Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Vláda hasičů a údržbářů

20.1.1997

Opakovat, že problémy jsou složité, nemá smysl

Být dobrým hasičem či údržbářem není nic jednoduchého. Vyžaduje to nejen určitou dávku šikovnosti, se kterou se musíte narodit, ale také píli a zodpovědnost. Jenomže vláda, která chce být považována za dobrou a schopnou, nemůže s ambicí kvalitního údržbáře nebo hasiče vystačit. V případě české vlády jako by ale platil pravý opak: nějakou "vyšší ambici" už drahnou dobu nemá, a co je horší, snad ani mít nechce. S menším či větším úspěchem jen "hasí ekonomické požáry" (např.v případě některých tzv. strategických podniků), což ale většinou stojí dost peněz, které nakonec vždy musí zaplatit daňový poplatník. Stručně řečeno: i když nelze Klausovu vládu šmahem odsoudit jako nezodpovědnou - stále například udržuje vyrovnané státní finance -, fantazii a vizi bohužel postrádá.

Melodie, kterou zahraje kdekdo

Základní kroky ekonomické reformy (liberalizace cen, privatizace, uvolnění zahraničního obchodu, částečná konvertibilita koruny apod.) se u nás s úspěchem podařilo prosadit poměrně rychle. Hlavním architektům ekonomické reformy - a ti jsou pořád u moci - se přitom ale podařilo naočkovat občanům dojem, že to nejtěžší již máme za sebou. Podíváme-li se ale na příklady ostatních postkomunistických zemí, najdeme již jen málo těch (Bulharsko, Rumunsko), kterým se nepodařilo totéž.
Rozdíly jsou pouze tři. Většina bývalých postkomunistických zemí začínala reformy s daleko nižší životní úrovní, s nižším HDP, nižší mírou industrializace a se zaostalejší infrastrukturou či vzdělaností. Zkrátka byly a ještě drahnou dobu budou chudší než my. Pravda, naše inflace (kromě Slovenska) je z postkomunistických zemí stále nejnižší. Jenomže většina ostatních ji už v posledních letech začala radikálně snižovat, zatímco míra inflace v České republice se v zásadě už několik let nehýbá. Navíc mnohé latinskoamerické země, se kterými bychom se také mohli poměřovat (například Chile a Argentina), si s inflací poradily daleko lépe než my. Konečně za třetí: mnohé postkomunistické země (například některé středoasijské republiky) jsou na tom s demokracií, mírně řečeno, na štíru. Schází jim tedy kvalita života, kterou my považujeme vůbec za nejdůležitější. To ale s ekonomickými reformami a jejich prosazováním souvisí jen nepřímo.
Na uplatnění a načasování základních makroekonomických reforem existuje v zásadě jednoduchý mustr, který koneckonců prosazoval a prosazuje například Mezinárodní měnový fond ve všech zemích bývalého Sovětského svazu. Jinými slovy - liberalizovat ceny, devalvovat, uvolnit bariéry obchodu, reformovat strukturu daní a privatizovat (zde se liší pouze technika, resp. kombinace metod a míra korupce) se podařilo i státům, jako je Kazachstán, Uzbekistán a Turkmenistán. Nám může sloužit ke cti pouze to, že jsme byli jedněmi z prvních, kdo použil postup, který se v dalších případech téměř identicky opakoval. První ovšem bylo - jak známo - Polsko.

Zbývá zahrát těžší part


Reformní nebo transformační kroky, které před námi stojí dnes, jsou daleko těžší a komplikovanější. Možná již tomu nemusíme říkat reforma, možná by stačilo mluvit jen o tom, "co je potřeba udělat", chceme-li dohnat v životní úrovni vyspělý západní svět a vůbec obstát v globální konkurenci. (Našimi konkurenty totiž nejsou jen naši sousedé, ale stejně tak například asijské země a země Latinské Ameriky.) Podstata věci se tím však nemění: to, co je třeba udělat, abychom obstáli v celosvětové konkurenci, už nelze tak úplně opsat či převzít odjinud. Většina těchto kroků má totiž co dělat s velikostí státu a přerozdělováním prostřednictvím státu. Konkrétně pak jde o reformu penzijního systému, adresnější sociální péči, dokončení privatizace a demonopolizaci sítí a infrastruktury, privatizaci bank, narovnání regulovaných cen a řadu dalších věcí.
U nás se o těchto věcech uvažuje metodou nafouknutí bubliny, která vzápětí splaskne a opět se rozhostí ticho. Příkladem budiž privatizace bank: před třemi měsíci předložila centrální banka vládě materiál o privatizaci čtyř velkých bank. Ten byl kritizován především proto, že ČNB prý vlastně neuměle skrývá svoji touhu neprivatizovat. Nikdo z vlády ovšem se seriózním konkurenčním materiálem nepřišel. Pouze jsme se dozvěděli, že problém je složitý. "Problém je, komu tyto banky zprivatizovat," řekl Klaus minulý týden Hospodářským novinám a dodal: "Domácí kapitál na seriózní nákup bank neexistuje. Všichni víme, že kdokoli by si takovou banku chtěl koupit, musel by si půjčit u jiné velké banky. Ten kruh je zapeklitý a nejde jen tak rozetnout." Na otázku, zda tedy upřednostňuje domácí kapitál, pak premiér odpovídá: "Rád bych." Jsme tedy tam, kde jsme byli před rokem. "Není to jen tak" a je to "zapeklité". Jenomže zapeklitá byla i liberalizace cen či rozhodnutí o devalvaci před pěti lety. Kdyby premiér nebo ministr financí tehdy jenom říkali, že to je zapeklité, nikdy bychom se nikam nedostali.

Litanie na téma "proč ne"

Podobně je tomu i s privatizací. Vláda ji nepropaguje, nýbrž vědomě brzdí, a ani se tím netají. Příkladem budiž již citovaný rozhovor. Na fakt, že nejsou doprivatizovány distribuční energetické společnosti, si podle premiéra stěžují zahraniční zájemci a zájmové lobby. Privatizaci těchto společností, stejně jako privatizaci železnic, aerolinií či pošty, bychom prý ale podle premiéra neměli "uspěchat". Není přitom bez zajímavosti, že v privatizaci a demonopolizaci všech těchto zmíněných síťových odvětví nás již dávno předstihly i země jako Chile či Argentina. Neuspěchávání tak bude mít jeden jediný efekt: například do ztrátové železnice budou daňoví poplatníci nalévat další a další miliardy.
Stejnou lamentaci je možno opakovat, pokud jde o liberalizaci cen energií. Premiér i ministr financí rádi v této souvislosti upozorňují na energetické a distribuční firmy, které se chystají na takovém kroku vydělat. Jenomže kolik času už ministr financí věnoval diskusi o tom, jak energetické a distribuční společnosti kalkulují ceny?
Podobně je to s byty. Ve zmíněném rozhovoru premiér drží hotovou přednášku na téma, proč zítra neuvolnit nájemné (jako kdyby ho někdo zítra uvolnit chtěl), a popisuje, že by takový krok znamenal enormní přesun bohatství z rukou "jedné skupiny občanů do rukou skupiny jiné". Tím jako by se ale řadil mezi ty, kdo vytrvale mluví o zdražování. Přitom samozřejmě ví, že tržní cenu tak jako tak někdo musí doplatit: momentálně jsou to především majitelé domů (mnohdy tedy také obce), kterým bytový fond chátrá, a lidé, kteří si musí pronajímat byty na černém trhu. Od premiéra, jehož západní média (bůhví proč) označují za liberála či dokonce ultraliberála, by člověk čekal, že řekne: Bude to obtížné, bude to bolet, ale uděláme to a to proto, abychom dopady zmírnili. Již více než před rokem jsme ostatně i proto zavedli adresný sociální systém.

Zůstat u moci

Na závěr to nejdůležitější. Obrovskou váhu daňové zátěže lze snižovat mnoha způsoby, ale tím nejdůležitějším může být do budoucna jedině radikální reforma penzijního systému, respektive přechod ze systému průběžného financování důchodů na systém fondový. Prosadit toto je v demokracii nesmírně obtížné, ale jde to. Pokud političtí lídři věnují maximální úsilí vysvětlování tohoto kroku. Když budou pouze říkat, že to je obtížné, nikdy se nehneme z místa a také nikdy nenastartujeme opravdu dynamický hospodářský růst.
Pokud hodlá stávající koalice ve svém nynějším přístupu k řešení problémů pokračovat, zbudou jí jen dva argumenty, proč vlastně zůstat u moci. Prvním je, že zůstat u moci prostě chce, protože to je svým způsobem příjemné a skýtá to výhody. Druhým pak může být to, že má jisté dovednosti a zkušenosti v tom, jak udržovat stát v každodenním chodu. Oba argumenty ale mohou brzy přestat voliče zajímat: nejsou totiž zrovna přesvědčivé.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.