Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Vynucená privatizace už začala

2.9.1996

České ekonomice hrozí nákaza klientelismem

Scénář, ke kterému došlo v případě České pojišťovny, je dostatečně známý: aniž se vláda kdykoli zabývala privatizací tohoto finančního impéria, k jeho odstátnění přece jen došlo. Stačila k tomu "atmosféra krize" spojená s případem Kreditní banky Plzeň: stát a polostátní banky si jednoduše "prohodily" balíky svých akcií se soukromou firmou PPF (První privatizační fond) výměnou za později neplněné sliby (podrobněji viz Respekt č. 34 a č. 35). Tím, zdá se, ale podobné privatizační hry v Čechách nemusí skončit. Už nějaký čas je známo, že Investiční a Poštovní banka (IPB) a její investiční skupina jsou kontrolovány společnostmi napojenými na současný management. Další velké překvapení se pak zrodilo před čtrnácti dny: skupina Motoinvestu již de facto kontroluje 16-18 % akcií České spořitelny.

Stačí vyvolat krizi
Jak představitelé Fondu národního majetku, který drží 45 % akcií tohoto finančního ústavu, tak management České spořitelny zatím tvrdí, že opakování privatizačního scénáře podle vzoru pojišťovny tentokrát nehrozí. Jistě: pozice státu je v České spořitelně podobně jako například v Komerční bance silnější a stabilnější, než tomu bylo v pojišťovně. Jenomže "nebezpečí" nelze podceňovat. Postavení státu v pojišťovně se přece před rokem zdálo být stejně jisté a stabilní jako dnes ve spořitelně. Zkušenost zkrátka říká, že stačí vyvolat krizi nebo atmosféru krize, a privatizaci potom prostě vynutit.Před necelými třemi měsíci, tedy v době, kdy firmy napojené na Motoinvest a Agrobanku ještě měly jen 6 % České spořitelny, uskutečnila se vůbec poprvé schůzka tzv. bankovní čtyřky (guvernér ČNB, ministři financí a privatizace a šéf Fondu národního majetku) za osobní účasti Václava Klause. Ten oproti názoru Tošovského, Kočárníka i Skalického tehdy souhlasil s názorem Motoinvestu, který si přál získat dvě místa v dozorčí radě spořitelny. Fakt, že Motoinvest tehdy neuspěl, by nás ale neměl příliš ukolíbat: dnes je totiž jeho podíl už trojnásobný (mimochodem: se stejnými 18 % a požadavkem zastoupení v dozorčí radě začínal "privatizaci" pojišťovny i PPF).

Volný prostor
Privatizace pojišťovny proběhla "špatně" ze tří důvodů. Za prvé nikdo nepředkládal privatizační projekt, nekonala se transparentní veřejná soutěž, a nikdo tak nebyl povinen vysvětlovat, jaké má podnikatelské záměry na pojišťovacím trhu. Něco takového je přitom v civilizovaných zemích těžko představitelné. Český stát jako by zapomněl, že původ kapitálu soukromých finančních skupin, které nyní "pouští" do velkých bank, musí být nad slunce jasný a nesmí na něm ulpět sebemenší podezření. A to není ani případ PPF, ani Motoinvestu.Situace, ve které si stát není schopen ujasnit privatizační koncepci velkých kamenných bank, nebo alespoň určit co ano a co ne, samozřejmě těmto útočícím "dravcům" náramně vyhovuje. A nejde jen o to, že si mohou koupit některé novináře: největším nebezpečím je jejich cílevědomá snaha získat vliv a podporu v politických stranách. Dobré vztahy Motoinvestu a PPF s předsedou ODS, a především s ministrem financí jsou veřejně známou věcí. Cílem však není jen ODS: zapomíná se kupříkladu, že KDU-ČSL, která prosazuje privatizaci bank "do českých rukou", má u Plzeňské banky ovládané Motoinvestem nesplacený několikamilionový úvěr.

Kdo by to koupil
Dalším důležitým prvkem vynuceného způsobu privatizace je, že zbytkový podíl státu se stává de facto neprodejným. Vždyť kdo by stál o akcie podniku s většinovým vlastníkem, který má s podnikem zcela neznámé záměry? Navíc žádný seriózní zahraniční strategický partner si nekoupí například 30 % (ale ani 10 %) akcií spořitelny, zasednou-li v její dozorčí radě lidé s tak neprůhledným původem kapitálu, jaký má Motoinvest.Stát tedy zatím dělá vše pro to, aby svůj podíl v největších tuzemských bankách znehodnotil. Přitom ale zůstává jeho podíl především v případě pojišťovny dost velký na to, aby mohl být v nejrůznějších "krizových" situacích zneužíván. Nový vlastník bude rozhodovat o všem, jakmile mu ale "poteče do bot", zcela jistě se o pomoc obrátí na vládu. V lepším případě se pak státní rozpočet bude podílet na záplatování obtíží do výše akciového podílu státu, v horším budou jeho záchranné akce z politických důvodů mnohem masivnější. Jinými slovy: vynucená privatizace tohoto typu dává novým vlastníkům všechny pravomoci, ale zdaleka ne všechnu zodpovědnost.

Klientelismus a korporativní stát
Bývalý slovenský ministr pro privatizaci Ivan Mikloš prohlásil v nedávném rozhovoru pro Hospodářské noviny, že zdaleka největším nebezpečím pro slovenskou ekonomiku je rozkvět tzv. klientelismu. Měl na mysli především privatizaci podniků do rukou politických přátel a loajálních "soudruhů" vládnoucí strany. Mikloš správně upozorňuje, že takové prorůstání ekonomické a politické moci a vytváření propletenců vzájemných přátelství a služeb může ekonomiku především v dlouhodobé perspektivě značně poškodit. Zbývá k tomu dodat jediné: nejen ekonomiku, ale i základní principy demokracie a svobodné společnosti. Společnost svázaná klientelismem je totiž demokratická pouze na papíře a má v sobě zárodky mussoliniovského fašismu či některých latinskoamerických pseudodemokracií.Češi se občas rádi vyvyšují nad Slováky a mnohým z nás opravdu připadá, že to s demokracií na Slovensku jde od desíti k pěti. Než ale budeme příště Bratislavu kritizovat, je třeba si zamést před vlastním prahem. Naše realita bohužel obsahuje daleko více "slovenských prvků" klientelismu a korporativního státu, než si sami připouštíme. To, že na první pohled nejsou tolik vidět a že naši vládní politici jsou o poznání kultivovanější než Mečiarova družina, na tom mnoho nemění.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.