Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Vláda chce znárodňovat

21.12.1998

Účty za ztráty bank vždy platí daňový poplatník

V rámci záchranného lana, které hodila České spořitelně, vyhlásila česká vláda také záměr přechodného znárodnění podílů v některých podnicích, které spořitelně dluží a delší dobu nesplácejí. Nemá smysl podezírat levicový kabinet ze "zločinných plánů" postátnit i po neblahých zkušenostech z minula celou ekonomiku. Vládní záměr má jinou chybu: bude se jen těžko provádět. Zvláštní je i to, že vláda nemluví jedním dechem o okamžité privatizaci získaných podílů a zatím mlčí i o prodeji samotné spořitelny.

Daň za odkládanou privatizaci

Sociální demokraté museli zasáhnout v České spořitelně, kde má úspory většina tuzemských domácností. Nějak pomoci by musela každá vláda. Miloš Zeman také nemůže za to, že právě dnes platíme daň za odkládanou privatizaci spořitelny. Kdyby byla prodána přede dvěma třemi lety, nemusel ji dnes nikdo zachraňovat a ještě by na jejím prodeji stát vydělal.Kromě kapitálového posílení podřízeným dluhem převezme Konsolidační banka špatné úvěry za 10,5 miliardy korun. Z toho jsou pouhé dvě a půl miliardy kryty zástavami, na zbylých osm miliard vytvořila spořitelna rezervy, ale pouze čtyři miliardy těchto rezerv převezme Konsolidační banka. Takže jenom na této operaci budou daňoví poplatníci tratit minimálně 4 miliardy.Právě v souvislosti s vyvedením špatných úvěrů ze spořitelny začali ekonomický vicepremiér Pavel Mertlík a jeho náměstek Jan Mládek mluvit o přechodném znárodnění soukromých firem, které nesplácejí úvěry. Inspirováni byli zjevně ma_arským příkladem, kde se vláda v případě větších průmyslových podniků rozhodla postupovat podobně. Výměna nesplacených úvěrů za vlastnické podíly (tzv. debt equity swap) je i jinde ve světě vcelku běžná operace, své úvěry za akcie zadlužených firem ale zpravidla mění soukromé banky. Tuzemští vládní představitelé o privatizaci zatím nemluví se stejným důrazem a samozřejmostí jako o převodu dluhů. Přitom se český stát již mnohokrát osvědčil jako mizerný správce vlastnických podílů. Mertlík také neoznámil kritéria výběru podniků, kterým lze pomoci. Bude to velikost podniku a jeho význam pro zaměstnanost v regionu, nebo skutečnost, že produkuje konkurenceschopné výrobky pro zahraniční trhy? Absence jasných kritérií může vést pouze ke korupci a masivnímu lobbování. Celý plán může ostatně zkrachovat vinou nedokonalého právního prostředí: současná podoba zákona o bankrotu, nerovné postavení věřitelů vůči dlužníkům a nepřehledná vlastnická struktura podniků neposkytují vládě dostatek pák, jak přinutit majitele k převodu podílů na stát. Přestože je podnik ve ztrátě, může mít dostatek likvidity a přístupu k ní se jeho majitelé nebudou chtít vzdát.

Dohoda s vlastníky bude obtížná

Výměnu nesplacených úvěrů za vlastnické podíly v podnicích půjde těžko uskutečnit ještě z jiného důvodu. Mamutí firmy jako Chemapol mají velmi složitou vlastnickou strukturu a také více věřitelů. I kdyby v nich stát získal kapitalizací pohledávek řekněme pětinový podíl, nebude to zřejmě vůbec k ničemu, protože tím nezíská ve firmě dostatečný vliv. Možná nezíská podíl dostatečně velký ani na to, aby ho později mohl prodat za zajímavou cenu.A jak se vlastně pozná typický podnik, kterému je možné pomoci? Představme si třeba Škodu Plzeň. Řekněme, že vláda přinutí Lubomíra Soudka, aby se vzdal svého podílu, stejně tak se dohodne s bankami a získá strategický balík akcií, který okamžitě prodá nějaké zahraniční firmě, třeba Siemensu nebo ABB. Siemens by jistě ve Škodovce ponechal pouze ziskové výroby a začal by propouštět, ale co jiného se dá dělat, česká cesta privatizace zklamala. Jenomže zrovna Škoda Plzeň či Tatra Kopřivnice (ideální příklady pro kapitalizaci pohledávek) nejsou klienty České spořitelny. Klientem je naopak výše zmíněný Chemapol nebo firmy jako Vít potraviny, jeden z významných maloobchodních řetězců. Jenže ať se nikdo nezlobí, samoobsluhy nejsou strategickými podniky, na jejichž záchraně by se měl stát podílet. Totéž platí o potravinářské firmě Milo Holding, která byla vytunelována v rámci lítého boje o nákup předražené majority.Proto nepřekvapí, že se úvahy o státní intervenci v zadlužených podnicích rychle mění. Ještě na začátku minulého týdne mluvili zástupci vlády o kapitalizaci pohledávek, uprostřed týdne již byla řeč pouze o vyvedení špatných úvěrů z banky a ve čtvrtek už ředitel Konsolidační banky oznámil, že kapitalizace pohledávek je pouze "jednou z možností", která navíc "není na pořadu dne".

Žádný oběd není zadarmo

Dnes by stačilo, kdyby se strategický partner našel pro samotnou Českou spořitelnu a v nejbližší době i pro další velké banky. Samozřejmě: pokud mají -- s výjimkou ČSOB -- až třetinu víceméně špatných úvěrů, žádná privatizace nezabrání tomu, aby tyto podíly dříve nebo později uhradil daňový poplatník. Může se to stát různými způsoby, ale jak říkají finančníci, "žádný oběd není zadarmo", tedy každý účet musí vždycky někdo zatáhnout. Stát může (jako to učinil v případě spořitelny) převzít z postižené banky špatné úvěry a nějakým způsobem ji kapitálově posílit. Teprve potom ji může zahraničním investorům nabízet za cenu, která nebude záporná; strategický partner totiž může požadovat peníze za to, že problematický finanční ústav vůbec převezme.Ve chvíli, kdy vláda banku za peníze občanů oddluží, zavazuje se nepřímo k tomu, že využije prvního vhodného okamžiku a nejistý finanční dům okamžitě posílí smlouvou s mocným investorem. Jinak hrozí vážné riziko, že za nějaký čas bude oddlužovat znovu. Od chvíle, kdy se sociální demokraté rozhodli spořitelnu posílit, jim tedy běží čas.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.