Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Výprodej zeměkoule

22.3.1999

Ekonomika vyspělých zemí se děsí spirály klesajících cen

Vyspělé země se nezhroutily ani po pádu brazilského realu před dvěma měsíci. Hospodářský růst v západní Evropě bude zřejmě poněkud pomalejší, jenže v New Yorku překročil burzovní index Dow Jones právě před týdnem magickou hranici deseti tisíc bodů. To ale ještě neznamená, že se temní věštci odmlčeli. Jejich hlasy od vypuknutí asijské krize před dvěma lety naopak stále sílí.Renomovaní ekonomové se nadále obávají poklesu cen a mnozí z nich se dokonce bojí opakování světové hospodářské krize. Britský týdeník The Economist přinesl před týdnem na obálce smrtku s kosou a s nápisem "deflace", titulek mluví o "novém nebezpečí". Neúnavný popularizátor ekonomické vědy Američan Paul Krugman publikoval v posledním čísle magazínu Foreign Affairs článek o možném návratu hospodářské deprese a podobnými úvahami se to v poslední době hemží všude.

Nové nebezpečí

Svým způsobem se jedná o průlom a radikální změnu. Od druhé světové války (a především od 70. let) jsme od ekonomů mohli slýchat pouze o nebezpečí inflace. O tom, jak škodí růst cen a co se s ním dá dělat, byly napsány stovky knih a desetitisíce článků, také nezávislost centrálních bank byla zmiňována především v souvislosti s bojem proti inflaci. Na to, že ceny mohou také klesat, pozapomněli v posledních desetiletích politici a akademičtí ekonomové, stejně jako bankéři a byznysmeni.Dnes se vše mění. Podle Economistu začíná být zřejmé, že hrozba deflace je pro vyspělý svět akutnější a nebezpečnější než inflace. Ve většině zemí do takové míry, že to nikdo nepamatuje. Pokles cen již několik let trvá v Japonsku, ceny padají také v Číně a v mnoha dalších regionech východní Asie. Ve většině zemí západní Evropy se roční míra inflace blíží nule. V měření inflace (především pak v konstrukci indexu spotřebitelských cen) mohou být chyby, a nelze tedy vyloučit, že také na starém kontinentě ceny padají již v této chvíli.Pokles cen má celou řadu příčin. Na jedné straně je tu zřetelný vliv nejmodernějších technologií, vlády navíc uvolňují různé druhy regulací a konkurence posiluje v mnoha odvětvích, kde si ještě donedávna diktovaly ceny monopoly. Do této skupiny příčin patří i všeobecný pokles cen surovin, ke kterému došlo především v důsledku recese v Japonsku. Nic z toho nás nemusí příliš znepokojovat. Mnohem horší by bylo, kdyby deflaci způsoboval přebytek volných výrobních kapacit společně se slabou poptávkou. Globální převis výrobních kapacit (tedy rozdíl mezi potenciální a skutečnou produkcí) je přitom podle Economistu vůbec největší právě od roku 1930.

Proboha, zase zlevnili!

Většina lidí považuje za samozřejmost, že ceny vždy alespoň nějakým tempem rostou. Inflace je ale fenomén posledních šedesáti let. Staletí předtím ovšem existovala stejná pravděpodobnost, že ceny porostou, jako že budou klesat. Tak například ještě před první světovou válkou byly v Británii ceny základního zboží na zhruba stejné úrovni jako v roce 1666 při velkém londýnském požáru. Nakonec je možné, že se svět pouze vrací do dřívější normality. V dobách, kdy ve většině zemí existoval zlatý standard, vyvolávali panovníci inflaci pouze v období válek: aby mohli financovat armády, tiskli nepodložené peníze. Hned po skončení válek se pak ceny vrátily na normální, rovnovážnou úroveň. Inflace jako permanentní nebezpečí je fenomén, který se objevil až po první světové válce, kdy se začal rozpadat zlatý standard. Svět dnes možná čeká fáze klesajících cen a bude důležité vědět, jak se s ní vypořádat.Neklesají již pouze ceny počítačů (jako tomu bylo po celá 90. léta), ale všeho možného zboží od aut přes oblečení až po kávu a benzin. Všechny tyto komodity jsou dnes ve většině vyspělých zemí levnější než před rokem. Za poslední dva roky poklesly ceny ropy více než o polovinu a většina světových surovinových indexů zaznamenala za totéž období pokles o 30 %. Ceny surovin jsou tak nejnižší za posledních padesát let. Pokles cen souvisí s lepšími a efektivnějšími technologiemi jejich dobývaní, ale především se snížením poptávky v Asii. Dodavatelé surovin v Jižní Americe, Jihoafrické republice a Rusku většinou zareagovali na pokles cen dalším zvýšením produkce.Zároveň dochází ve většině nejvyspělejších zemí na světě k propadu výrobních cen průmyslového zboží. Způsobily to měnové devalvace a pokles domácí poptávky ve východní Asii: svět začíná být zaplaven přebytečnými počítači, auty, loďmi, chemikáliemi a ocelí. Analytici například odhadují, že automobilový průmysl má asi 30 % nevyužitých kapacit, a to se v Asii i v Jižní Americe neustále stavějí nové továrny na automobily. Za poslední rok tak ve Švýcarsku, Švédsku, Číně, Hongkongu, Singapuru, Číně a Brazílii poklesly i spotřebitelské ceny. Ve Francii a Německu činila inflace pouhých 0,3 a 0,5 %. Deflace se podle Economistu často špatně chápe. Nejpřesnější definicí je asi soustavný propad všeobecné úrovně cen. Deflaci si ale nesmíme plést s poklesem pouze některých cen nebo s poklesem cen v jednom hospodářském sektoru. Musí se jednat o pokles celého cenového indexu. Tak například samotný pokles cen surovin nemá s deflací nic společného: jde o pouhou změnu v relativních cenách. Nižší ceny surovin znamenají nižší příjmy v zemích, které suroviny vyvážejí, a relativně vyšší příjmy v zemích, které suroviny dovážejí. Stejně nemusí znamenat nic špatného pokles cen zboží, pokud je vyrovnáván růstem cen služeb. Tak například v USA průměrné ceny zboží za poslední rok poklesly, ale ceny služeb stouply o 2,5 % (díky váze služeb ve spotřebitelském koši vzrostl celkově index spotřebitelských cen o 1,6 %). Stejně tak si nesmíme plést deflaci s poklesem inflace, tedy s tzv. dezinflací (to je zatím příklad České republiky). Pokud se tedy máme něčeho bát, pak vyhlídky, že nastává všeobecná deflace na celém světě.

Všeobecný pesimismus - důsledek i příčina

Jak bylo uvedeno, deflace sama o sobě nemusí být nebezpečná, pokud je takový vývoj cen vyvolán prudkým nárůstem produktivity, technologickým pokrokem a deregulacemi. Nižší ceny prostě zvýší reálné příjmy a spotřebitelskou poptávku. Tak například v posledních třiceti letech 19. století klesly spotřebitelské ceny v USA téměř na polovinu: souviselo to s rozvojem železnic a s průmyslovými technologiemi. Lidé vymýšleli nejrůznější způsoby, jak levněji vyrábět a radikálně snižovat náklady. Průměrný hospodářský růst v té době ale činil 4 % ročně. Podle některých expertů dnes podobně působí revoluce v informačních technologiích, kybernetice a telekomunikacích: také v důsledku tohoto pokroku lze v současnosti daleko levněji než dříve pořídit auta, knihy, ale i celé spektrum služeb od pojištění po leteckou dopravu.Všeobecný pokles cen může být ovšem smrtelně nebezpečný, když odráží prudký pokles poptávky, nárůst přebytečných kapacit a také pokles peněžní zásoby. Ceny se začnou hroutit ve zrychlující se spirále, všeobecně se prohlubuje pesimismus a negativní očekávání. Během velké hospodářské krize ve 30. letech poklesly v USA za čtyři roky (tedy mezi lety 1929-1933) spotřebitelské ceny o 25 %, ale hrubý domácí produkt se zhroutil o celých 30 %. Deflace může být nebezpečnější než inflace především proto, že vytváří začarovaný kruh, ze kterého lze jen stěží uniknout. Když lidé očekávají, že ceny budou zítra nižší, odkládají spotřebu a nutí výrobce a obchodníky dále snižovat ceny. Podniky začnou rychle bankrotovat. Jsou-li zatíženy úvěry (což je běžné) a musí prodávat za nižší ceny, než předpokládaly, zvyšuje se reálná cena dluhu. Potíž s deflací je především v tom, že úroková míra nemůže být nominálně negativní. Pokud by byla negativní, banky by vlastně platily dlužníkům, aby si peníze půjčili. To je pochopitelně nesmysl, a proto banky přestanou půjčovat a budou si raději držet hotovost - nedostanou-li se do neřešitelných finančních potíží už dříve.

Nebezpečná asijská víra

Současný vývoj směrem k mírné deflaci, jak ho zaznamenávají vyspělé země, má v sobě pozitivní i negativní prvky. Vliv nejnovějších technologií a vyšší konkurence jsou zřejmé, stejně zřejmý je ale přebytek výrobních kapacit. Japonsko má přebytečné výrobní kapacity, které by mohly vyprodukovat 7 % stávajícího HDP, v Thajsku 30 % a v Číně dokonce 40 % HDP. Takový přebytek podle Economistu rychle nezmizí.Zdá se možná nelogické udržovat výrobu, když něco nedokážu se ziskem prodat. Firmy v krizí postižené východní Asii ale jsou a budou poměrně dlouho ochotny prodávat pod cenou, a tak získávat alespoň nějaký příjem. Devalvace určité národní měny (kupříkladu thajské) problém s přebytkem kapacit nevyřeší, pouze ho "přehraje" na někoho jiného, tedy na jinou zemi, kde zásluhou levného dovozu přebytek kapacit vznikne.Evropská unie má v průměru posledních let mírný, asi 2% přebytek kapacit, ten se má ale letos výrazně rozšířit, protože celkový hospodářský růst bude nižší, než se původně předpokládalo. Jedinou výjimkou jsou USA, jejichž ekonomika již nějakou dobu běží nad svým produktivním potenciálem, a je tedy do určité míry přehřátá. Nebýt asijské krize, která zlevnila ceny dováženého spotřebního zboží, USA by již dnes zápasily s vysokou inflací.

Tvrdohlaví bankéři a zmatení investoři

Podle britského týdeníku bude pro příští vývoj podstatných několik věcí. Především je důležité sledovat, jak se bude vyvíjet globální převis nabídky a zmíněný přebytek kapacit, který se ale velmi obtížně měří. K deflačnímu vývoji není nezbytný pokles výroby. Stačí, když globální hospodářský růst bude v blízké době nižší, než spočítali a prognózovali statistici, firemní a finanční analytici. Přebytek nabídky bude dále narůstat, inflace klesat, až nakonec dojde k poklesu cen.Zásadní bude i role centrálních bank, které by podle Economistu neměly nebezpečí poklesu cen podceňovat. Centrální banky mají dvě nevýhody. Za prvé jsou "vycvičeny" na boj s inflací, za druhé si budují prestiž a nerady si nechávají od politiků diktovat. Například Evropská centrální banka je nová instituce, a zejména v jejím případě může politický nátlak - třebas vedený dobrým úmyslem - nadělat více škody než užitku. Nelze vyloučit, že ECB poněkud tvrdohlavě nesníží úrokové míry jenom proto, že to po ní bude příliš politiků tvrdohlavě žádat. Centrální banky vyspělých zemí by sice neměly dávat najevo povolnost vůči politikům, na druhou stranu by podle Economistu měly již teď měnovou politiku poněkud uvolnit.Dalším nebezpečím je vývoj cen surovin. Na jejich prodeji vydělávají vývozci stále méně, a proto bude v postižených zemích klesat poptávka. A pokles poptávky ve třetím světě může být prudší než její eventuální nárůst ve světě vyspělém (ten zatím na poklesu cen surovin vydělává a ušetřené peníze může utrácet právě za dovážené zboží).Vůbec nejnebezpečnější bude podle Economistu chování politiků, investorů, výrobců a obchodníků. Historická paměť je krátká a vypořádat se s poklesem cen je obtížné. Všichni byli ve školách a v praxi vyškoleni k přizpůsobování se a přežívání v inflačním prostředí; jen málokdo má vědomosti o tom, jak se flexibilně přizpůsobit klesajícím cenám. Jakmile začnou podniky a investoři dělat chyby a jednat zmateně, může se negativní vývoj, tedy deflační spirála, velmi urychlit.

Méně než nula

Ve svém eseji o možném návratu ekonomické deprese formuluje známý americký ekonom Paul Krugman několik důležitých myšlenek; zastavme se ale pouze u jeho výkladu japonské krize. Země, která nepotřebuje bránit kurz měny, se podle Krugmana může bránit recesi tím, že sníží úrokové míry na minimum, třeba až k nule. Ale co když téměř nulová úroková míra nestačí? Co když při tak nízké úrokové míře podniky stejně nechtějí investovat? Co když lidé nepřestanou příliš spořit? Podle Krugmana jde o "past likvidity", se kterou si měnová politika neví příliš rady.Ve 30. letech činily úrokové míry v USA třeba i 0,023 %. Přesto se dlouhou dobu nedařilo negativní vývoj zvrátit. Ekonomové se dlouho přeli, co bylo pravou příčinou velké hospodářské krize, ale podle Krugmana výstupy z této debaty na žhavé současné otázky neodpovídají. Příčinou je fakt, že celá záležitost se stala pouze předmětem zájmu historiků. Všeobecný konsenzus zkrátka předpokládal, že se něco takového nemůže opakovat.První vlaštovkou nového trendu ale bylo už splasknutí japonské bubliny v roce 1991. Japonská vláda a centrální banka nejprve váhaly se snížením úrokových měr. Ty dnes činí pouze 0,25 % a krize a deflace v Japonsku se prohlubují. Ekonomové ještě nedávno věřili, že takovému vývoji se dá snadno čelit. Vláda se zadluží, vytvoří schodkový rozpočet a skrze tento deficit začne pumpovat do ekonomiky peníze. Jenomže oživujících balíčků schválila japonská vláda během 90. let již bezpočet, tamější ekonomika je však ve stále horším stavu. Důvodů může být mnoho. Podle některých ekonomů Japonci nevěří, že je dlouhodobý schodek rozpočtu udržitelný, a domnívají se, že vláda bude muset časem zvýšit daně, aby dluh zaplatila. Proto odkládají spotřebu a nechtějí investovat. Podle jiných ekonomů by měl být japonský rozpočtový schodek mnohem vyšší, aby se mohl pozitivně projevit. Japonští politici se však obávají demografického vývoje (rostoucího počtu obyvatel v důchodovém věku) i toho, že země tak jako tak směřuje k vysokému státnímu dluhu.Vývoj v Japonsku je podle Krugmana důkazem toho, že vyspělý svět se poučil z velké hospodářské krize jenom málo. K dávno zapomenuté "pasti likvidity" může dojít poměrně snadno a neexistují jasné recepty, jak takovému vývoji čelit.
ďďďďďďďďďďďďďďďďďď
Krize na konci tisíciletí

červenec 1997 - Thajsko a Malajsie
srpen 1997 - Indonésie
listopad 1997 - Jižní Korea
srpen 1998 - Rusko
leden 1999 - Brazílie

Finanční krize obvykle začíná pádem kurzu místní měny a akcií na kapitálových trzích o desítky procent. Později začínají krachovat místní podniky a banky. Státy zpravidla žádají o pomoc Mezinárodní měnový fond a devalvují měnu, někdy zastaví splácení zahraničních půjček. Klesají ceny domácího zboží, naopak rostou ceny zboží z dovozu a nezaměstnanost. Pokud přijdou o práci i o ušetřené peníze v bankách větší skupiny obyvatelstva, hrozí rabování obchodů a násilné nepokoje.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.