Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Upřímnou spoluúčast

25.3.1996

Zeman se "inspiroval" hitem Tonyho Blaira

Po ODS a lidovcích mají konečně i sociální demokraté jednoduché ideologické heslo. Ani "trh bez přívlastků", ani "sociálně-tržní hospodářství", ale "společnost spoluúčasti". Právě tímto termínem totiž označila ČSSD jednu z kapitol svého volebního programu a hemží se jím i projevy předsedy Zemana. Společnost spoluúčasti je doslovný překlad předvolebního hesla stakeholder society, se kterým před několika měsíci přišel lídr britské opoziční Labour party Tony Blair.

Labouristický novotvar
Blairovo heslo bylo v angličtině až dosud neznámým výrazem. Slovo stake má mnoho významů (např. sázka na dostizích), zde je ale jasně míněno jako zájem, účast, případně podíl. Stakeholder je pak ten, kdo je nositelem tohoto zájmu (účasti), a stakeholder society je podle Blaira taková společnost, ve které je každý aktivně zainteresován a nikdo není zcela ponechán svému osudu či hozen přes palubu. Tedy nic až tak světoborného - dříve se témuž říkalo solidarita. Politika však čas od času potřebuje svěží novotvary a Blair této potřebě vyšel vstříc. Problém je ale v tom, že nikdo až tak přesně neví, co všechno se chytlavým heslem rozumí. Popularita nového sloganu je totiž i v Británii způsobena především popularitou charismatického Tonyho Blaira, a nikoliv přesným vymezením jeho politiky.Výraz stakeholder society lze mimo jiné chápat také jako protiklad tzv. shareholder society, což lze přeložit jako společnost akcionářů. Tento termín sice Margaret Thatcherová nepoužívala, je však známo, že jejím cílem bylo vytvořit v Británii kapitalismus drobných akcionářů a silnou střední třídu. Ideové poselství Blairova hesla je tedy zřejmé: akcionář (shareholder) má být patrně bezohledný vlastník, který nebere ohledy na potřeby ostatních, zatímco stakeholder je člověk zodpovědný a solidární, který zohledňuje potřeby celku.Tomuto pojetí odpovídá i to, jak "společnost spoluúčasti" chápe česká sociální demokracie. V jejím programu se říká: "spoluúčast je důležitým zdrojem motivace, ztotožnění se s životem obce nebo podniku, na jejichž rozvojových záměrech spolupracují ti, kterých se tyto záměry týkají. Právě ve vytváření podmínek pro aktivní spoluúčast vidíme cestu ke vzniku skutečně občanské společnosti, nezúžené na činnost jednotlivých politických stran. Významné jsou pro nás aktivity dobrovolných společností, neziskových organizací, stejně jako uplatňování myšlenek přímé demokracie a referend... Jako jeden z činitelů ekonomického růstu vidíme motivaci zaměstnanců včetně manažerů, ať již se projevuje zákonem zabezpečenou spoluúčastí na řízení podniků, nebo různými formami zaměstnaneckého spoluvlastnictví. Odmítáme vytlačovat odborové organizace z rozhodovacího procesu. Chceme, aby větší vliv na podniky měly i obce..."

Snadné řešení
V podstatě jde tedy stále o totéž: o spor mezi korporativistickým a liberálním pojetím kapitalismu. Tento konflikt je dobře patrný nejen v Británii, ale i v USA (názorům Tonyho Blaira stojí mimochodem velmi blízko známý levicový ekonom a ministr práce v Clintonově vládě Robert Reich). Hrubý domácí produkt obou zemí sice roste a nezaměstnanost je relativně nízká, nicméně mnozí lidé mají pocit, že reálné mzdy a životní standard stoupá pomalu. Situace střední třídy se výrazně nezlepšuje, podmínky chudých vrstev se zhoršují. A tak vzniká prostor pro sociální demagogii: na vině jsou prý vlastníci (akcionáři), které zajímá výhradně vidina tučných zisků. Proto snižují náklady, propouštějí zaměstnance, snižují mzdy, devastují životní prostředí.Recept k nápravě je zdánlivě jednoduchý. Což takhle vyzkoušet sociálnější model kapitalismu, jaký mají v Německu nebo Japonsku? Vždyť vlastník je sice vlastník, ale to neznamená, že si může počínat nezodpovědně a neohleduplně. Musí přece brát ohled nejen na zájmy vlastní, ale především na zájmy pracujících, na dlouhodobé zájmy obce, na odboráře, na životní prostředí atd. Je pravdou, že tam, kde není určitý provoz nebo firma zisková, americký vlastník ji bezohledně zruší a výrobu přesune jinam. Je také pravdou, že v Německu sedí v dozorčích radách podniků zástupci odborů, radnic a místních vlád a že německé firmy platí zaměstnancům nejrůznější sociální vymoženosti. Stejně tak je faktem, že německý akcionář má většinou omezená práva a že se japonské firmy až donedávna chovaly k dlouholetým zaměstnancům velmi loajálně (a také loajalitu vyžadovaly). Jenomže úspěch německého a japonského modelu úzce souvisel s poválečnou obnovou společnosti a nyní se v obou zemích dostává do hluboké krize. Japonsko je již pět let v recesi a německá ekonomika roste jen hlemýždím tempem. V obou zemích se už také otevřeně diskutuje o nutnosti reformy korporativistického sociálního modelu.

Spoluúčast v Čechách
Nekritické kopírování německého modelu může mít tedy jediný důsledek: firmy budou investovat více do nejrůznějších sociálních a komunálních závazků než do technologií, a tím ztratí konkurenceschopnost. A to povede k růstu nezaměstnanosti a protekcionismu. Není tedy divu, že i přes obecnou popularitu Blairova hesla řada lidí v Británii upozorňuje, že šéf Labour party dosud dluží veřejnosti důkladné a logické vysvětlení svého sloganu. Přitom je nepravděpodobné, že se ho někdo dočká: Blair je charismatický elegán, a to je pro mnohé voliče podstatnější než jeho program.Zemanovi však tento moment uniká. Tentokrát, zdá se, se rozhodl "jít s dobou" a program opsat přímo v kolébce novodobé demokracie. Jeho slogan se ale zatím na tuzemské scéně příliš nechytil a důvodem není jen to, že Tony Blair je charismatický vůdce a Zeman trapný rozsévač bonmotů. Potíž je v tom, že to, o čem lze v Británii v souvislosti s vizí "společnosti spolúčasti" polemizovat, je u nás nesmysl, o němž nelze diskutovat.České hospodářství trpí více než čímkoli jiným nízkou mobilitou pracovní síly. Souvisí to i s katastrofální situací na trhu s byty. Vlastníci domů jsou nuceni k takové solidární "spolúčasti", která se de facto rovná jejich postupnému vyvlastňování současnými nájemníky. Podporovat za této situace ideu loajality vůči podniku, či dokonce celoživotní zaměstnání je nonsens. Rovněž zdůrazňování role odborů ve chvíli, kdy například České dráhy jsou řízeny na základě diktátu odborových předáků přítomných ve správní radě, je protimluv. A to nemluvíme o tom, jak vláda s pomocí lékařů buduje "společnost spoluúčasti" ve zdravotnictví.Zkrátka když dva dělají totéž, není to totéž. Aby se z Miloše Zamana stal český Tony Blair, k tomu je třeba víc než jen převzít populární heslo.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.