Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Země plná tajemství a zákazů

11.8.1997

K otevřené společnosti máme ještě daleko

Je příznačné, že Evropská unie ve svém nedávném hodnocení České republiky kritizovala věci, o nichž se u nás mluví jen velmi málo. Nedostatečnou zpětnou vazbu a veřejnou kontrolu práce vlády, státní správy i samospráv a s ní související právo občanů na informace o tom, jak stát nakládá s prostředky daňových poplatníků. Razantní kritice neušla ani práce soudců, a to jak v oblasti trestního, tak i občanského a obchodního práva. Podle Unie dokonce stav, kdy jsou u nás čekací lhůty na konečné rozhodnutí soudu i desetkrát delší než v zemích EU, zavání porušováním základních lidských práv.

Stát není obchodník

K tématu veřejné kontroly a práva na informace je možno uvést stovky příkladů. Namátkou dva z posledních týdnů. Ještě v průběhu karlovarského filmového festivalu začala celní správa prošetřovat případ dvaceti mercedesů, které byly pro potřebu filmových hvězd zapůjčeny z Německa. Celníci tehdy sami v rozhovoru s novináři připustili, že prošetřují, zda mercedesy zůstanou na území republiky, kdo zaplatí clo a kdo daň z přidané hodnoty. Po skončení festivalu pak celní správa oznámila, že dovozce, firma Mercedes-Benz Bohemia, dostal nejvyšší možnou pokutu: jeden milion korun. O detailech však celníci odmítli poskytnout jakékoliv informace se zdůvodněním, že jde o "důvěrné informace", přičemž šéf celní správy pro Prahu 5 Josef Šedivý pouze sdělil, že "věc byla dořešena". Pochopitelně stejně skoupí jsou i zástupci Mercedes-Benz Bohemia. Co tedy znamená slovo "vyřešeno", se můžeme jen dohadovat. Bylo doplaceno clo a daň z přidané hodnoty (mělo se jednat o miliony korun), nebo ne? Zůstaly mercedesy v republice, nebo se vrátily do Německa?
Další příklad: pražský městský radní Filip Dvořák oznámil, že se "městu podařilo dohodnout lepší podmínky" pronájmu pozemku pro stavbu hotelu Four Seasons. Nová smlouva prý má řadu dodatků, které ji činí pro město výhodnější než dříve. Původní smlouvu i nově uzavřené dodatky však radní Dvořák odmítá veřejnosti ukázat s argumentem, že jde o "obchodní tajemství". Jak máme tedy posoudit, zda je smlouva pro město opravdu výhodná? Jakou tu má veřejnost možnost kontroly?

Tajné -- ruce pryč

O informační povinnosti bank, investičních fondů a akciových společností se u nás už alespoň začíná diskutovat a leccos se i v praxi (i když velmi málo) začíná měnit k lepšímu. Fondům a bankám přitom svěřujeme peníze dobrovolně, zatímco obcím a státu odvádíme daně a nejrůznější poplatky nedobrovolně. Informační povinnost obcí i státu by tedy měla být ještě daleko větší a samozřejmější než v případě bank a fondů. Město Praha, stejně jako celní správa, není žádný podnikatelský subjekt a je scestné, odvolává-li se na obchodní tajemství.
Pravda, utajovací mánie českých úřadů má u nás už smutnou tradici. Nepřístupné jsou podklady, na jejichž základě se rozhoduje o privatizaci, tajný je seznam osob a firem, které dostávají dotace od ministerstva zemědělství, tajná je smlouva o prodeji SPT Telecom a tajné nepochybně budou i privatizační kontrakty o prodeji státních podílů v bankách. Nikdo se pak nemůže divit, že mnohá vládní rozhodnutí vzbuzují otazníky. A nejen to: utajovací mánie bývá také příčinou mnoha afér. Nejnověji je to patrné i na skandálu kolem rok starého případu ztráty počítače jednoho z pracovníků rozvědky. V jeho paměti sice byly pouze údaje o týlovém zabezpečení služby, protože však u nás absolutně všechno kolem zpravodajských služeb podléhá přísnému utajení, celá věc vypadá jako událost prvořadého významu.

Autorita se nevynucuje, ale získává

Bohužel rigidní a mnohdy zdravému rozumu nepochopitelný výklad zákona není v Česku jen specialitou státních byrokratů, ale i soudů. Dalo by se dokonce říci, že oč je práce soudů mizernější, o to s větší chutí využívají, respektive zneužívají, paragrafy postihující pohrdání soudem či útok na státní orgán. Tyto paragrafy byly použity proti Tomáši Koudelovi z olomouckého nakladatelství Votobia, který v tisku označil soudce a státního zástupce za "komunistické pohrobky". K podmíněnému trestu odnětí svobody byla odsouzena budějovická advokátka Elvíra Tomášková, která v tisku označila rozhodnutí soudu za "právní zmetek". Pro pohrdání soudem byl stíhán Ondřej Nosek z firmy Art Production K, protože na schodech do soudní budovy, která prokazatelně patřila jeho firmě, vybíral symbolické vstupné. A podobných případů existují desítky.
Otázka, co je vlastně svoboda, je z kategorie filozofických, nicméně málokdo snad zpochybní, že svoboda slova je její neodmyslitelnou součástí, stejně jako právo vědět, co stát a obce dělají s daněmi, které občan zaplatil. A pokud snad narušíme občanská práva jiných, může se každý domáhat spravedlnosti u soudu (například v občanskoprávním řízení se může každý občan soudit o odškodné pro urážku na cti). Neexistuje žádný důvod, aby měl soudce, státní zástupce či kdokoli jiný k dispozici zvláštní "šlechtická privilegia a majestáty" v podobě paragrafů, které mu zaručují nekritizovatelnost a nedotknutelnost. Ostatně důvody, proč jsou v právních řádech většiny civilizovaných zemí, stejně jako u nás, zakotvena ustanovení o pohrdání či urážce soudu, jsou čistě technické, respektive procesní. Jde o to, aby měl soudce při projednávání případu v soudní místnosti autoritu, jde o to, aby bylo slyšet všechny argumenty protistran, aby byl při projednávání případu klid, aby nikdo z přítomných nekřičel a neurážel. V soudní místnosti by ale také měla tato zvláštní zákonná ochrana soudců končit. Kritizovat soudce a jeho verdikty je stejně normální jako kritizovat předsedu vlády, poslance či starosty.
Soudci si autoritu musí vydobýt sami poctivou a odpovědnou prací a uvážlivými rozhodnutími. Jen tak jim možná časem (když budou mít před důchodem a budou mít odslouženo třicet let poctivé kariéry ve veřejné službě) budeme vážně říkat "Vaše ctihodnosti". Nikdy jim ale nebudeme říkat "nedotknutelný, nejvyšší, neomylný".
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.