Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Všichni se proti nám spolčili

7.7.1999

Svět podle profesora Klause

V posledních dnech a týdnech nepolevuje předseda parlamentu a ODS Václav Klaus ve své veřejné a mediální aktivitě. Přidává naopak plyn. Kromě knihy "Země, ve které se již dva roky nevládne" a mnoha veřejných přednášek se teď v médiích doslova roztrhl pytel s rozhovory s předsedou ODS, často - ale nejen - na ekonomická témata. Klausovo pracovní tempo (píše články, poskytuje rozhovory na všech stranách, šéfuje parlamentu a politické straně) je ve srovnání s jeho politickými oponenty jistě obdivuhodné. Fakt, že pozoruhodné názory, které pan profesor šíří, unavují i jeho politické protivníky (lidsky je lze chápat, ale politicky nikoli), ještě neznamená, že bychom je měli mávnutím ruky pominout. Čas od času totiž předseda ODS tvrdí bez jakékoli oponentury nehoráznosti takového kalibru, které by mu v civilizované zemi neprošly. Za vše mluví přednáška a rozhovor, který poskytl týdeníku Ekonom (Kulatý stůl s Václavem Klausem č. 24/99) v předposledním červnovém týdnu.

Stačí uvolnit inflaci a zvýšit platy

Začněme u serióznější ekonomické argumentace. V úvodní přednášce Václav Klaus tvrdí, že dnes se u nás nesetkáváme s inflací, nýbrž s deflací. Není to pravda. Deflace znamená všeobecný pokles cen, vyjádřený poklesem indexu spotřebitelských cen. Definice je stručná a jasná. Fakt, že dochází k poklesu cen některého spotřebního zboží či potravin, neznamená deflaci. Přestože meziroční míra inflace byla začátkem května od začátku transformace historicky nejnižší (2,4 %), naznačuje tato skutečnost pouze to, že dochází ke snižování míry inflace. Tomu se ale říká dezinflace, nikoli deflace.S tím souvisí i řazení úkolů hospodářské politiky, jak je vidí předseda ODS ve své přednášce. Na prvním místě prý musí naše ekonomika dostat impulz v oblasti měnové politiky (mimochodem za tu nejsou vláda a parlament zodpovědny), na druhém místě pak potřebuje sanaci vybraných jednotek v bankovní sféře a reálné ekonomice. Na místě třetím se prý neobejdeme bez další liberalizace, deregulace a privatizace a teprve na posledním místě je zdokonalování institucí a legislativy. Většina seriózních ekonomů by přitom zařadila bod tři a čtyři na první místo. Pokud totiž politici k reformě institucí a k privatizaci nevyzývají a doslova se za tyto věci každým dnem neperou, nikdy se je nepodaří prosadit. Václav Klaus dal ale svým politickým jednáním najevo, že na řešení těchto věcí nemá zájem. Opoziční smlouva (a menšinová vláda), kterou si ODS a ČSSD vymyslely, totiž významný pokrok v této oblasti blokuje. Měnová politika by patřila na první místo, kdyby u nás skutečně docházelo k deflaci. K té ale nedochází.V rozhovoru pak předseda parlamentu říká: "Potřebujeme, aby ekonomiku popotáhly směrem vzhůru nějaké ty výdaje... Zdá se mi, že centrální banka vyrábí hysterii a novináři ji v tom podporují. Rozlišujme reálné mzdy ve smyslu průměrných mezd a reálné mzdy ve smyslu objemu mezd (mzdové náklady před zdaněním - pozn. red.). Když to uděláme, zjistíme, že není pravda, že reálné mzdy u nás strašně rostou. Rostou o jedno až dvě procenta."Pokud Václav Klaus apeluje na zvyšování výdajů, je nepochopitelné, že ODS vystupovala tak tvrdě proti rozpočtovému schodku. S reálnými mzdami a objemem mezd má sice pravdu, potíž je ale v tom, že vývoj mezd by měl kopírovat vývoj produktivity práce. Jak v jednotlivých podnicích, tak v celkových číslech. Jednou z příčin vzniku vnější nerovnováhy v roce 1997 (balíčky, otřesy koruny) byla skutečnost, že nárůst mezd po několik let za sebou (s výjimkou loňského roku) předbíhal růst produktivity práce. Poptávka po dováženém zboží rostla a konkurenceschopnost jednotlivých podniků se zhoršovala. V prvním čtvrtletí letošního roku ale poklesla produktivita práce o šest procent (objem mezd vzrostl o 2 %). Rozdíl je tedy celých 8 %. Podniky sice propouštějí (a celkový objem mzdových nákladů tedy neroste tak prudce), ale nezaměstnaní dostávají podporu a sociální dávky. Proto se mnoho ekonomů stále domnívá, že růst tažený uměle nafouklou poptávkou povede pouze k opakování scénáře roku 1997.

Hodinky jako holínky

Opravdovou perlou rozhovoru je pak tato pasáž: "Před dvěma lety, v květnu 1997, se v Národohospodářském ústavu konala diskuse o české ekonomice. Panelisty byli pánové Goldmann, Stiglietz, Ross a já. Pan Goldmann je jedním ze dvou lidí, kteří vytvořili v České republice blbou náladu. Špatně tu zainvestoval a pak psal jednou týdně do západních novin články a stvořil takový obraz české ekonomiky, který se stal důvodem ke ztrátě kredibility. Pan Goldmann přivedl na panelovou diskusi pana Stiglitze (hlavní ekonom a viceprezident Světové banky - pozn. red.) a pana Rosse, což je známý harvardský ekonom, odborník na kapitálové trhy. Pánové Stiglitz a Ross mají společnou firmu. Řekl jsem, že zatímco já vážně diskutuji obecné zásady rodícího se kapitálového trhu, oni diskutují jako lidé, kteří hrají kartu svých peněz."Tato pasáž je bohužel dokladem toho, že Václav Klaus je ochoten říci o komkoli cokoli. Za prvé se diskuse nezúčastnil žádný pan Goldmann, nýbrž americký právník a investiční bankéř Howard Golden. Ten skutečně patřil a patří k významným kritikům poměrů na českém kapitálovém trhu. Jednou týdně do zahraničních novin články nepsal, dokonce je nepsal vůbec. Naopak psal občas do novin českých a poskytoval rozhovory českým novinářům. "Pánové Stiglitz a Ross" žádnou společnou firmu nikdy neměli a nemají, a jak oba potvrdili, nespojuje je ani žádný společný obchodní zájem. Joseph Stiglitz jako viceprezident Světové banky dokonce v žádné soukromé firmě figurovat nesmí, což je zřejmě záležitost, kterou si Václav Klaus dovede představit jen obtížně, a Stephen Ross neučí na Harvardu, ale v Yale.Kritika českého kapitálového trhu, která zazněla na zmíněném semináři, byla naprosto seriózní a věcná. Mluvilo se o ochraně menšinových akcionářů, o otevírání investičních fondů apod. Navíc je nesmyslná představa, že ztrátu kredibility naší republiky by způsobil jediný člověk. Špatnou zkušenost s naším kapitálovým trhem učinily desítky zahraničních bank, fondů a portfoliových investorů. Nemuseli všichni investovat "dobře", ať již ale investovali jakkoli, nepočítali s tím, že úřady a policie budou tolerovat všemožné krádeže. Příliš investičních fondů bylo vykradeno, příliš fondů se transformovalo v holdingy (menšinovým akcionářům zůstaly v rukou cáry papíru), na Komisi pro cenné papíry se zbytečně čekalo tři roky. Politické strany se nechaly sponzorovat především skupinami, které z chaosu a bezvládí na finančním trhu profitovaly apod. Kartu svých stranických peněz a zájmů hrál tedy především Václav Klaus. Všechny tyto "pomluvy" nemohl "zařídit" jeden člověk. Šlo totiž o veřejně dostupné informace.O šéfekonoma Světové banky se Václav Klaus mimochodem otírá ještě na jiném místě rozhovoru. Stiglitz prý podle něj tvrdí, že "úspěch je Čína a neúspěch Evropa". Kritizovaná Stiglitzova přednáška má padesát stránek a najdeme v ní mimochodem dlouhé pasáže o privatizaci na úvěr, který zpravidla není splácen, o přidělování bankovních licencí, o tom, jak finanční skupiny profitující z privatizace za nesplacené úvěry korumpují politické strany, byrokracii apod. Čínu navíc Stiglitz srovnává především s Ruskem.

Politický akademik

V další části rozhovoru si Václav Klaus stěžuje na to, že "neexistuje akademická debata o ekonomické transformaci. Veškerá debata se dostala v podstatě do dvojích rukou. Za prvé do rukou politiků, kteří říkají jedno, když jsou u moci, a druhé, když jsou v opozici, a za druhé do rukou zájmově velmi vychýlených hodnotitelů: mocných auditorů, mocných konzultantů, mocných investičních bankéřů a mezinárodních finančních institucí. Ti všichni vytvořili konsolidovanou skupinu a interpretují jevy v tranzitivních ekonomikách k obrazu svému. Protože mají obrovskou moc, ovlivňují novinářskou komunitu. Ve všech těch Financial Times, Wall Street Journal apod."Za prvé není pravda, že neexistuje akademická debata o ekonomické transformaci - jak v postkomunistických zemích, tak v České republice. Tato debata (a často velmi živá) probíhá na mnoha prestižních zahraničních univerzitách i na univerzitách našich. O ekonomické transformaci se diskutuje jak na půdě VŠE, tak na Fakultě sociálních věd UK, v Národohospodářském ústavu-CERGE i na půdě České ekonomické společnosti. Není si celkem nač stěžovat. Klaus má zřejmě potíž s tím, že naprostá většina seriózních akademických ekonomů (u nás i ve světě) s jeho názory na příčiny neutěšené ekonomické situace v ČR nesouhlasí.Paradoxní také je, že k akademické debatě vyzývá Václav Klaus, tedy člověk, který tuto debatu politizuje zcela záměrně a neustále. V zaslepenosti svého silného ega si Václav Klaus zřejmě připadá jako jediný politik na světě, který dokáže pohodlně přepínat z akademické diskuse (je přece profesor), jež není ovlivněna parciálními zájmy, do diskuse politické, v níž mocenské zájmy zákonitě dominují. To je pochopitelně iluze. Můžeme si všichni jistě přát hlubší, kvalitnější a intenzivnější akademickou debatu o transformaci, ale dokud bude neomylný profesor v politice, bude lepší, když zůstane na úrovni debat politických.Poslední část citovaného výroku je pokračováním obyčejné konspirační teorie, která činí koneckonců páteř celého rozhovoru. Neexistuje totiž vůbec žádný důvod k tomu, aby auditoři, investiční banky, ekonomičtí novináři měli nějaký "konsolidovaný" či jednotný názor na cokoli. Důkazem toho je, že názory Financial Times, Wall Street Journalu či Economistu a dalších médií na mnoho věcí, které se dějí a děly na celé zeměkouli, se někdy mírně a někdy zcela zásadně liší. Neexistuje také žádný důvod k tomu, aby média a investiční banky záměrně poškozovaly Českou republiku. Zahraniční investoři a banky mají vcelku jednoznačný zájem na tom, aby Česká republika prosperovala: otevřely by se jim nové a silnější trhy, odbytiště, výrobní možnosti apod. Hospodářská krize v České republice jim k ničemu dobrá není.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.