Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Výprodej na konci tisíciletí

19.2.1996

Světová privatizace včera, dnes a zítra

V zemi, která bezmála půlstoletí nepoznala soukromé vlastnictví, ovládají po pěti letech privátní firmy čtyři pětiny národního hospodářství. Zbývá odstátnit "jenom" velké banky, těžký chemický průmysl, huti, infrastrukturu. Řeč je o České republice, která zahájila jeden z nejrychlejších a nejrozsáhlejších programů masové privatizace na světě. Prodej státních podniků ale zdaleka nesouvisí jen s koncem komunistické totality. V posledních letech se odstátňuje majetek doslova na celé zeměkouli. Privatizace však není nic jednoduchého. Může se zdařit, ale také se - a to mnohdy za velmi dramatických okolností - povést nemusí.

Mantra bohatých
Představa, že stát má být dominantním vlastníkem klíčových a strategických průmyslových podniků, zapustila v celé Evropě hluboké kořeny po druhé světové válce - především pod vlivem učení ekonoma J. M. Keynese. Státní vlastnictví klíčových podniků se mělo stát jedním z nástrojů hospodářské politiky, který zabezpečí zaměstnanost, sociální stabilitu a pomůže překonat hospodářské krize. Teprve v sedmdesátých letech, kdy mnohé západoevropské země trpěly vysokou inflací, rozpočtovými schodky a mizerným a ztrátovým hospodařením zestátněných podniků, se tento přístup začal postupně měnit a o slovo se začala hlásit privatizace.V českém případě je výjimečný pouze rozsah výprodeje. Veřejná a státní aktiva se totiž rozprodávají v posledních patnácti letech nejen v Evropě, ale skoro na celé zeměkouli: v Indii, na Novém Zélandě i v New Yorku, v Manile i Santiagu de Chile. Privatizace se stala nejvzývanější ekonomickou mantrou posledních deseti let. Prodávají se novinové stánky, ocelárny, železnice, dálnice, kanalizace, ba i věznice, v některých zemích se privatizují i státní penzijní systémy. Privatizačním poradenstvím se živí tisíce investičních bankéřů a poradců.Proč je privatizace tak atraktivní? K jakým chybám dochází a může privatizace zkrachovat? Mohou od sebe jednotlivé země své privatizační modely kopírovat, nebo musí jít každá z nich vlastní cestou?

Chile: kontrarevoluce penzijních fondů
Chilský ekonom s doktorátem z Chicaga Sergio de Castro se už v roce 1970 pokoušel přesvědčit některé latinskoamerické vlády o prospěšnosti svobodného trhu a radil k rozsáhlé privatizaci. Se svým dvousetstránkovým manifestem neuspěl. Navíc právě tehdy zahájil chilský marxistický prezident Salvador Allende svůj vládní program znárodňování. Po puči v roce 1973 byl ale de Castro jmenován poradcem diktátora Pinocheta pro finanční záležitosti a Chile se přece jen stala první privatizační laboratoří na světě.Augusto Pinochet zdědil hospodářství v naprostém chaosu. Zuřila hyperinflace a dominoval černý trh. De Castro a jeho "Chicago boys" měli jednu obrovskou výhodu: během reforem se nemuseli zodpovídat ve volbách, nemuseli se bát odborů, demonstrací či nepokojů - takové věci vyřešily samopaly, pistole a tanky. Zahájili tedy bez ohledu na nezaměstnanost tvrdý boj s inflací, snížili celní bariéry, otevřeli cestu zahraničním investorům, uvolnili ceny, liberalizovali pracovní trh. A především rozjeli program masové privatizace: sestával jednak z restitucí rodinám původních vlastníků, jednak z tisíců drobných veřejných i neveřejných aukcí. Denně se prodávalo až dvacet společností a stát obvykle dotoval levné úvěry na koupi firem. Každý si na privatizaci půjčoval a většinou vyhrával ten, kdo si vypůjčil nejvíce. Tímto stylem to dlouho nemohlo fungovat: banky, které poskytly příliš rizikových privatizačních půjček, vystrašily svou praxí zahraniční investory. Chilské peso muselo prudce devalvovat a většina "úspěšných" vítězů aukcí čelit bankrotu. Pinochet a jeho "Chicago boys" museli sáhnout k "ideologicky" nemyslitelnému: k opětovnému znárodňování - především bank a soukromých penzijních fondů. Nezaměstnanost vzrostla na 23 %.To, co následovalo, bylo možné opět jenom v diktatuře: v roce 1985 začala privatizace na druhý pokus. Autorem byl nový ministr financí Herman Buchi. K aukcím a přímým prodejům nebyl připuštěn prakticky nikdo, kdo se neprokázal vlastními prostředky. Prodávaly se také zaměstnanecké a manažerské akcie, rozjel se známý program pověstných chilských penzijních fondů (každý pracující byl dekretem diktátora přinucen převádět desetinu svého příjmu do soukromého penzijního fondu, který si sám vybral - podrobně Respekt č. 51/94). Konkurenční (byť státem regulované) penzijní fondy se staly dominantními vlastníky ve stovkách firem. K investicím tedy byly aktivovány domácí úspory, a to se dnes vyplácí: Chile není příliš závislé na náladách zahraničního kapitálu.Privatizace na druhý pokus byla až neuvěřitelně úspěšná. Chile - přestože jde o zemi dosud chudší než je například Česká republika - je dnes označováno za Švýcarsko Latinské Ameriky. Ekonomika roste o 8 % ročně, domácí úspory představují čtvrtinu HDP (v roce 1984 to byla 3 %), rozpočet je v přebytku, nezaměstnanost pětiprocentní a investice činí 30 % HDP (v roce 1984 to bylo 12 %). Jaká je tedy trojice chilských poučení? Vláda by především neměla poskytovat levné (dotované) půjčky na privatizaci. Za druhé: zisky z privatizace nesmějí být používány k vyspravení náhlých potřeb rozpočtu, ale zmrazeny nebo využity k dlouhodobým investicím v infrastruktuře. A nakonec musí být privatizace zasazena do širších souvislostí makroekonomického vývoje.

Nový Zéland: výprodej za moře
Značně rozdílný model nabízí privatizace na vzdáleném pacifickém souostroví. Nový Zéland byl od třicátých let považován vedle Švédska za hlavní baštu nekomunistického, "civilizovaného" socialismu. V posledních letech je tomu přesně naopak: cizinci se na Nový Zéland jezdí učit privatizaci, a co víc - jak by asi poznamenal náš Miloš Zeman, tuto zemi doslova vykupují. Více než polovinu tamního kapitálového trhu ovládají zahraniční společnosti: firma z amerického státu Wisconsin koupila celý železniční systém, Telecom patří dvěma americkým firmám, v bankovnictví i aeroliniích dominují Australané a těžbu dřeva ovládají japonské konglomeráty.Jak k tomu došlo? Socialistický systém se dostal u protinožců koncem sedmdesátých let do hluboké krize. Většinu HDP vytvářely neefektivní státní konglomeráty chráněné vysokými celními bariérami, soukromý sektor byl svázán obrovskými daněmi a nejrůznější regulací: od mzdové po cenovou. Dotace do zemědělství patřily k nejvyšším na světě. Důsledkem byl obrovský schodek rozpočtu, vysoká inflace a zahraniční dluh, který hrozil doslova každou hodinou státním bankrotem.Právě boj o snížení zahraničního dluhu a rozpočtového deficitu podnítil v roce 1983 labouristickou vládu k reformám. Vyústily v něco původně nechtěného: ve zcela liberální otevření se světu a masivní privatizaci. Ředitel novozélandského Telecomu se nedávno pokusil tento vývoj vysvětlit americkému deníku The Wall Street Journal: "Problém s vládami je ten, že trpí konfliktem zájmů. Snižovat rozpočtový deficit či státní dluh, a vůbec dělat jakoukoli rozumnou politiku, mohou pouze v případě, že nejsou vlastníky. A k tomuto názoru musela vláda dospět, ať již byla jakékoliv politické orientace."Případ novozélandského Telecomu dobře ilustruje tamní privatizaci: vláda ho chtěla prodat, aby získala peníze na splátky státního dluhu. V roce 1987 vyhlásila totální liberalizaci a otevření telekomunikačního trhu konkurenci (bezprecedentní krok, který se neopakoval dosud nikde na světě) v místních i dálkových sítích. Teprve potom následovala privatizace státního monopolu - postupovalo se tedy opačně než u nás. Celých 100 % podniku bylo za 2,5 miliardy dolarů prodáno americkým firmám: Bell Atlantiku a společnosti Ameritech. Stát držel zpočátku pouze zlatou akcii za účelem kontroly dodržení tzv. principu univerzality, tj. dostupnosti linek i v odlehlých oblastech. Na ostrovech dnes působí také konkurenční americké firmy: BellSouth a Sprintcorp.Důsledky privatizace na sebe nedaly dlouho čekat. Ekonomika drží v devadesátých letech šestiprocentní růst, inflace je pod kontrolou. OECD nedávno označila Nový Zéland za sedmou zemi na světě, co se týče příznivého prostředí pro podnikání. Celní bariéry jsou v celosvětovém měřítku nejnižší, dotace do zemědělství nulové.Nic ovšem není bez potíží. Zahraniční firmy sice přinášejí kapitál i schopné manažery, jak ale zdůrazňují novozélandští odboráři, každá národní ekonomika by si měla zachovat svou "hlavu" a nespokojit se s pozicí "těla", nad kterým nemá stát žádnou kontrolu. Je nadnárodní kapitál skutečně tak izolován od vlád ostatních států, jak by si každý přál? Jde zahraničním společnostem opravdu jenom o peníze? V tomto ohledu Novému Zélandu příliš nehrozí. Austrálie je odtamtud čtyři hodiny letadlem, Japonsko deset hodin a do USA je stejně daleko jako do Evropy.

USA a Japonsko: stát je špatný sluha
Spojené státy americké, nejznámější bašta kapitalismu, nikdy neznárodnily strategický průmysl, služby ani bankovnictví. Proto by se mohlo zdát, že privatizace není v USA běžným tématem. Opak je pravdou. Má ale trochu jinou formu, než na kterou jsme zvyklí v Evropě. Pod pojmem privatizace rozumějí Američané především pronikání soukromého kapitálu do služeb a infrastruktury. Zájem na tom mají federace, města i místní vlády, které chtějí pomocí výnosů z privatizace zmenšit rozpočtové dluhy. Proto prodávají třeba čistírny odpadních vod a celé kanalizační systémy. Nutnost šetřit vede také k tomu, že stále více amerických měst uzavírá se soukromými firmami kontrakty na odvoz odpadků nebo čištění chodníků a ulic. Stále se přitom objevují nové a nové sféry soukromého zájmu. Například před půl rokem bylo ve Virginii otevřeno 14 mil první soukromé dálnice v USA, spojující Washington s mezinárodním letištěm Dulles. Majitelé autostrády budou kromě daní z příjmu platit půl milionu dolarů ročně státní policii a inkasovat 1,75 dolaru za průjezd každého auta.Privatizují se, a to dokonce za vlády prezidenta Clintona, který bývá považován za levičáka, i ojedinělé státní strategické firmy. Nedávno byla prodána monopolní firma na obohacování uranu v jaderných elektrárnách. Dokonce i státní zakázky na výrobu atomových bomb vyřizují privátní firmy.Ač se to zdá překvapivé, podobný příběh prožívá i Japonsko. Až na případ státní poštovní banky, která dosud shromaž_uje 35 % úspor občanů, byla vždy naprostá většina japonské ekonomiky v soukromých rukou. Privatizace se tedy rovněž zaměřila především na infrastrukturu. Japonsko s ní začalo zhruba před deseti lety, její průběh ale není právě nejlepší ukázkou tamního hospodářského zázraku. V roce 1988 japonská vláda prodala deset procent telekomunikačního monopolu NTT a pouze jednu ze tří největších železničních společností. Tím ale prozatím vše skončilo. Jaké jsou hlavní příčiny nezdaru? Japonský telecom měl před deseti lety monopol a zaznamenával největší zisky v historii. Dnes ale musí čelit tvrdé konkurenci a prodej dalších akcií by výrazně snížil jejich tržní hodnotu. To by bylo velmi nebezpečné v období, kdy Japonsko čelí vážné hospodářské krizi, kurzy akcií většinou klesají nebo se drží na nule a šance na získání nového kapitálu na burze je mizivá. Je velká otázka, kdy nový hospodářský růst umožní další privatizaci.

Británie a Německo: nikdo není dokonalý
Británie je vedle Chile považována za kolébku novodobé privatizace. Začala privatizací telecomu a později přišly na řadu firmy British Gas (plynárny a rozvodné závody), British Airways, automobilka Rolls Royce, ocelárny British Steel, doly, železnice, vodárny a elektrárny včetně rozvodných zařízení. Stát dosud privatizací vydělal 98 miliard dolarů, a zatímco podniky před privatizací stály daňové poplatníky na dotacích ročně 80 milionů dolarů, nyní odvádějí státní pokladně za rok 70 milionů dolarů na daních.Příkladný úspěch liberalismu? Tak jednoduché to není. S privatizací vodáren a vodovodů dosud například nesouhlasí 87 % Britů, s odstátněním elektráren 67 % Britů. Někteří ekonomové tvrdí, že privatizace byla úspěšná pouze v těch odvětvích, kde vláda či vývoj technologií umožnily vznik konkurence: jde o telecom, aerolinie, do určité míry plynárny, a pochopitelně doly a automobilky. Privatizace vodáren prý ale zákazníkům neprospěla. Účty za vodu jsou dnes téměř dvakrát vyšší než před pěti lety, mzdy manažerů těchto místních monopolů se zvýšily čtyřikrát.Německá privatizace úzce souvisí se sjednocením Německa. Na popularitě získala v roce 1990, právě z té doby pochází výrok ministra financí Theo Waigela: "Čím více se stát drží zpátky, tím efektivněji se vyvíjí ekonomika." Jestliže tedy německá vláda prodala v osmdesátých letech 800 podniků, od sjednocení do dneška již 14 000. Ale i německá privatizace má svou Achillovu patu: banky jsou nedotknutelné. Se značnou částí akcií dvou největších finančních domů - Dresdner Bank a Deutsche Bank - se sice může veřejně obchodovat, největší podíl v bankovnictví má ale celkem 700 státních bank, tzv. Sparkassen. Více než třetinu bankovního byznysu tak kontroluje stát, necelou čtvrtinu plně soukromé banky, zbytek tvoří smíšené vlastnictví. O privatizaci Sparkassen se diskutuje, zatím ale v Německu převažuje názor, že státní a obecní kontrola malých bank patří k nedotknutelným základům hospodářské stability.

Rusko: za svobodu
Výchozí podmínky Ruska byly ještě daleko horší než ty naše. Nešlo jen o mizernou ekonomickou situaci a nízkou životní úroveň. Ruská populace neměla absolutně žádnou zkušenost se soukromým podnikáním, v úvahu nepřipadaly ani restituce. V roce 1992 Rusko začínalo od velké nuly.Asi proto připomíná ruská privatizace nejvíc ze všeho horor: chybějící či děravá legislativa, špatná právní ochrana akcionářů, tisíce zahnívajících podniků neschopných restrukturalizace, všudypřítomná mafie a organizovaný zločin, manažeři ve sporech s vlastníky podniků. Přesto můžeme ruský výprodej hodnotit jako jeden z mála úspěchů tamní reformy. Rusko privatizovalo od ledna 1993 do června 1994 neuvěřitelných sto tisíc podniků. V soukromých rukou se dnes nachází 11 milionů dříve obecních a státních bytů a 40 milionů Rusů dnes vlastní akcie v 15 000 podnicích. O ruský kapitálový trh, jakkoliv neregulovaný a s divoce skákajícími kurzy, se postupně začínají zajímat světoví investoři. Tisíce menších a středních privatizovaných podniků úspěšně prosperují a po pěti letech stoupá produkce v celých odvětvích, například v papírenském průmyslu či ocelářství.Fakt, že na rozdíl od jiných reformních opatření se zrovna privatizaci podařilo v Rusku prosadit, nesouvisí jen s tím, že nabídkou laciných privatizačních kuponů (jeden měl cenu 25 rublů a daly se za něj "koupit" cenné papíry v účetní hodnotě 10 000 rublů) se nechalo zlákat 97 % dospělého obyvatelstva. Důležitější je to, že za programem masové privatizace stál až donedávna velmi rezolutně prezident Jelcin. Ten do letošního ledna držel na místě místopředsedy vlády šéfa privatizačního procesu Anatolije Čubajse. Muž, kterému Jeffrey Sachs přezdívá "bojovník za svobodu", není jen vynikající ekonom, ale také dobrý politický stratég, který dokázal manipulovat zájmy nejrůznějších politických skupin. Pod jeho vedením nehledala ruská vláda podporu pro privatizaci u ministerských úředníků, ale raději na svou stranu získala jiné bývalé komunisty: tzv. rudé ředitele. Těm slíbila a také dala výrazný podíl v akciových společnostech výměnou za podporu privatizačního programu. Postavit proti sobě "rudé ředitele" a "rudé ministerské úředníky" byl mistrovský tah reformy.Čubajs ovšem zaznamenal i neúspěch, který ho nakonec stál místo. Doufal, že kuponová privatizace vytvoří širokou vlastnickou základnu, probudí i u dělníků úctu k soukromému majetku, a zaručí tak nezvratnost reforem. Jenomže: listopadové parlamentní volby ukázaly, že masivní podporu získaly reforma a privatizace jenom v Moskvě a Sankt-Petěrburgu. Komunisté v čele se Zjuganovem byli úspěšní mimo jiné i proto, že na privatizaci neustále útočí, a dokonce vyhlašují, že budou znovu znárodňovat klíčová odvětví. Na nedávném ekonomickém fóru v Davosu Anatolij Čubajs poznamenal, že tato možnost je velice pravděpodobná a dá se prý očekávat, že pokusy o znárodnění vyvolají v Rusku krveprolití.

Česká republika: rekordmani z Východu
Naše privatizace bývá v ekonomické literatuře i ve světovém tisku uváděna jako jeden z "revolučních privatizačních milníků": Češi se první pokusili vyřešit úkol, jak najít pro privatizaci peníze v zemi, kde neexistuje soukromý kapitál. Co se týče výsledků, pozitivní hodnocení převažují. Česká republika se ve srovnání s postkomunistickými kolegy stala zemí, kde se dá investovat s nejmenším rizikem. Zdůrazňuje se i politický úspěch kuponové privatizace: získala politickou podporu pro reformu jako celek. Význam experimentu podtrhuje fakt, že vlastní verze kuponovky dnes rozjelo či rozjíždí osm bývalých komunistických zemí. Ani Češi ovšem nejsou bez chyby. Zahraniční komentáře upozorňují, že privatizace proběhla pomaleji, než se čekalo, a že její rozpačitý rozjezd zachránila až reklamní kampaň Viktora Koženého. Stejně často se mluví o nebezpečném posílení pozice bank a neprůhledném kapitálovém trhu.Pokud zůstane i po květnových volbách u moci současná koalice, je jasné, že privatizace u nás nekončí. Změní se ale její rozsah, tempo a metody. Jedním z nejdůležitějších hospodářsko-politických témat blízké budoucnosti bude další postup privatizace velkých polostátních bank (např. IPB, Komerční, ČSOB nebo České spořitelny). Má těmto bankám stát pomoci shánět zahraniční strategické partnery? Budou mít takoví partneři zájem? Má tyto banky privatizovat český kapitál a jak bude zabezpečena jeho solidnost? Nanejvýš politickou otázkou se stane i další privatizace zdravotnictví, a především možnost přechodu od průběžného financování důchodů přes státní rozpočet na systém individuálních účtů, které stát spravovat nemusí. Vláda bude mít starosti i s infrastrukturou. Jak bude privatizován ČEZ, zbytek SPT Telecom, České dráhy či ČSA? Budeme tedy svědky složitých a zdlouhavých jednání. Nečekejme ale žádnou další bleskovou vlnu privatizace ani další zápis České republiky do tabulek privatizačních rekordů.

Velké privatizační milníky
1974 - Generál Pinochet zahajuje privatizační kampaň.1979 - Margaret Thatcherová vítězí ve volbách. Jedním z témat volební kampaně byla privatizace.1981 - British Aerospace se stává první velkou privatizovanou firmou.1984 - Británie prodává 50,2 % firmy British Telecom.1986 - Francouzský premiér Jacques Chirac prodává 100 % sklářského mamuta Saint-Gobain.1987 - Nový Zéland zahajuje privatizační kampaň.1988 - Japonsko privatizuje desetiprocentní podíl v telekomunikačním monopolu NTT.1990 - Ma_arsko jako první z bývalého východního bloku prodává 30 % cestovní kanceláře IBUSZ.1991 - Bývalá NDR a Československo zahajují masovou privatizaci. Mexiko prodává 14 % akcií telekomunikačního monopolu. Škoda se spojuje s Volkswagenem - v té době největší privatizační akce východního bloku.1992 - Itálie zahajuje privatizaci bank. V Československu začíná kuponová privatizace. V Nižním Novgorodu se konají první ruské aukce.1993 - British Telecom je plně privatizován. V Rusku začíná kuponová privatizace.1994 - Holandsko privatizuje 30 % státní pošty - první privatizace pošty na světě.1995 - Česká republika privatizuje 27 % SPT Telecom - dosud největší privatizační akce východního bloku.1996 - Německo připravuje největší privatizační akci na světě, prodej Deutsche Telecom, který možná vynese až 50 miliard dolarů.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.