Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Zločin minulý a budoucí

1.3.1999 - JAN MACHÁČEK, PETR HOLUB

Zpráva o stavu mysli Zemanova kabinetu

Minulý týden vláda v zásadě schválila "Zprávu o stavu české společnosti", vypracovanou vicepremiérem Pavlem Mertlíkem a rezortními ministry. Dokumentu, který má napodobit tradiční americkou Zprávu o stavu Unie, se dostává mnohonásobně větší pozornosti, než si zaslouží. Nejde totiž o "plastický obraz skutečnosti", jak tvrdí místopředseda vlády, ale o čistě politickou a účelovou interpretaci toho, co se v posledních letech v České republice odehrálo. Zprávu přijala jednobarevná vláda politické strany, která má podporu sotva třetiny obyvatelstva, a text se koneckonců jen málo liší od tzv. modré knihy, kterou mával premiér Zeman již před loňskými volbami do sněmovny.Pozornost, kterou si zpráva vysloužila v médiích, navíc nepochybně splňuje pravidla trapné frašky, která se jmenuje opoziční smlouva. Titulky oznamující, že Zemanova zpráva je na světě, automaticky doplnila informace, že smluvní partner a de facto garant socialistické vlády Václav Klaus je z ní znechucen.

Mertlík vzpomíná

Když už se ze zprávy stala událost týdne, nezbývá než se k nejčastěji opakovaným výmyslům vyjádřit. Vůbec nejpozoruhodnější je tvrzení, že se životní úroveň mezi lety 1989 a 1999 vůbec nezlepšila. Vláda tak nadbíhá občanům, kteří jsou přesvědčeni, že za komunismu bylo lépe. Mertlík by měl vědět, že se vystavuje tvrdé kritice: když zprávu sestavil člověk, který byl po celá osmdesátá léta členem KSČ, jistě se za výdobytky reálného socialismu nestydí. Vicepremiér by měl také vědět, že čísla o vývoji reálných mezd, příjmů domácností a cenových indexů jsou sice důležitá z hlediska makroekonomiky a statistiky, jinak ale nevypovídají vůbec o ničem. Neříkají, že zmizely fronty, že obchody jsou plné věcí a že existuje obrovský výběr zboží i konkurence mezi obchodníky; nedokážou popsat ani změnu kvality v našich nákupech apod. Totéž platí o sdělení, že hrubý domácí produkt je dosud na nižší úrovni než v roce 1989. Tím se pouze dovídáme, že před revolucí chrlily podniky ocel, železo a beton v daleko větší míře než dnes.

Kuponoví gangsteři

Není tajemstvím, že Mertlíkův náměstek Jan Mládek je posedlý myšlenkou o zločinném charakteru kuponové privatizace. Proto není divu, že si z tohoto tématu učinila zpráva svůj středobod. Úvahy nad špatností kuponové metody jsou ale nezajímavé a nudné, pokud nejsou doplněny návrhy, co dělat dál. Dnes už je zřejmé, že se mělo povolit méně investičních fondů, že neměly být povoleny fondy bankovní a naopak měl být dán větší prostor správcům zahraničním apod. K ještě větším chybám ale došlo po skončení kuponové privatizace. Nikdy neměly být třeba povoleny transformace fondů v holdingy, správcům fondů, jejichž diskont (rozdíl mezi součtem tržních cen akcií v portfoliu a tržních cen akcií či podílů fondu) přesáhl 30 %, měla být okamžitě odebrána licence. Komise pro cenné papíry, vyškolená v zahraničí, měla pracovat již před pěti lety apod.Podle Mertlíka byla kuponová privatizace "osudovou chybou". Přitom se řada analytiků domnívá, že ještě problematičtější byla privatizace na úvěr. Podniky musely splácet provozní a investiční úvěry, platit vysoké daně a navíc splácet privatizační úvěr s úrokem například 16 %. Aby mohli unést tak obrovské úvěrové zatížení, byli mnozí vlastníci přímo motivováni podnik rozkrást. Další tragédií bylo, že banky půjčovaly podnikatelům na boj o předražené majority v podnicích. O tom se zpráva nezmiňuje.Kritizovat Klausovu vládu za přílišný liberalismus je další nesmysl. Klausova vláda liberální nebyla: oddalovala reformy, privatizaci bank a sítí i deregulaci cen, míra státního přerozdělování stagnovala. Zanedbání institucionálního rámce ekonomiky, na který dokument správně upozorňuje (ale málo ho rozvádí), byla skutečně fatální chyba, s liberalismem to ale nemá nic společného. Smutné je, že se vládní zpráva připojuje k pochybným útokům Klausovy ODS na protiinflační politiku centrální banky.

Sto miliard na podporu průmyslu

Zpráva o stavu české společnosti přesto vládě pomohla a možná ještě pomůže. Vyvolat debatu o minulosti a očernit přitom politické protivníky není špatný tah ve chvíli, kdy ministři chtějí prosadit své vlastní ekonomické záměry. Jednak tím odvrátí pozornost, jednak předem smetou námitky těch, kdo to předtím přece už jednou zkazili. Vláda má teď před sebou skutečně vážné rozhodnutí: zda totiž investovat do záchrany současné podoby českého průmyslu plných sto miliard.Na mnoha příkladech se už ukázalo, že značná část současných ministrů podléhá mocným ředitelům podniků těžkého průmyslu, zemědělské velkovýroby a podobných institucí. Dosud regulované ceny a neustálé bankovní dotace polostátním podnikům v minulých letech připomínají, že ani pravicové vlády nedokázaly silným firmám typu OKD či ČEZ čelit, právě v těchto dnech ale začíná "poslední bitva". Její výsledek určí, zda si lobbisté definitivně podrobí vládu a s její pomocí celou státní správu i pokladnu. Důležitým nástrojem má být program revitalizace krachujících podniků od ministra průmyslu Grégra. Podle autora je stát povinen slíbit důležitým podnikům do příštích let vysoké podpory a zabezpečit tak jejich další klidnou existenci. Nápad rozdávat z kapes občanů šedesát miliard několika průmyslovým kapitánům potřebuje vysvětlení. Podle Grégra je důvod zřejmý: až se podniky rozjedou, zbohatne celá společnost. Rizika takové cesty naštěstí chápou i ti sociální demokraté, kteří nejsou úplně slepí. Ano, je sice možné ze sociálních důvodů nějak udržet těžký průmysl na severu Moravy nebo Čech, už dnes je ale jasné, že hutě, doly či elektrárny nepřinesou lepší budoucnost ani tamním občanům, natož celé republice. Veškeré síly a prostředky hospodářské politiky tedy není možné napřít do podpory odvětví, kterému de facto odzvonilo už před několika desítkami let.Proto Grégrovi oponuje o dvě generace mladší místopředseda Mertlík. Připouští sice, že vláda musí s krachujícími podniky nějak jednat, o jejich další existenci ale nakonec musí rozhodnout skutečná ekonomická výkonnost.Stejně důležitým bitevním polem je rovněž Temelín. Grégr v čele atomových lobbistů a s podporou samotného premiéra požaduje dalších čtyřicet miliard na dostavbu. Pokud je dostane, o mnohém bude jasno: jak připouštějí sami vládní úředníci, neefektivní atomový gigant přežije pouze se zárukou monopolu firmy ČEZ a stálého růstu energetické spotřeby, který slibují právě podniky těžkého průmyslu.

Hrdinové z podzemí

Pokud to u vlády vyhraje těžký průmysl, můžeme už pomalu chystat další zprávu o zločinech, tentokrát levicového kabinetu. Naše země by totiž i v dalších letech zůstala v podobě, jakou po únoru 1948 vytvořili komunističtí tajemníci, betonářsko-energetickým komplexem, který se bude v globální konkurenci stále propadat do chudoby a špíny. Což ovšem ředitelům dolů, elektráren, hutí a stavitelům dálnic osobně nevadí, protože jim drahé automobily a vily ve Španělsku zůstanou.Nátlak kapitánů má ve vládě odpůrce, až na Mertlíka jsou však ve sporu s Grégrem natolik opatrní, že nikdo z nich neřekl své stanovisko nahlas. Přesto by měli z podzemí vystoupit. Možná jim k větší odvaze pomůže stanovisko Západu: každý přece ví, že evropská rozvojová banka podpoří ve sporu o revitalizaci podniků Mertlíka. V případě Temelína zastupuje varovný hlas Evropy rakouská vláda, Evropská komise navíc právě teď otevřela trh s elektřinou, což v budoucnu vylučuje monopol i na českém trhu.Odpůrci lobbistů, pokud ve vládě nebo v parlamentu vůbec nějací jsou a myslí to vážně, by se také neměli jen bránit, ale pokusit se o nějakou iniciativu. Občanům mohou vysvětlit, v jakou zemi a jakým způsobem se z ráje těžkého průmyslu může změnit Česká republika. Sněmovně zase mohou předložit něco konkrétního, třeba záměr důchodové reformy nebo velmi potřebnou novelu zákona o konkurzu a vyrovnání. Jenom podobnými kroky prokážou, že mají dost síly, aby dokázali nebezpečný vývoj zvrátit.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.