Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Zadní vrátka jsem si vědomě zavřel

23.6.1997

S novým ministrem financí o pozdržených platech, ekonomice, ODS a průsečících dopadů

Ing. Ivan Pilip (33) absolvoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a po listopadu 1989 absolvoval studijní pobyt ve Španělsku. Po volbách v červnu 1992 se stal prvním náměstkem ministra školství a koncem následujícího roku předsedou Křesťanskodemokratické strany (KDS). Na jaře 1994 převzal úřad ministra školství. Na podzim 1995 dohodl sloučení KDS s Občanskou demokratickou stranou, v níž se stal místopředsedou. V loňském roce byl ve východních Čechách zvolen do Poslanecké sněmovny a potvrzen ve funkci ministra školství. Při nedávné rekonstrukci vlády převzal jedno z nejtěžších ministerstev - finance. I. P. je ženatý, má dceru, loveckého psa a ve volných chvílích jezdí na koni. V žebříčku popularity zaujímá čestné poslední místo s podporou pouhých 16 %.

Máte nějaké zvláštní manažerské schopnosti pro to, abyste byl úspěšným ministrem financí? Nebo jste funkci vzal z loajality vůči ODS, popřípadě proto, že to nikdo jiný dělat nechtěl?

Hodnocení svých schopností ponechám jiným. Pokud jde o druhý aspekt, myslím, že u nás je změna rezortu brána jako něco strašlivého, nepochopitelného. Všichni pořád mluví o jiných demokraciích, například o britské, a neuvědomují si, že tam se klidně ministr rybolovu stane přes noc ministrem kultury. Prostě se to bere tak, že člen vlády je politickým reprezentantem. Málokterý ministr je schopen skutečně do hloubky zvládnout veškerou problematiku svého úřadu a je samozřejmé, že jde spíš o to, jaký vybuduje tým. Má mít elementární znalost problematiky rezortu, ale nejdůležitější jsou jeho manažerské schopnosti.
Přijetí funkce tedy nebylo v mém případě až tak překvapivé nebo předem vyloučené. Zkušenost člena vlády je koneckonců zkušeností z vedení velkého úřadu - a tu jsem po tři roky měl. Ministr tráví spoustu času na zasedání kabinetu a při přípravě na jednání, v parlamentu, na politických grémiích, všude, kde se jedná o celkovou strategii. Jeho práce se týká i jiných rezortů.
Jinak samozřejmě někdo z vedení ODS tak klíčový post, jakým je ministerstvo financí, vzít musel. Jsem přesvědčen, že buď se současnému vedení ODS podaří nepříznivé tendence otočit - je logické, že se o to tato garnitura snaží -, anebo to nedokážeme, a pak odejdeme.

Zeptám se ještě jinak. Naznačil jste, že si věříte aspoň v tom, že dokážete být úspěšným manažerem. V zemích, kde je ministr spíše politikem, ovšem fungují ministerstva v daleko větší míře nezávisle na něm.

Na setkáních s ministry školství v zahraničí jsem velmi často viděl, že informace, podněty a nápady přicházely zdola nahoru. Ministr vedl něco jako generální strategii a s konkrétními řešeními přicházeli podřízení. Faktem je, že moje zkušenost ze školství byla právě opačná. Aby úřad vůbec mohl fungovat, musel ho vést úzký tým pěti šesti lidí, který rozpracovával všechny klíčové materiály.

Hned poté, co jste nastoupil na ministerstvo financí, nezbylo v mnoha okresech na platy učitelů. To se předtím nestalo. Působí to dojmem, že se váš předchůdce musel zabývat každým detailem - nejspíš věděl, kam zatelefonovat, jaký výdaj včas pozastavit apod. Nemáte pocit, že ministerstvo samo nefunguje, když vás nikdo včas na tuto věc neupozornil?

Ta situace je jiná. Šlo o špatný odhad. Nebyl tu manévrovací prostor a já tvrdím, že jsem neměl jiné řešení, než které jsem zvolil. Byla to odjištěná mina, která explodovala až ve chvíli, kdy jsem přišel. Polemika s mým předchůdcem je v tomto případě zcela věcná, přátelská. On si prostě myslel, a ten pocit tady vnutil lidem, že manévrováním a jemným rozkládáním výdajů v čase se vše podaří udržet. Tentokrát se ale kumuloval tlak na rozpočtové výdaje do té míry, že žádné manévry dělat nešlo. I kdyby se podařilo zajistit platy a sociální dávky, tak by to zřejmě muselo být na úkor jiných plateb.
Stát dnes apeluje na to, že platit se prostě musí, a v termínech, že je to jedna ze zásadních povinností férového podnikání. Pak ale nemůže vysílat signál v tom smyslu, že to nějak skoulíme, že chvilku zdržíme platby a pošleme je o pár dní později. To je něco, co odmítám. Kvůli tomu jsem ochoten jít i do střetu o legislativní nouzi.

Nemáte pocit (říká se to v kuloárech), že to na vás někdo tak trochu narafičil nebo že vás někdo záměrně včas neupozornil?

Zdejší úředníci jednali v duchu pokynů, které měli do té doby, než jsem přišel: to znamená tlumit výdaje za každou cenu a neporušit zákon o rozpočtových pravidlech republiky. Dříve byla celá řada důvodů, proč se můj předchůdce domníval, že je nebude možné změnit.

Od patnácti ekonomem

Podle průzkumů veřejného mínění jste nejméně populárním českým ministrem. Jaký je to pocit?

Já nevím. Je jasné, že to nemůže nikoho potěšit. Na druhou stranu nepatřím mezi lidi, kteří by se tím nechali otrávit. Když se podívám na opačné pole žebříčku popularity, mám pocit, že kdo nic nedělá, nic nezkazí a že v naší politice si nejvíc populární člověk vystačí s tím, že tu a tam něco moudře zaglosuje, za nic pořádného nenese odpovědnost, a pak má hodně bodů. Takže z tohoto pohledu bych se s tím zase až tolik netrápil. Co je špatné, je ta hodně nízká pozice. Moje body ale vždycky klesaly ve chvílích velkých střetů: první vlna stávkové pohotovosti ve školství v roce 1995, rozpad KDS, stávka ve školství letos na jaře. A teď k tomu ještě přišla změna rezortu.
Lidé zřejmě nemají obecně rádi střety, boje, rozbouřené situace. Ale já si myslím, že má být alespoň pár politiků, kteří jsou ochotni do střetů jít. Z tohoto důvodu nebudu patřit mezi ty, kteří budou detailně zkoumat průzkumy veřejného mínění a přemýšlet, co udělat, aby šly body nahoru.
Každá vládní strana se bude v situaci, kdy není všechno růžové, občas dostávat do střetů. A minimálně pár lidí v té vládě nepopulární být musí. Průzkumy veřejného mínění jsou důležité těsně před volbami. V této chvíli jsou špatně rozdané karty a naší jedinou šancí je udělat pořádné řezy a situaci otočit. To nám krátkodobě žádnou velkou popularitu nepřinese, a jestli má dnes vláda 22 %, tak ať je ještě ráda, protože taky může mít 14 %. Důležité ale je, kolik bude mít před volbami.

Jak je to vlastně s vaším ekonomickým vzděláním? Jste sice inženýr ekonomie, ale zabýval jste se někdy podrobněji ekonomií, měnou, rozpočtovou politikou apod?

Můj profesionální život od studií směřoval z 80 % k ekonomii. Studoval jsem střední ekonomickou školu, pak ekonomii zahraničního obchodu na VŠE, samozřejmě v dobách předlistopadových. To je, jak známo, použitelné jen zčásti, ale stejně je na tom drtivá většina lidí, kteří dneska v politice jsou. Po studiích jsem nastoupil do Sociologického ústavu ČSAV, kde jsem se zabýval sociálněekonomickým vývojem. Potom jsem dva semestry působil na katedře makroekonomie VŠE, napsal jsem dokonce dvě kapitoly do skript základní výuky makroekonomie a obecné ekonomické teorie. A rok jsem strávil na studijním pobytu na katedře ekonomie při univerzitě v Madridu. A nakonec - naše rodina zrestituovala menší majetek, respektive podnik. Asi půl roku jsem se usilovně věnoval jeho restrukturalizaci. A pak jsem dva roky dělal ekonomického náměstka největšího rozpočtového rezortu. Takže od patnácti let až do nástupu do funkce ministra financí prakticky veškerá moje profesionální činnost směřovala k ekonomii.

Co to máte za podnik?

Malý výrobní podnik se šedesáti zaměstnanci v jižních Čechách. Založil ho dědeček a byl zaměřený na výrobu veterinárních nástrojů a věcí souvisejících s péčí o zvířata. Býval součástí státního podniku Chirana a my jsme tam měli jako rodina restituční nárok. Za komunistů byl podnik poněkud rozšířen, a tak nám nabídli jen část akcií. Já jsem přesvědčil příbuzné, abychom raději podali privatizační projekt. To jsem ještě nebyl v politice, takže nešlo o střet zájmů. Navrhli jsme přímý prodej za účetní hodnotu po odečtení restitučního nároku. V roce 1992 jsem v podniku začal působit, ale pak byly volby do Federálního shromáždění, a od té doby tam mám jen majetkový podíl, o který pečuje někdo jiný.
Jak je ten podnik úspěšný?
Řekl bych, že je. Má ale všechny problémy typické pro českou ekonomiku, je podkapitalizovaný, stále ještě probíhá doplácení privatizačního úvěru. Možná jsou tam rezervy - ale teď to zkrátka řídí moji příbuzní.

Kdo je rebel, je hrdina

Jste opravdu tak loajální k premiérovi? Říká se, že co Klaus řekne, to Pilip udělá.

Já jsem měl dřív s Václavem Klausem i řadu střetů a dodneška se dokážeme o věcné názory utkat. Jenom jsem neměl nikdy pocit, že je důležité ukazovat, že se umíme hádat se svými politickými kolegy či lidmi stojícími výše ve stranické hierarchii. To je taková zvláštní věc v naší politice: zdá se mi, že kdo je trochu rebel, je u nás hrdina. Elementární soudržnost či kolegialita je tu chápána jako negativní a podivná vlastnost. Můj vztah k Václavu Klausovi byl svého času velmi špatný. Kdybych se nedokázal nad určité věci povznést, tak zůstal mým nepřítelem číslo jedna. Když si například vzpomenu, jakým způsobem mě uváděl na ministerstvo školství! Asi takhle: Tady vám vedu nějakého toho ministra, nedá se nic dělat, musíme ho jmenovat, taková je koaliční logika, ale nic si od toho neslibuji, a aspoň vy pracujte, protože on určitě nic nepředvede.
Mám pocit, že Klaus na řadu lidí tímhle způsobem působil a mnozí mu to nedokázali zapomenout. Ve mně nakonec převážil pocit, že premiér je člověk, který má celou řadu chyb, ale který dokázal udělat mnoho. A že se s ním člověk musí umět střetávat, a ne získávat politickou popularitu demonstrováním toho, jak se s ním dovede pohádat. To je móda, k níž, myslím, není nutné se připojovat. Až půjde o něco zásadního, tak to jistě udělám, ale ne proto, že se to zrovna nosí.

Je známo, že vztahy mezi guvernérem Tošovským a premiérem Klausem nejsou v pořádku. Dokonce se spíše zhoršují. Ministr financí může být člověkem, který by se mohl pokusit tutu situci zmírnit. Uděláto to?

Není žádné tajemství, že tu existuje napětí. Na druhou stranu je pravda, že občané činí vládu odpovědnou za věci, které rozhoduje stát obecně, a nerozlišují, co je v kompetenci České národní banky (ČNB) - na ministerstvo například chodí dennodenně faxy, které nás vyzývají, abychom už konečně snížili úrokové sazby.
Model nezávislé centrální banky je model dobrý a ve světě osvědčený, ČNB ale nemá přímou politickou zodpovědnost a často se podílí na rozhodnutích, která mají značné politické dopady pro vládu. To samo o sobě již z principu zakládá určitý konflikt. Do jaké míry je takový konflikt podtrháván osobními pocity, nedokážu přesně odhadnout. Nicméně bych byl rád, kdyby se dařilo, abych mohl být tím, kdo se bude snažit o to překlenout tuhle vazbu mezi národní bankou a vládou.

Ministerstvo financí je skutečný moloch, "vláda ve vládě", má na starosti příliš věcí. Svého času se mluvilo o tom, že by se mohlo rozdělit, jak je to běžné v mnoha zemích světa. Připadá to ještě vůbec v úvahu?

Pravda je, že průsečík dopadů jednotlivých rozhodnutí vlády na ministerstvo financí je řádově jiný než na jiné rezorty. Já to vidím při přípravách na zasedání vlády. Jako ministr školství se mě dotýkal bezprostředně jeden z dvaceti bodů a další jsem četl pouze proto, že jsem zároveň politik.
Mám však pocit, že otázka rozdělení ministerstva, jakkoli by mohla lecčemu pomoci, není spásná. Samotné rozdělení problémy neřeší, v řadě zemí funguje jenom jedno ministerstvo. Druhá věc je, že správnou dobu pro rozdělení jsme propásli - teď až jedině po volbách. Budou ale určitě odděleny některé aktivity, např. komise pro cenné papíry, která je dnes vlastně podřízeným útvarem. Našly by se i některé další agendy, které jsou tu přilepené, ale mohly by mít zvláštní status. Tímto způsobem by se mohl rozsah kompetencí částečně utlumit.

Pravidla hry

Říká se, že letos by měla být urychlena privatizace bank. Jenomže to už se říká počtvrté. Nepůjde i nyní jen o vlnu, která rychle opadne? Proč máme věřit, že se bude opravdu něco dít?


Protože je chyba, že se něco nedělo už dávno (pomineme-li privatizaci IPB). Považuji to za své téma, i když jsem v těchto dnech dostal signály, že by jedna z koaličních stran doporučovala, aby se vše ještě rozmyslelo. Vláda musí deklarovat své odhodlání a pak můžeme ještě týden dva diskutovat o přesných metodách a harmonogramech. Diskuse by ale již neměla zpomalit tempo. Odstartovat, vybrat poradce, dát mu zadání, to se dá udělat velmi rychle.

Dostane poslanec Wagner koncepci privatizace bank?

To je problém vyvolaný atmosférou určité chvíle. Koncepce znamená říci: a) banky chceme každopádně privatizovat, a to zhruba v takovém a takovém časovém rozpětí; b) vláda bude vybírat z této škály technických možností.

Jednu z nejvíce problematických věcí vašeho ministerstva představuje legislativa a regulace kapitálového trhu. Nejvíc bylo kritizováno, že v téhle oblasti ovládaly ministerstvo duch a ideologie Dušana Třísky, kterou převzal náměstek Rudlovčák. Dá se předpokládat, že tento vliv tu po vašem nástupu přestane působit?

Je to jedna ze dvou klíčových věcí, která ministerstvo čeká. Nevím, jaký duch tu převládá, ale je jasné, že pravidla hry pro kapitálový trh nebyla stanovena dostatečně. Také se již začaly připravovat první kroky k přísnější regulaci: samostatná komise, novely zákonů o investičních společnostech a fondech a kolektivním investování vůbec. Problém je v jedné věci. V rozpočtové oblasti působí politická lobby a protitlaky odborářské a rezortní. Ty jdou politicky nějak uhrát. V téhle oblasti ale působí lobby ekonomicky silných zájmových skupin, které je protlačují různými cestami. Teď už ovšem uhnout nesmíme, i když rozhodnutí mohou mít dopad třeba i na někoho ekonomicky silného. Dnes již obecně převládá politická vůle regulaci zpřísnit. Paradoxně možná i proto, že ti, kteří zneužili děr v zákonech, se dnes bojí, aby někdo něco neprovedl jim. Nejrůznější tlaky můžeme ale očekávat.

Ministr Kočárník se nikdy netajil tím, že je přítelem finanční skupiny PPF. Máte vy taky nějakou takovou skupinu, se kterou se kamarádíte? S kým budete chodit "na tenis"?

Já se především budu snažit o to, abych se scházel se všemi významnými zájmovými skupinami působícími v této zemi podle standardních metod, navíc za doprovodu alespoň několika lidí z aparátu.

Podle názoru šéfa Nejvyššího kontrolního úřadu, tedy nejen podle Miloše Zemana, souvisí rozpočtový deficit s pomalejším tempem ekonomiky, ale i s nárůstem daňových úniků.

To tak samozřejmě je. Ze dvou důvodů. Jeden je možná malá tvrdost a rozhodnost při vybírání daní, obzvlášť od těch silnějších. U těch malých poplatníků to myslím neplatí. Netýká se to jenom daní, ale i jiných dávek, které mají směřovat do státního rozpočtu. Druhým důvodem jsou mezery v zákonech. Myslím si například, že možnost tvorby rezerv pro budoucí investice byla velmi velkorysým ustanovením.
Pak je tu jiný problém - benevolentní výklad zákona. Dělají se daňové manévry, které by možná při troše dobré vůle a při přísnějším výkladu již existujících paragrafů prostě byly v lepším případě na pokutu, v horším na trestní stíhání. Různé umělé nákupy akcií přes dceřiné společnosti těsně před zdaňovacím obdobím, pokusy zakládat umělé dceřiné společnosti v zahraničí a převádět na ně různá aktiva, různé akcie apod. - to všechno je na hraně zákonů. A to už nemluvím o dalších věcech, které se tu taky dějí zřejmě v poměrně velkém rozsahu. Na tuhle problematiku se musíme zaměřit ve spolupráci s ministerstvy spravedlnosti a vnitra. V řadě případů by tyto činy postihnout šlo, ale u nás dosud převládal určitý úzus, že postihnutelný je jenom finanční zločin na úrovni krádeže, tedy když někdo odnese peníze i s pokladnou.

V roce 2000 můžeme volby prohrát

ODS dnes zřejmě nemá alternativu za Václava Klause. Co to o ní vypovídá? Je to vůbec ještě strana, nebo klub lidí, kteří věří a podporují svého předsedu?

Zatím není taková situace, že by bylo o nástupci třeba rozhodovat. A já si úvahy na toto téma odpustím. Podívejte se na KDU nebo na peripetie okolo nástupců Kalvody v ODA. Ani v těchto stranách to není bez problémů. Nicméně platí, že je to určitá ilustrace hlubších problémů ODS. Strana se konstituovala při razantním tahu za určitou podobou změn, o kterých koneckonců v dané chvíli přesvědčil většinu lidí právě Václav Klaus. To odsávalo prostor a energii k diskusi a k hledání a tříbení úvah o hlubším zakotvení ODS v liberálně konzervativním prostoru. Nebyla to zkrátka strana, která by vznikala v hlubokých názorových diskusích, a proto se v ní neprofilovali lidé, kteří by v takových diskusích mohli vyrůst. Samozřejmě že tady naši stranu čeká mnohé.
Já bych považoval za nejlepší věc pro ODS, ale koneckonců i pro Českou republiku, kdyby dokázala dotáhnout nepopulární a nutné reformní věci v tomto volebním období, kdyby se povedlo zemi zahraničněpoliticky ukotvit, dostat do NATO a do předpokoje EU, kdybychom uměli udělat řadu věcí, které jsou nutné, ale které část veřejnosti nepřijme pozitivně. V roce 2000 pak můžeme prohrát volby a hledat jakousi hlouběji zakotvenou tvář.

Za jakých okolností byste odešel z politiky? Máte nějaké hranice, za něž nejste ochoten jít?

Já mám pocit, že vadou naší politiky je představa, že se všechno vždycky nějak ušmudlá a že to vždycky nějak dopadne. Podle mne jsou chvíle, kdy je třeba hrát s vědomím, že nejsou otevřená zadní vrátka a že není jiná varianta než vyhrát, nebo padnout. Já svůj vstup do nové funkce chápu takhle. Odešel jsem i z Poslanecké sněmovny, protože si myslím, že budeme tvrdě pracovat. Možná se i tak opozici podaří nás porazit, třeba i v polovině volebního období. Pak klidně v politice zůstanu a znova se zúčastním předvolebního boje. Nebo zase všechno nějak rozplizneme, rozpatláme, nebude žádná skutečně zásadní další fáze reformy. V tom případě se nechám vystřídat.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.