Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Zaplaťte si vlastní důchod

3.2.1997

Chilská penzijní revoluce na cestě do Evropy

Většina členů vlády včetně premiéra se zatím tváří, že o tom nic neví, ale na ministerstvu sociálních věcí se pod patronátem Jindřicha Vodičky připravuje nejrevolučnější "ekonomicko-sociální převrat" od zahájení kuponové privatizace. Úmysl změnit současný systém průběžného financování důchodů (kdy stát bere peníze daňovým poplatníkům a okamžitě je dává penzistům) na tzv. fondový systém (ve kterém si lidé spoří na vlastní důchod u soukromých penzijních fondů) oznámil ministr Vodička naposled před měsícem v rozhovoru na stránkách MfD. Loni v říjnu dokonce přednášely úředníkům ministerstva sociálních věcí odbornice z Chile, země soukromým penzijním fondům zaslíbené. A před dvěma týdny se na téma penzijních reforem konala mezinárodní konference v pražském hotelu Don Giovanni.

Nejvyšší čas rozhodnout

Sám fakt, že se zmíněné akce konaly, ale ještě neznamená, že důchodová reforma podle chilského vzoru je připravena ke spuštění. Přinejmenším z toho důvodu, že nejde o věc, která se týká pouze jednoho rezortu. Podobná akce totiž vyžaduje bezvýhradný souhlas a co nejužší spolupráci všech ekonomických ministrů: příprava reformy může ovlivnit měnovou politiku (stát se možná bude muset přechodně zadlužit), může urychlit privatizaci bank a dalších odvětví (výnosy z prodeje státních firem mohou být přednostně prodány novým penzijním fondům, případně mohou fondy získat rovnou akcie), vyvolá také nesmírný zájem parlamentu a řady nátlakových skupin, jako jsou například odbory či podnikatelé. Nemůže ji tedy připravovat jeden ministr na svém písečku, ale musí ji vzít za svou celá vláda a velká většina parlamentu.
Pro všechny příznivce důchodové reformy bylo příjemným překvapením, když se jí v komentáři na stránkách MfD před čtrnácti dny zastali dokonce i dva členové ČSSD - místopředseda Karel Machovec a ekonomický poradce Jan Mládek. Pokud opravdu reprezentují nějakou reálnou sílu v naší největší levicové straně, je možná právě dnes nejlepší doba položit první návrh reformy na stůl.

Vzestup a pád průběžných systémů

Průběžný systém financování důchodů se chystá změnit celá řada zemí v Evropě i Jižní Americe. Proč je vlastně najednou tak špatný, když předtím fungoval dlouhá desetiletí bez velkých potíží? Vznik průběžného systému nesouvisí pouze s aktivitou nejrůznějších sociálních hnutí či levicových politických stran na konci minulého století. Stejně tak je projevem militaristicky založeného státního paternalismu - průběžnému systému se ostatně někdy říká bismarckovský podle kancléře, který ho poprvé zavedl. Kancléř Bismarck se bezpochyby snažil předcházet požadavkům levicových skupin, ale ani on sám jistě neměl rád nápadnou sociální nerovnost, nepořádek ani žebráky na ulicích. Německé císařství tak jako první systémově vyřešilo sociální potíže, které s sebou přinesla industrializace, provázená masovým stěhováním do měst a rozpadem rodiny a církevních komunit. Jeho příklad následovala většina zemí západní Evropy již před první světovou válkou a bolševickou revolucí.
Jak stojí výše, průběžný systém předává každý měsíc vybrané peníze z "důchodového pojištění" okamžitě do kapes důchodců. Na první pohled tak nejde o žádnou celospolečenskou solidaritu, ale spíše o státem organizovanou smlouvu mezi generacemi: stát bere těm, kdo vydělávají, a dává starším. Mladí zase přirozeně očekávají, že také oni budou dostávat peníze svých potomků. Povinné platby v průběžném systému nejsou ale žádným pojištěním nebo pojistným, jak se většinou (a je tomu tak i u nás) nazývají. Ve skutečnosti jde o formu daně. Principem pojišťovnictví je, že pojišťovny musí vytvářet rezervy, ze kterých pojistky vyplácejí. V povaze starého systému je, že v něm pochopitelně žádné rezervy nejsou: peníze prostě okamžitě přecházejí z jedné kapsy do druhé.
Průběžný systém hladce fungoval, dokud počet produktivního obyvatelstva mnohonásobně převyšoval počet důchodců. Dlouhou dobu nevadil pravici ani levici, ekonomům ani sociologům, důchodcům ani dělníkům. Problémy s sebou přinesly až demografické změny ve vyspělých zemích: nejen ve státech s křesťanskou tradicí, ale kupříkladu i v Japonsku. Začalo se rodit méně dětí a díky lepším sociálním podmínkám, výživě a zdravotní péči se začal zvyšovat průměrný věk obyvatelstva. Průběžné systémy se proto v některých zemích již dávno dostaly do deficitu (státy se musí zadlužovat nebo doplácet na pojištění z jiných daní) a těm ostatním schodky bezprostředně hrozí (viz rámeček na str. 10). V podmínkách průběžných systémů nemohou vlády zkrátka garantovat, že se současným pracujícím v důchodu vrátí slušná část toho, co v podobě "sociálního pojištění" do systému odvádějí a odvedli. Nelze tedy vyloučit, že vlastně platí "budoucí chudí" na "dnešní bohaté".
Reformám se dnes odpovědné vlády nemohou vyhnout. Nikdo z reformátorů to ale nemůže mít snadné: lidé si na průběžný systém zvykli a každou změnu chápou jako zradu a ohrožení spolehlivých, státem garantovaných jistot. Současný systém je totiž silně návykový a bohužel vytváří iluzi, že se o nás stará (nebo nás dokonce vyplácí) stát. Navíc nebude reforma zadarmo a stát bude muset v rozpočtu po delší dobu výrazně šetřit. Vysvětlit se ale dá všechno. Cynický politik může třeba vyvolat nedůvěru mezi generacemi: například v německém tisku běžně vycházejí fotografie obtloustlých důchodců na Kanárských ostrovech se záštiplnou popiskou, že dnešní čtyřicátníci si to už nebudou moci dovolit. Jiní přívrženci změn zase rádi připomínají první případ, kdy se reforma podařila.

O čem je chilský model

O Chile jsme v minulosti slýchali v souvislosti s Allendem či Pinochetem, nebo nanejvýš ještě s fotbalem. Ve světě dnes ale název této jihoamerické republiky skloňují především ze dvou důvodů: prvním jsou hospodářské úspěchy posledního desetiletí, druhým penzijní reforma. Obě události spolu podle většiny ekonomů úzce souvisí. Chile se jako první země na světě rozhodla zcela opustit průběžný penzijní systém, který tam byl založen ve dvacátých letech. Hlavní příčinou byla jeho rostoucí zadluženost. V roce 1981 začalo tzv. přechodné období, které trvá dodnes. Vzniklo téměř dvacet penzijních fondů spravovaných soukromými společnostmi, založených na zhodnocování individuálních účtů. Výnosem diktátora Pinocheta bylo rozhodnuto, že každý, kdo vstoupí do nového pracovního poměru, musí odvádět nejméně deset procent svého příjmu na konto některého z fondů a nebude již muset platit daně do systému průběžného. Ostatní si mohli vybrat, zda zůstanou v systému průběžném, nebo se přihlásí do systému nového. Naprostá většina pracujících se postupem času přihlásila do systému nového: prostředky na individuálních účtech u soukromých fondů se totiž začaly velmi rychle zhodnocovat. V okamžiku, kdy se občan ocitne v důchodu, začne mu fond vyplácet penzi, na kterou si ve svém fondu ušetřil. Základním rysem chilského systému je právo klientů převádět účty mezi jednotlivými fondy. Je to pochopitelné: tím se podporuje konkurence a výkonnost celého systému.
Stát ovšem musel vyřešit otázku, jak zaplatit potřeby současných důchodců a dluh vůči těm, kteří po desetiletí odváděli peníze do průběžného systému. Na výplatu alespoň části penze ze starého systému má proto dosud nárok každý, kdo do něho nejméně jeden rok platil. Od roku 1981 do roku 1991 proto Chile každoročně vytvářelo rozpočtový přebytek ve výši čtyř až pěti procent HDP.
Úspěch experimentu překvapil i největší optimisty. Penzijní fondy se výrazně účastnily chilské privatizace a dnes vlastní více než čtvrtinu podílů ve veřejně obchodovatelných společnostech. V celé zemi zásadním způsobem vzrostla míra úspor a ekonomická prosperita nezávisí na vratkém a těkavém zahraničním kapitálu. Navíc jsou v zemi k dispozici dlouhodobé zdroje pro celou ekonomiku (tzv. dlouhé peníze), neboť občan nesmí na peníze sáhnout dříve, než odejde do důchodu.

Tisíc přísných úředníků

Přechod na fondový systém můžeme označit jako "privatizaci důchodového zabezpečení". V žádném případě to ale neznamená, že chilský stát dává od penzijního systému ruce pryč. Ze své úlohy garanta důchodů všem, kteří si platí pojištění, se totiž nevyvázal. Kdyby náhodou některý z penzijních fondů zkrachoval (což se zatím nestalo), státní pokladna je zákonem zavázána vyplácet postiženým minimální důchod, stanovený podobně jako minimální mzda. Aby podobným škodám zabránil, drží stát soukromé penzijní fondy pevně na uzdě: velmi přísně, důkladně a prakticky "on-line" kontroluje každý jejich počin. Aby bylo jasno: vždy šlo o pravý opak způsobu, jakým je regulován český kapitálový trh. Pravidla jsou stejná pro všechny - přísné limity na nákup akcií jednoho podniku, na podíl portfolia investovaného do jednoho podniku a desítky dalších procentuálních omezení na nákup jednotlivých finančních produktů - a jsou velmi přísně vynucována více než tisícem úředníků. V prvních letech směly fondy investovat pouze do státních dluhopisů a do některých akcií privatizovaných podniků. Dnes je tento systém poněkud liberálnější, fondy dokonce smějí již několik let nakupovat akcie a obligace v zahraničí.
Stát se kryje ještě jedním důležitým způsobem. Vytváří-li nějaký fond proti jiným nadprůměrné zisky (úřady to zhodnotí podle podrobných tabulek), musí část peněz odvést do vlastních rezerv. Když se mu začne dařit hůře, dorovná z rezerv na průměr ostatních fondů.

Co říkají kritici

Nic na světě pochopitelně není bez chyby. V první řadě si nesmíme Chile představovat jako pohádkově prosperující zemi. Ve srovnání se západní, ale i střední Evropou je stále ještě chudší a i běžný návštěvník si povšimne sociálních rozdílů, které jsou v civilizované Evropě nemyslitelné: podobně jako jinde v Latinské Americe se města neobejdou bez celých čtvrtí chudinských slumů. Ale i díky penzijní reformě se situace nejchudších zlepšuje. Kritici proto hledají jiné terče. Mnozí upozorňují, že na hodnocení úspěchu či neúspěchu chilského systému je příliš brzy. Funguje sice už téměř patnáct let, dvacetiletí klienti ale uzavírají finanční smlouvy na více než šedesát let - zatím tedy není jisté, jak budou nakonec se svými fondy spokojeni.
Ještě víc ale některým lidem v Chile vadí "přílišné" a navíc rostoucí výdaje na marketing a reklamu. Všechny ty pouliční billboardy a inzeráty v médiích přece nakonec zaplatí pojištěnci. Jenomže - jak tvrdí mnozí ekonomové - je to právě konkurence mezi jednotlivými fondy, která si sice na jedné straně reklamu vyžaduje, ale zároveň ji logicky omezuje a stanoví její přijatelnou hranici: fondy ročně v průměru utrácejí za provoz něco přes dvě procenta z aktiv, která drží v portfoliu.
Dalším problémem je více než milion (Chile má celkem 14 milionů obyvatel) nepojištěných. Pojištění totiž není povinné pro tzv. samostatně výdělečné osoby, tedy pro živnostníky. Jako odpovědní lidé by měli být schopni postarat se o sebe sami. Pokud se do systému dobrovolně nepřihlásí, je pravděpodobné, že mají do důchodu našetřeno samostatně. Chilská vláda se ale nyní obává, zda mezi živnostníky, kteří na důchod nespoří, nejsou statisíce těch, kteří na platby pojistného nemají. Časem se tedy může ocitnout "na ulici" armáda živnostníků-důchodců, kteří si pojištění neplatili a o něž se přesto bude muset stát nějak postarat. Proto je stále více slyšet hlasy, které požadují, aby pojištění bylo povinné i pro živnostníky.
Další kritika je spíše varovným či neblahým věštěním. Mluví se o tom, že fondový systém ještě nezažil test hospodářskou krizí či recesí, kdy zpravidla klesá hodnota akcií i státních dluhopisů, což je většina aktiv penzijních fondů.

Export chilského modelu

Chyby chilského systému se zatím zdají být zanedbatelné a rizika se nepotvrzují. Naopak se mu daří zvládnout nepříznivý demografický vývoj, a především proto se nejrůznější kopie chilského fondového systému pokoušela a pokouší zavádět celá řada zemí. Reformu po vzoru Chile dnes již doporučují nejen liberální ekonomové, ale například i instituce typu Světové banky či Mezinárodního měnového fondu. Zastává se jí dokonce odborářská Mezinárodní organizace práce (ILO). Vývoz know-how podnikání, správy a marketingu penzijních fondů se postupně stává jedním z nejdůležitějších exportních artiklů Chile.
Reformu po chilském vzoru provedly Peru a Argentina, začíná s ní Kolumbie, chystá se v řadě dalších latinskoamerických zemí a příklad začal působit i přes oceán. Tradiční průběžný systém pouze s doplňkovým připojišťovacím systémem existuje nadále v Německu, Francii nebo v Dánsku, ve Švýcarsku a Švédsku už ale soukromé připojištění nabývá na stále větší váze, Holandsko a Británie postoupily v reformách již velmi daleko - i když jejich politici postupovali trochu jinak než průkopníci v Chile. Důraz byl kladen na zaměstnanecké či podnikové připojištění (rovněž fondového typu) a to dnes již činí hlavní páteř systému. Například v Holandsku je dnes již 83 % pracujících registrováno převážně v zaměstnaneckých penzijních fondech, které vedou svým klientům individuální účty a garantují 70 % mzdy, jíž pojištěnci dosáhnou před odchodem do penze. Státní systém financovaný z rozpočtu naproti tomu garantuje pouze důchod na úrovni minimální mzdy.

Jak je to s námi

V České republice chybí k reformě na chilský způsob především politická vůle. Penzijní reformy potřebují výrazného a charismatického stranického lídra, který je bude neúnavně vysvětlovat voličům. Z našich politických špiček ale nevzal toto téma zatím za své nikdo. Přitom již dávno minuly časy, kdy by svět takovou reformu považoval za experiment. Naopak. Zdá se, že se spíše blíží doba, kdy se fondový systém financování důchodů stane ve světě standardem.
Přechod na fondový systém u nás nemůže začít, dokud stát neshromáždí dostatečnou finanční rezervu. Mohlo by se vyjít například s částkou kolem 200 miliard korun (tolik odhadují někteří experti Vodičkova ministerstva), to ovšem není celkový závazek či dluh systému vůči všem, kteří již zaplatili nějaké důchodové pojištění v průběžném systému, ale pouhá rezerva pro začátek, bez které nelze reformu vůbec spustit. Je tedy nutné vytvářet po několik let značný rozpočtový přebytek nebo vydat státní dluhopisy a na nějakou dobu zadlužit stát, případně použít oba způsoby. Střádat několik let desítky miliard není ale v našich podmínkách snadné. Donedávna přece sváděli poslanci i ministři celé bitvy nad plány, jak a za co peníze z rozpočtových přebytků utratit. Podobné je to s vydáváním dlouhodobých státních dluhopisů, jejichž výnosy by měly zajistit důchody občanům, kteří si ještě nestačili v novém fondovém systému naspořit. Zadlužování státu se nelíbí ODS, a navíc by opravdu mohlo být riskantní: například v současné situaci, kdy zemi trápí schodek obchodní bilance, resp. schodek běžného účtu platební bilance.
Penzijní reforma předpokládá rozvinutý a funkční kapitálový trh: dokud se ten nevzpamatuje a nebude konzervativním způsobem regulován, podnikaly by penzijní fondy s neúnosným rizikem. Také důchodové fondy musejí být po chilském vzoru tvrdě regulovány - mnohem přísněji, než se donedávna dohlíželo na investiční fondy z kuponové privatizace. Stát si v případě penzí prostě nemůže dovolit žádný hazard. Jako základ reformy rozhodně nelze použít stávající připojišťovací fondy (viz článek na str. 6): je jich zbytečně mnoho, jsou zcela neprůhledné, nikdo je nekontroluje, a přestože toho zatím příliš vyplácet nemusí, už dnes můžeme mít o mnohých z nich pochybnosti. Základem důvěry k budoucím velkým penzijním fondům se zřejmě stát nemohou. Na druhou stranu stačí, aby jen několik z nich zkrachovalo, a podlomí se tím křehká důvěra v každou příští penzijní reformu.
Případnou reformu navíc bude muset politicky prosadit menšinová vláda. Mohla by spoléhat na to, že některým sociálním demokratům pravděpodobně není útěk od průběžného systému financování důchodů úplně proti srsti. O budoucí politické strategii lídrů ČSSD se ale dnes nikdo neodvažuje ani spekulovat. Právě sociální demokraté - a dokonce s podporou lidovců - prosadili při prvním čtení v parlamentu návrh na opětovné snížení věkové hranice pro odchod do důchodu. Přitom prodloužení lhůty pro odchod do penze, kterou ministr Vodička prosadil před dvěma lety, znamená jenom první krok, abychom se vůbec přiblížili výchozímu stavu západoevropských zemí před reformou, tedy jakémusi reformnímu minimu. Pokud by návrh na snížení důchodové hranice prošel i při druhém a třetím čtení, znamenalo by to s největší pravděpodobností nové volby. A ty mohou mít i nové téma: privatizaci penzijního systému.


Příliš drahé stáří

V roce 1990 žilo na celém světě pouze 500 milionů lidí starších šedesáti let, tedy 9 % světové populace. V roce 2030 to bude již 16 % populace (1,5 miliardy osob). V zemích OECD je to již nyní 17 %, ale v roce 2030 to bude 32 %. Bez potřebných reforem by výdaje na důchody dosáhly v roce 2030 v Itálii 23 % HDP (dnes 10 % HDP), ve Francii 14 % (dnes 9 %) apod. Jak vidíme na grafu, podobně nepříjemný vývoj bychom mohli očekávat i u nás: horní křivka při opětovném snížení věkové hranice do důchodu, dolní v případě, že se podaří udržet projekt postupného zvyšování této hranice.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.