkou i brzy po válce byli nejbohatší zemí kontinentu i jednou z nejbohatších zemí na světě) ale mohou jenom vzpomínat. Má to i své příjemné stránky: neexistují dopravní zácpy, ve městě vládne vcelku příjemný provinční poklid a na ulicích najdeme nápadné množství starých aut z padesátých let.Čestná stráž doprovází prezidenta na koních, většina z členů jízdy ale zároveň hraje na hudební nástroje od heligonů po saxofony. Prezident pronáší projev v parlamentu, navštíví však také sídlo organizace Mercosur, prozatímní vrchol snah o ekonomickou integraci Jižní Ameriky. Budoucí zóna volného obchodu má nejpozději do roku 2005 odstranit cla prakticky na všechny artikly, diskutuje se i o koordinaci hospodářské politiky.

Argentina - Drásavé tango
Let z Montevidea do Buenos Aires trvá jen půl hodiny. Blesková návštěva v desetimilionovém městě nemá trvat déle než čtyřiadvacet hodin. V obrovských parcích stojí nápadné množství vojenských a jezdeckých pomníků. Šestnáctiproudové bulváry jsou poloprázdné, země je právě ochromena generální stávkou. Hlavní odborové centrály protestují proti liberálním reformám na trhu práce, které mají podobně jako v Německu nebo Francii zabránit největším výstřelkům sociálního plýtvání.Argentina prožívá již přes rok hospodářský pokles (v současnosti jako jediná latinskoamerická země) doprovázený 17 % nezaměstnaností. Argentinu vloni postihl tzv. tequilla efekt: krize důvěry zahraničních investorů, která postihla začátkem ledna 1995 Mexiko, se rozšířila na celou Latinskou Ameriku (zcela obešla jenom Chile) a velmi tvrdě postihla i Argentinu. Investoři Argentincům vyčítali negativní obchodní bilanci, nadhodnocený kurz, vysoký podíl spekulativního kapitálu a neutěšený stav bankovnictví. Brzy po vzniku krize proto argentinská vláda zahájila neobvyklou protiinflační politiku. Argentinských pesos se pouští do oběhu pouze tolik, kolik je devizových rezerv v dolarech: na jeden nový dolar rezerv může být emitováno pouze jedno peso, a kurz tedy musí zůstat 1:1. Inflace se opravdu snížila na neuvěřitelné jedno procento, avšak tak radikální postup se prý podepsal na současné krizi. Přesto ekonomové tvrdí, že zdejší ekonomika je v zásadě zdravá - především díky radikálním tržním reformám po vzoru chicagské školy, které argentinská vláda zahájila koncem osmdesátých let po pádu vojenské junty. Díky rozsáhlé privatizaci rostlo hospodářství až donedávna a podle ekonomů jistě překoná i současnou krizi. V každém případě mohla dát situace v Argentině zajímavé podněty guvernéru Tošovskému i ministru Dlouhému, kteří tu měli ze všech delegátů nejvíce nabitý program.Stejně jako Montevideo působí i Buenos Aires dojmem zašlé slávy. Ještě před první světovou válkou šlo o jednu z nejbohatších zemí světa, už od třicátých let ale její místo v žebříčku stále klesá. Zřejmě právě tato zkušenost spolu s patnácti lety vlády vojenské junty (tehdy zmizelo 30 000 lidí a prakticky nikdo nebyl potrestán) způsobila, že Argentinci upadají často do depresí: dvakrát větší procento občanů než kdekoli jinde na světě se tu pravidelně podrobuje psychoanalýze.Prezident opakuje program předchozích návštěv: mohutné přivítání s vojenskými poctami a tradiční jízdou, jednání s prezidentem Carlosem Menemem, večer diskuse s intelektuály sdruženými ve vlivném klubu Kari, ještě později přehlídka nejlepších tanečníků tanga. Jejich představení Havel překvapeně označil "za drásavou výpověď o lidské existenci".
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.