Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Zemětřesení v amerických financích

8.11.1999

Kongres zrušil Glass-Steagalův zákon

Americké bankovnictví a finančnictví se před čtrnácti dny dočkalo velké události. Kongres po šedesáti šesti letech zrušil hlavní zásady Glass-Steagalova zákona. Zákon byl tím nejdůležitějším, co odlišuje americké bankovnictví a finanční služby od bankovnictví evropského, respektive od bankovnictví a finančnictví, jak je známo všude jinde na světě. Evropa a zbytek světa (jisté odlišnosti má také Japonsko) dobře zná tzv. univerzální bankovnictví. Jedna finanční instituce smí nejen zastřešovat aktivity klasických služeb komerčního bankovnictví, tedy správu a shromažďování vkladů a poskytování úvěrů, může také poskytovat pojištění a služby investičního bankovnictví - správu portfolia, uvádění akcií a dluhopisů na trh, obchody na kapitálových trzích. V USA bylo od roku 1933 spojování těchto aktivit zakázáno zákonem. Ten nesl jméno dvou senátorů, kteří ho neúnavně prosazovali a byli nakonec úspěšní. Na této normě je nejzajímavější to, že se o její novelizaci či zrušení mezi americkými zákonodárci vedou diskuse již dvacet pět let a o jejím zrušení se hlasovalo již dvanáctkrát. Zastánci jejího zrušení zatím vždycky prohráli, a právě proto můžeme nazvat zrušení aktu revolucí či zemětřesením.

Kam vedou dobré úmysly

Jak je v historii zvykem, cesta k přijetí zákona, který většina odborníků již dávno považovala za špatný, byla dlážděna dobrým úmyslem: chránit občana před podvodníky, hazardéry a finančními spekulanty. Ne všichni jsou ale přesvědčeni, že šlo o tak počestné úmysly. Mnozí ekonomové si naopak myslí, že přijetí zákona bylo motivováno čirým populismem. Velká hospodářská krize začala, jak známo, krachem newyorské burzy v roce 1929. Do roku 1933, kdy byl Glass-Steagallův zákon přijat, zkrachovala v USA celá třetina z 11 000 bank. Hrubý domácí produkt se propadl o 30 % a čtvrtina amerických dělníků se ocitla na dlažbě. Pochopitelně se hledal viník, který byl nejblíže na ráně. Proto převládl názor, který nebyl podložen fakty: za všechno mohou banky, které nezodpovědně spekulovaly s akciemi a cennými papíry. Politici se tedy chopili své role a zajistili, aby byly tyto "ďábelské aktivity" bankám napříště zakázány. Neexistovaly přitom důkazy o tom, že by banky používaly vklady občanů ke spekulacím na burze, a stejně tak se nepotvrdilo, že by nakupovaly akcie nekvalitních podniků, které samy úvěrovaly. Podle nejnovějších analýz Velké hospodářské krize se spíše ukazuje, že jedním z největších problémů byla restrikce, která zakazovala bankám z jednotlivých států unie působit za jejich hranicemi (zrušena byla teprve v roce 1986). V okamžiku, kdy došlo ke krizi, byly banky orientované pouze na jeden region (respektive na jeden stát unie) vystaveny daleko většímu riziku, které nemohly promyšleně rozložit na širší teritorium. Podle expertů lze doložit, že komerční banky, které investovaly do akcií (tedy banky se speciální investiční divizí), nakonec ustály krizi lépe než ty, které do akcií neinvestovaly. Stejně tak neexistují důkazy o tom, že by komerční banky během krize investovaly do cenných papírů hůře a méně obezřetně než specializované investiční banky. Odborníci a ekonomičtí historici dnes vidí příčiny Velké hospodářské krize jinde (přestože se neshodují v tom, které by byly nejdůležitější). Nejčastěji se zmiňuje restriktivní politika Federálního rezervního systému (americké centrální banky) a jeho neochota postižené banky vykoupit nebo jim pomoci jinak. Dalšími hlubšími příčinami byl rostoucí protekcionismus v mezinárodním obchodě (rovněž Amerika zvyšovala cla), krizi rovněž prodloužilo zvýšení daní v roce 1932. Je zajímavé, že senátor Carter Glass, tedy jeden z tvůrců zákona, byl zároveň jedním z otců vzniku jednotného rezervního systému (centrální banky). Rozhodně si tedy nepřál, aby jeho dítěti byla kladeno za vinu rozpoutání hospodářské krize. Raději ukazoval prstem na hamižné komerční banky. Politici zkrátka potřebovali najít viníka.

Gentlemani obcházejí zákon

Jak je vlastně možné, že zákon platil tak dlouho, přestože bylo nalezeno tolik důkazů, které popíraly jeho logiku a filozofii? Menší komerční banky, které byly postiženy krizí, dlouho mlčely, protože třicátá léta zároveň vůbec poprvé přinesla federální pojištění vkladů, tedy pocit bezpečí pro klienty. To přineslo určitý klid a jistotu i finančním domům. Některým velkým investičním bankám a pojišťovnám se zase líbilo, že komerční bankéři nebudou moci konkurovat jejich byznysu. Zákon dal vzniknout některým silným lobbistickým skupinám, které s oblibou strašily, že po zrušení zákona nastane nová hospodářská krize. A politici nechtěli být označováni za hazardéry. To, k čemu docházelo v posledních letech, je krásným důkazem toho, jak zastaralá právní norma nemůže ve své svěrací kazajce zaškrtit moderní tržní i technologický vývoj. Vydávání dluhopisů a akcií již dlouho není výsadou investičních bank. Mnohé americké korporace si skrze své finanční divize vydávají akcie a obligace samy. Vstupují tedy rovnou na trh. Občané se daleko méně obracejí na služby investičních bank. Chtějí-li investovat do cenných papírů, rovnou (například skrze internet) nakupují akcie a podíly nejrůznějších investičních fondů. Zastavit se nedá především tzv. sekuritizace: banka vám například poskytne hypotéku, ale celý balík těchto pohledávek prodá ve formě cenných papírů dalšímu subjektu. Stejně tak může prodat svoje pohledávky vytvořené poskytováním spotřebitelských úvěrů skrze kreditní karty. Potom vám sice kreditní kartu poskytne komerční banka, ale skutečným majitelem pohledávky je někdo jiný. Komerční banky tak přirozeně a nezastavitelně pronikají na kapitálový trh. Vláda a regulátoři se přitom ocitají pod permanentním tlakem a neustále poskytují komerčním bankám výjimky a povolují jim v omezené míře investice do akcií. V rámci globalizace pronikají na americký trh zahraniční banky a pojišťovny a naopak americké míří ven. Zastaralá norma takové průniky komplikovala, ale stejně jim nezabránila. Začátkem roku 1998 došlo ke spojení Citibank a pojišťovny Travellers Group. V té době šlo o největší spojení firem v historii. Vznikla Citigroup, která by musela své bankovní a pojišťovací aktivity přísně oddělovat. Dnes je podle mnohých komentátorů jasné, že ti, kdo propojení realizovali, si museli být jisti tím, že Glass-Steagallův zákon bude zrušen. Jaké budou hlavní důsledky zrušení normy? Banky a pojišťovny by měly být schopny lépe rozložit riziko, protože budou poskytovat více služeb. Konkurenční schopnost amerického finančnictví by měla vzrůst. Zákazník si bude moci koupit a zajistit co nejvíce služeb doslova "na jedné přepážce" nebo alespoň v jedné pobočce finančního ústavu.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.